Předběžné otázky podané NSS

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Má být čl. 155 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/138/ES ze dne 25. listopadu 2009 o přístupu k pojišťovací a zajišťovací činnosti a jejím výkonu (Solventnost II) vykládán tak, že dopadá rovněž na případy dohledu dohledového orgánu hostitelského státu nad tím, zda pojišťovna z jiného členského státu dodržuje povinnosti stanovené nařízením Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1286/2014 ze dne 26. listopadu 2014 o sděleních klíčových informací týkajících se strukturovaných retailových investičních produktů a pojistných produktů s investiční složkou nebo na základě směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/97 ze dne 20. ledna 2016 o distribuci pojištění?

2/ Pokud ano, vyplývá z čl. 155 směrnice 2009/138/ES přednostní pravomoc dohledového orgánu domovského státu a povinnost dohledového orgánu hostitelského státu nejprve vyčerpat notifikační a nápravný postup dle odstavců 1, 2 a 3 tohoto článku směrnice i v případě ukládání správních sankcí ve smyslu odstavců 5 a 6 tohoto článku směrnice?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 12. 2023, čj. 6 Afs 251/2022-34.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-18/24.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je v souladu se směrnicí Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, zejména s čl. 9 odst. 1 a čl. 193 této směrnice, situace, ve které na základě zvláštní vnitrostátní úpravy daně z přidané hodnoty pro tzv. společnosti (sdružení osob bez právní osobnosti) odpovídá za odvedení daně za celou společnost tzv. určený společník, přestože s koncovým zákazníkem ve věci poskytnutí služeb jednal jiný společník?

2/ Závisí soulad této situace se směrnicí 2006/112/ES na tom, zda tento jiný společník vykročil z pravidel pro jednání ve věcech společnosti a jednal s koncovým zákazníkem vlastním jménem?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 11. 2023, čj. 10 Afs 66/2023-70.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-796/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Brání výklad čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní úpravě, která znemožňuje soudu, aby v soudním řízení rozhodl o nahlížení do utajovaných písemností nebo záznamů, které byly v řízení před správním orgánem o vydání jednotného povolení – ve smyslu čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. prosince 2011 o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě – uchovávány odděleně mimo správní spis?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 23. 11. 2023, čj. 10 Azs 53/2022-46.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-761/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Brání čl. 8 odst. 1 směrnice Rady 2001/55/ES ze dne 20. července 2001 o minimálních normách pro poskytování dočasné ochrany v případě hromadného přílivu vysídlených osob a o opatřeních k zajištění rovnováhy mezi členskými státy při vynakládání úsilí v souvislosti s přijetím těchto osob a s následky z toho plynoucími, a to i s ohledem na dohodu členských států, že nebudou uplatňovat čl. 11 této směrnice, takové vnitrostátní právní úpravě, podle které je nepřijatelná žádost o povolení k pobytu za účelem poskytnutí dočasné ochrany, jestliže cizinec požádal o povolení k pobytu v jiném členském státě nebo jestliže mu bylo povolení v jiném členském státě již uděleno?

2/Má osoba požívající dočasné ochrany podle směrnice 2001/55/ES právo na účinný prostředek nápravy před soudem podle čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie proti neudělení povolení k pobytu členským státem ve smyslu čl. 8 odst. 1 této směrnice?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Azs 93/2023-37.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-753/23

Rozhodnutím ze dne 20. 12. 2023 Soudní dvůr nevyhověl žádosti Nejvyššího správního soudu o projednání věci v řízení o naléhavé předběžné otázce.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je zpřístupnění jména, příjmení, podpisu a kontaktních údajů fyzické osoby coby jednatele či odpovědného zástupce právnické osoby, učiněné výlučně za účelem identifikace (osoby oprávněné jednat jménem určité) právnické osoby, přesto zpracováním „osobních údajů“ o dané fyzické osobě podle čl. 4 písm. 1) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), tím pádem vstupující do působnosti tohoto nařízení?

2/ Může vnitrostátní právo, včetně ustálené judikatury soudní, podmínit aplikaci přímo použitelného unijního nařízení správním orgánem, konkrétně čl. 6 odst. 1 písm. c), případně e) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), splněním dalších podmínek z textu nařízení samotného neplynoucích, nicméně úroveň ochrany subjektů osobních údajů vlastně rozšiřujících, konkrétně povinností orgánu veřejné moci subjekt údajů o podané žádosti o poskytnutí jeho osobních údajů třetí osobě předem informovat?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 1. 11. 2023, čj. 10 As 102/2023-43.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-710/23.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Je třeba čl. 54 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky vykládat tak, že uplynutím lhůty 18 měsíců podle tohoto ustanovení zaniká oprávnění členského státu požadovat po příjemci vrácení neoprávněných plateb?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 4. 10. 2023, čj. 5 Afs 205/2021-80.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-657/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Má být zohledněno, za jakých právních a skutkových okolností byla uzavřena smlouva na původní plnění, od něhož se odvíjí navazující veřejné zakázky, při posouzení, zda je splněna materiální podmínka pro použití jednacího řízení bez uveřejnění, tedy zda zadavatel nezavinil stav exkluzivity svým jednáním, podle čl. 31 odst. 1 písm. b) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/18/ES ze dne 31. března 2004 o koordinaci postupů při zadávání veřejných zakázek na stavební práce, dodávky a služby?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 12. 9. 2023, čj. 8 As 314/2021-50.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-578/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Má být pátá odrážka čl. 2 odst. 4 směrnice Rady 2003/96/ES ze dne 27. října 2003, kterou se mění struktura rámcových předpisů Společenství o zdanění energetických produktů a elektřiny, vykládána v tom smyslu, že je elektřina využívaná pro pohon strojů využívaných pro zpracování vytěženého vápence v podobě několikastupňového mletí a drcení až na zrna o konkrétní velikosti, a to jak v rámci kamenolomu, kde dochází k těžbě, tak v blízkých zpracovatelských provozech, elektřinou používanou k mineralogickým postupům?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 27. 2. 2023, čj. 8 Afs 297/2021-43.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-133/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Může být elektrický vozík, jehož maximální rychlost přesahuje 10 km/h a jenž je opatřen odděleným, nastavitelným sloupkem řízení, zařazen pod číslo 8713 kombinované nomenklatury navzdory vysvětlivkám ke kombinované nomenklatuře ze dne 6. 5. 2011 (2011/C 137/01) a ze dne 4. 3. 2015 (2015/C 076/01)?

2/ Dopadá nařízení Komise (ES) č. 718/2009 ze dne 4. srpna 2009 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury – kromě vozidel v něm přímo popsaných – také na elektrický vozík vyznačující se těmito rysy:

  • čtyři kola (zadní pár kol proti přepadnutí),
  • polohovatelné a otočné sedadlo s područkami,
  • vodorovná plošina mezi přední a zadní částí vozíku,
  • elektrický motor o výkonu 800 W, který umožňuje vozíku dosáhnout rychlosti až 16 km/h a dojezdové vzdálenosti až 45 km,
  • elektromagnetická brzda působící na zadní kola,
  • uzavřená řídítka umístěná na odděleném sklopitelném řídicím sloupku a opatřená páčkami, jimiž lze volit rychlost?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 19. 1. 2023, čj. 10 Afs 134/2020-114.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-129/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/680 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů příslušnými orgány za účelem prevence, vyšetřování, odhalování či stíhání trestných činů nebo výkonu trestů, o volném pohybu těchto údajů a o zrušení rámcového rozhodnutí Rady 2008/977/SVV? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu?

2/ Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) směrnice 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem?

3/ V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 směrnice 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven „obecně závazným předpisem“? Může mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 směrnice 2016/680 také judikatura soudní?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 26. 1. 2023, čj. 7 As 172/2022-49.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-57/23.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázku:

Musí být čl. 138 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vykládán v intencích rozsudku Soudního dvora ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie, v tom smyslu, že uplatnění nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty (DPH) při dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že dodavatel zboží byl účasten podvodu na DPH, jestliže dodavatel neprokázal dodání zboží konkrétnímu příjemci v jiném členském státě EU v postavení osoby povinné k dani uvedenému na daňových dokladech, ačkoli s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, jsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný příjemce v jiném členském státě EU toto postavení měl?

Předběžná otázky byla položena usnesením ze dne 26. 10. 2022, čj. 4 Afs 291/2021-34.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 138 odst. 1 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že dodavateli usazenému v členském státě, který dodal zboží do jiného členského státu, je třeba odepřít nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty, pokud tento dodavatel neprokázal, že zboží bylo dodáno příjemci, který má v posledně uvedeném členském státě postavení osoby povinné k dani, a pokud s ohledem na skutkové okolnosti a na informace poskytnuté dodavatelem nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že tento příjemce toto postavení měl.

Rozsudek ze dne 5. 10. 2023 ve věci C-676/22 (B2 Energy proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: dosud nebylo rozhodnuto.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázku:

Dochází při ověřování platnosti interoperabilních certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 vydávaných podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/953 ze dne 14. června 2021 o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, o testu a o zotavení v souvislosti s onemocněním COVID-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie COVID-19, které jsou Českou republikou používány pro vnitrostátní účely, národní aplikací „čTečka“ k automatizovanému zpracování osobních údajů ve smyslu čl. 4 odrážky 2) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), a je tak dána věcná působnost obecného nařízení o ochraně osobních údajů podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 12. 10. 2022, čj. 8 Ao 7/2022-71.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Pojem „zpracování“ osobních údajů uvedený v čl. 4 bodě 2 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů) musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje i na situaci, kdy členský stát prostřednictvím národní mobilní aplikace ověřuje platnost interoperabilních certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 vydávaných na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/953 ze dne 14. června 2021 o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, o testu a o zotavení v souvislosti s onemocněním COVID-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie COVID-19 a používaných členským státem pro vnitrostátní účely.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 10. 2023 ve věci C-659/22 (RK proti Ministerstvu zdravotnictví) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2023, čj. 8 Ao 7/2022-132.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Brání čl. 2 ve spojení s čl. 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely uspokojení mzdových nároků dle této směrnice jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 11. 2. 2021, čj. 10 Ads 262/2020-34.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 2 odst. 2 a čl. 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1794 ze dne 6. října 2015, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž platí, že osoba, která na základě pracovní smlouvy platné z hlediska vnitrostátního práva vykonává souběžně funkce ředitele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, nemůže být kvalifikována jako zaměstnanec ve smyslu této směrnice, a že se tudíž záruky upravené touto směrnicí nemohou na tuto osobu vztáhnout.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 5. 2022 ve věci C-101/21 (HJ proti Ministerstvu práce a sociálních věcí) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, čj. 10 Ads 262/2020-98 (č. 4402/2022 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Má být čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) vykládán tak, že se „podstatnou změnou“ zařízení rozumí i prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, aniž by se současně měnily maximální schválené rozměry skládky nebo její celková možná kapacita?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 20. 1. 2021, čj. 10 As 322/2020-69.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 3 bod 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) musí být vykládán v tom smyslu, že samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, kdy se nemění ani maximální schválené rozměry skládky ani její celková možná kapacita, není „podstatnou změnou“ ve smyslu tohoto ustanovení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. 6. 2022 ve věci C-43/21 (FCC Česká republika proti Ministerstvu životního prostředí) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, čj. 10 As 322/2020-128 (č. 4383/2022 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Jsou výrobky podléhající spotřební dani přepravovány v režimu s podmíněným osvobozením od daně ve smyslu čl. 4 písm. c) směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani za situace, kdy celní úřad jednoho členského státu souhlasil s přepravou výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od daně ze skladu s daňovým dozorem k registrovanému hospodářskému subjektu se sídlem v jiném členském státu, ačkoliv nebyly objektivně splněny podmínky pro přepravu výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od daně, neboť bylo později v průběhu řízení prokázáno, že registrovaný hospodářský subjekt o přepravě výrobků z důvodu podvodu třetích osob ničeho nevěděl?

2/ Brání poskytnutí jistoty na spotřební daň ve smyslu čl. 15 odst. 3 směrnice 92/12/EHS vydané za jiným účelem než je přeprava výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi skladem s daňovým dozorem a registrovaným hospodářským subjektem se sídlem v jiném členském státě tomu, aby byla řádně zahájena doprava v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, jestliže poskytnutí jistoty bylo na průvodních dokladech pro přepravu výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně pro registrovaný hospodářský subjekt vyznačeno a celním orgánem členského státu potvrzeno?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 16. 12. 2020, čj. 8 Afs 313/2018-56.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, ve znění směrnice Rady 94/74/ES ze dne 22. prosince 1994, musí být vykládána v tom smyslu, že odeslání výrobků podléhajících spotřební dani oprávněným skladovatelem za použití průvodního dokladu a s poskytnutím povinné jistoty představuje přepravu výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně ve smyslu čl. 4 písm. c) této směrnice, přestože z důvodu podvodného jednání třetích osob příjemce vyznačený v tomto průvodním dokladu a v této jistotě neví o tom, že jsou mu tyto výrobky odesílány, a to do okamžiku, než je tato skutečnost nebo jiná nesrovnalost či porušení předpisů zjištěna příslušnými orgány dotyčného členského státu.

Okolnost, že povinná jistota poskytnutá oprávněným skladovatelem pro účely tohoto odeslání uvádí název oprávněného příjemce, nikoli však jeho postavení jako registrovaného hospodářského subjektu, nemá vliv na řádnost této přepravy.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 3. 2022 ve věci C-711/20 (TanQuid Polska proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022, čj. 8 Afs 313/2018-105.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Jsou součástí „chovného hejna“ ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. května 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi exempláře, které jsou rodiči exemplářů chovaných příslušným chovatelem, ačkoliv ten je nikdy nevlastnil ani nedržel?

2/ Pokud je odpověď na první otázku taková, že rodičovské exempláře nejsou součástí chovného hejna, jsou příslušné orgány oprávněny při zkoumání splnění podmínky podle čl. 54 odst. 2 nařízení  č. 865/2006 spočívající v legálním založení hejna, které zároveň nepoškozuje přežití volně žijících exemplářů, prověřovat původ těchto rodičovských exemplářů, a z něj usuzovat, zda bylo chovné hejno založeno v souladu s pravidly obsaženými v čl. 54 odst. 2 tohoto nařízení?

3/ Lze brát při zkoumání splnění podmínky podle čl. 54 odst. 2 nařízení č. 865/2006 spočívající v legálním založení hejna, které zároveň nepoškozuje přežití volně žijících exemplářů, na zřetel další okolnosti věci (zejména dobrá víra při převodu exemplářů a legitimní očekávání, že s jejich případnými potomky bude možné obchodovat, případně i méně přísná zákonná úprava účinná v České republice před přistoupením k Evropské unii)?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 25. 11. 2020, čj. 8 As 175/2018-45.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 1 bod 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. května 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „chovné hejno“ ve smyslu tohoto ustanovení nezahrnuje předky exemplářů chovaných v chovném zařízení, kteří nebyli tímto zařízením nikdy vlastněni ani drženi.

2/ Článek 54 bod 2 nařízení č. 865/2006, ve spojení s článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie a zásadou ochrany legitimního očekávání, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby chovatelem držený exemplář živočišného druhu uvedeného v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi mohl být považován za narozený a odchovaný v zajetí ve smyslu čl. 8 odst. 3 posledně uvedeného nařízení, jestliže předci tohoto exempláře, kteří nejsou součástí chovného hejna tohoto chovatele, byli před vstupem těchto nařízení v platnost získáni jinou osobou způsobem, který je na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 9. 2022 ve věci C-659/20 (ET proti Ministerstvu životního prostředí) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, čj. 8 As 175/2018-135.

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je v souladu se směrnicí 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, pokud je uplatnění práva na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu podmíněno splněním povinnosti osoby povinné k dani prokázat, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo poskytnuto jinou konkrétní osobou povinnou k dani?

2/ Pokud je odpověď na první otázku kladná a osoba povinná k dani uvedenou důkazní povinnost nesplní, lze odepřít právo na odpočet daně na vstupu, aniž by bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla anebo mohla vědět, že pořízením zboží nebo služeb se účastní daňového podvodu?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 11. 3. 2020, čj. 1 Afs 334/2017-54.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20 (Kemwater ProChemie proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2022, čj. 1 Afs 334/2017-208 (č. 4336/2022 Sb. NSS).

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Použije se čl. 56 a násl. SFEU na vnitrostátní právní předpis (obecně závaznou vyhlášku obce), který v části jedné obce zakazuje určitou službu, jen proto, že část zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu Evropské unie?

Pokud ano, postačuje pro aplikovatelnost článku 56 SFEU pouhé tvrzení možnosti výskytu zákazníků z jiného členského státu, anebo je poskytovatel služby povinen dokázat reálné poskytování služeb zákazníkům pocházejících z jiných členských států?

2/ Je pro odpověď na první položenou otázku jakkoliv relevantní, že:

a) Potenciální omezení svobody poskytování služeb je výrazně limitováno, a to jak geograficky, tak i věcně (potenciální aplikovatelnost výjimky de minimis);

b) Není patrné, že by vnitrostátní právní předpis upravoval odlišným způsobem, právně nebo fakticky, postavení subjektů poskytujících služby především občanům jiných členských států Evropské unie, na straně jedné, a subjektů zaměřujících se na domácí klientelu, na straně druhé? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 21. 3. 2019, čj. 5 As 177/2016-61

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 12. 2020 ve věci C-311/19 (BONWER WIN proti Ministerstvu financí) je dostupný zde.

Následná rozhodnutí ve věci: usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2021, čj. 5 As 177/2016-139, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, čj. 5 As 177/2016-161.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Je v souladu s unijním právem, a především s principem neutrality DPH, opatření členského státu, které podmiňuje vyměření a výplatu části nárokovaného odpočtu DPH ukončením řízení o všech zdanitelných plněních v daném zdaňovací období?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 271/2017-56

Soudní dvůr rozhodl takto:

Články 179, 183 a 273 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, posuzované ve světle zásady daňové neutrality, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje, aby daňový orgán před skončením daňové kontroly týkající se přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH), ve kterém je za určité zdaňovací období vykázán nadměrný odpočet, připustil vrácení části tohoto nadměrného odpočtu vztahující se k plněním, která k okamžiku zahájení této kontroly nejsou jejím rozsahem dotčena, pakliže není možné jasně, přesně a jednoznačně určit, že bez ohledu na výsledek této kontroly bude nadále existovat nadměrný odpočet DPH, jehož částka přitom může být případně nižší než částka vztahující se k plněním, jež nejsou rozsahem této kontroly dotčena, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 5. 2020 ve věci C-446/18 (AGROBET CZ proti Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, čj. 1 Afs 271/2017-191 (č. 4163/2021 Sb. NSS).

 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Lze pod pojem svoboda usazování ve smyslu čl. 49 SFEU podřadit bez dalšího pouze přemístění místa vedení společnosti z jednoho členského státu do jiného členského státu?

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, je v rozporu s články 49, 52 a 54 a SFEU, pokud vnitrostátní úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení do České republiky uplatnit daňovou ztrátu vzniklou  v tomto jiném členském státě?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Afs 138/2017-26

Soudní dvůr rozhodl následovně:

1/ Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemístí místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má toto přemístění vliv na její postavení jakožto společnosti založené podle práva prvně uvedeného členského státu, se může tohoto článku dovolávat k napadení rozhodnutí, kterým jí byl ve druhém členském státě odepřen převod ztrát vzniklých před tímto přemístěním.

2/ Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu vylučující možnost, aby společnost, která místo svého skutečného vedení, a tím pádem i svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu, uplatnila daňovou ztrátu, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2020 ve věci C-405/18 (AURES Holdings proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2020, čj. 5 Afs 138/2017-79 (č. 4014/2020 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Je přípustné podmínit nárok na osvobození od daně z přidané hodnoty při vývozu zboží (čl. 146 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty) tím, že zboží bude nejprve propuštěno do určitého celního režimu (§ 66 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty)?

2/ Je takováto vnitrostátní úprava dostatečně ospravedlnitelná článkem 131 směrnice 2006/112/ES jakožto podmínka k zamezení daňových úniků, vyhýbání se daňovým povinnostem či zneužití daňového režimu?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 28. 3. 2018, čj. 8 Afs 252/2016-60.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 146 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s článkem 131 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby ustanovení vnitrostátní právní úpravy podmiňovalo osvobození od daně z přidané hodnoty vztahující se na zboží určené k vývozu mimo Evropskou unii tím, že toto zboží bylo propuštěno do celního režimu vývozu, je-li prokázáno, že věcné podmínky pro osvobození od daně, a zejména podmínka, aby předmětné zboží skutečně opustilo území Unie, jsou splněny.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 3. 2019 ve věci C-275/18 (Vinš proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019 čj. 8 Afs 252/2016-96.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je možné čl. 90 odst. 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vykládat s ohledem na zásadu daňové neutrality a zásadu proporcionality tak, že členským státům umožňuje odchylnou úpravou stanovit takové podmínky, které pro určité případy vyloučí snížení základu daně v případě částečného nebo úplného nezaplacení ceny?

2/ Je-li odpověď na první otázku kladná, je v rozporu se smyslem čl. 90 směrnice 2006/112/ES taková vnitrostátní právní úprava, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty provést opravu výše daně, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec a který následně přestal být plátcem daně z přidané hodnoty?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 18. 1. 2018, čj. 10 Afs 71/2016-44.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která stanoví, že plátce daně nemůže provést opravu základu daně z přidané hodnoty (DPH) v případě celkového nebo částečného nezaplacení částky, kterou měl dlužník zaplatit z titulu plnění podléhajícího DPH, pokud již tento dlužník není plátcem DPH.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. 5. 2019 ve věci C-127/18 (A-PACK CZ proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, čj. 10 Afs 71/2016-102 (č. 3912/2019 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU ze dne 26. června 2013, kterou se stanoví normy pro přijímání žadatelů o mezinárodní ochranu, ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?  

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 11. 2017, čj. 10 Azs 252/2017-43

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla usnesením ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 Azs 252/2017-68, vzata zpět, neboť sporné ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (a obdobné ustanovení zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky), bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17

Věc C-704/17 (DH proti Ministerstvu vnitra) byla usnesením ze dne 8. 3. 2019 vyškrnuta z rejstříku Soudního dvora. Usnesení je dostupné zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2019, čj. 10 Azs 252/2017-89.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Má být za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty považována jakákoliv osoba povinná k dani? Pokud nikoliv, na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje?

2/ Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice 2006/112/ES vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2008/118/ES ze dne 16. prosince 2008 o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS, je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice o spotřebních daních, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice 2006/112/ES s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?

3/ Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice 2006/112/ES nevztahuje na situaci, jako je v původním řízení, je skutečnost, že zboží je přepravováno v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně skutečností rozhodnou pro to, kterému z více po sobě následujících dodání má být přičtena přeprava pro účely nároku na osvobození od DPH podle čl. 138 odst. 1 této směrnice?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 6. 2017, čj. 9 Afs 137/2016-60

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na pořízení uvnitř Společenství v případě výrobků podléhajících spotřební dani, z nichž lze vybírat spotřební daň na území členského státu určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků, uskutečněná osobou povinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně z přidané hodnoty podle čl. 3 odst. 1 této směrnice.

2/ Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících plnění, která vedla jen k jedné přepravě výrobků podléhajících spotřební dani uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, nemůže být pořízení uskutečněné subjektem povinným zaplatit spotřební daň v členském státě určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství podléhající dani z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení, jestliže tato přeprava nemůže být tomuto pořízení přičtena.

3/ Článek 2 odst. 1 písm. b) bod i) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících pořízení, jež se týkala týchž výrobků podléhajících spotřební dani a vedla jen k jedné přepravě těchto výrobků uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, není okolnost, že jsou tyto výrobky přepravovány v tomto režimu, rozhodující pro určení, kterému pořízení musí být přeprava přičtena, aby toto pořízení bylo předmětem daně z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 12. 2018 ve věci C-414/17 (AREX CZ proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, čj. 9 Afs 137/2016-176 (č. 3901/2019 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Spadají pod čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bodem 7 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu i osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti prodávají obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku založené za účelem prodeje (tzv. ready-made společnosti), jejichž prodej realizují převodem podílu v prodávané dceřiné společnosti? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 2. 12. 2016, čj. 9 As 176/2016-50

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 2 odst. 1 bod 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financováni terorismu ve spojení s čl. 3 bodem 7 písm. a) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti těchto ustanovení spadá taková osoba, jako je osoba dotčená ve věci v původním řízení, jejíž podnikatelská činnost spočívá v prodeji obchodních společností, které sama založila bez předchozí objednávky ze strany potenciálních klientů za účelem jejich prodeje těmto klientům, přičemž tento prodej realizuje převodem svého podílu v prodávané společnosti.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 1. 2018 ve věci C-676/16 (CORPORATE COMPANIES proti Ministerstvu financí) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 176/2016-121.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: 

Jsou ustanovení čl. 14 odst. 4 a 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, neplatná z důvodu rozporu s čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 78 odst. 1 SFEU a s obecnými zásadami práva Evropské unie podle čl. 6 odst. 3 SEU?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 16. 6. 2016, čj. 5 Azs 189/2015-36.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Přezkum čl. 14 odst. 4 až 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost těchto ustanovení z hlediska čl. 78 odst. 1 SFEU a článku 18 Listiny základních práv Evropské unie.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 5. 2019 ve věci C-391/16 (M proti Ministerstvu vnitra) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020, čj. 5 Azs 189/2015-127 (č. 4084/2020 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Lze sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy a/nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách (nadrcením nebo ručním nařezáním) kouřit, považovat za tabákové výrobky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bodu ii), respektive čl. 5 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2011/64/EU ze dne 21. června 2011 o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků?

2/ Pokud je odpověď na první otázku negativní, brání čl. 5 ve spojení s čl. 2 směrnice 2011/64/EU takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, která podrobuje spotřební dani z tabákových výrobků i tabák neuvedený v čl. 2 a čl. 5 této směrnice, který je určen k jinému účelu, než ke kouření, současně jej však je možno kouřit (je ke kouření způsobily či vhodný) a je upravený pro prodej konečnému spotřebiteli?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Afs 26/2015-29.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 2 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 2011/64/EU ze dne 21. června 2011 o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků musí být vykládány v tom smyslu, že sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách nadrcením nebo ručním nařezáním kouřit, spadají pod pojem „tabák ke kouření“ ve smyslu těchto ustanovení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 4. 2017 ve věci C-638/15 (Eko-Tabak proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, čj. 5 Afs 26/2015-103.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 Azs 122/2015–88.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí být vykládány v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 3. 2017 ve věci C-528/15 (Al Chodor a další proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství Ústeckého kraje) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 10 Azs 122/2015-150 (č. 3602/2017 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ a) Je poskytnutí koně jeho majitelem (který je osobou povinnou k dani) pořadateli dostihu za účelem účasti koně v dostihu poskytnutím služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, a tedy plněním, které podléhá DPH?

b) V případě kladné odpovědi, je třeba za protiplnění považovat cenu za umístění získanou v dostihu (kterou však nezíská každý kůň účastnící se dostihu) nebo přijetí služby spočívající v možnosti účasti koně v dostihu, kterou poskytuje pořadatel dostihu majiteli koně, nebo jiné protiplnění?

c) V případě záporné odpovědi, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro krácení odpočtu DPH na vstupu z přijatých zdanitelných plnění vynaložených na přípravu vlastních koní pro dostihy nebo je třeba považovat účast koně v dostihu za součást ekonomické činnosti osoby, která podniká v oboru chov a trénink dostihových koní vlastních i cizích, a náklady na chov vlastních koní a jejich účast v dostizích zahrnout do obecných výdajů souvisejících s ekonomickou činností této osoby? Pokud je odpověď na tuto dílčí otázku kladná, je třeba zahrnout cenu za umístění do základu daně a odvést DPH na výstupu, nebo se jedná o příjem, který základ DPH vůbec neovlivní?

2/ a) Pokud je třeba hledět pro účely DPH na několik dílčích služeb jako na jediné plnění, jaká jsou kritéria pro určení jejich vzájemného vztahu, tedy pro určení, zda se jedná o plnění vůči sobě rovnocenná, nebo o plnění ve vztahu hlavní a vedlejší služby? Existuje mezi těmito kritérii nějaká hierarchie z hlediska jejich pořadí a váhy?

b) Je třeba vykládat čl. 98 směrnice 2006/112/ES ve spojení s přílohou III této směrnice tak, že vylučují zařazení služby do snížené sazby, pokud se skládá ze dvou dílčích plnění, na která je třeba hledět pro účely DPH jako na jediné plnění a zároveň jsou tato plnění vůči sobě rovnocenná, přičemž jedno z nich nelze samo o sobě zařadit do žádné z kategorií uvedených v příloze III směrnice 2006/112/ES?

c) V případě kladné odpovědi na otázku 2/b), brání kombinace dílčí služby oprávnění k využití sportovních zařízení s dílčí službou trenéra dostihových koní za okolností, jaké jsou v posuzované věci, zařazení této služby jako celku do snížené sazby DPH uvedené v bodu 14 přílohy III směrnice 2006/112/ES?

d) Pokud by použití snížené daňové sazby nebylo vyloučeno na základě odpovědi na otázku 2/c), jaký bude mít vliv na zařazení do příslušné sazby DPH skutečnost, že osoba povinná k dani poskytuje kromě služby využití sportovních zařízení a služby trenéra, také ustájení, krmení a další péči o koně? Je třeba pro účely DPH hledět na všechna tato dílčí plnění jako na jeden celek sdílející společný daňový režim?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 23. 7. 2015, čj. 8 Afs 96/2013-42.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že poskytnutí koně jeho majitelem, který je osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, pořadateli dostihu za účelem účasti tohoto koně v dostihu není poskytnutím služby za úplatu ve smyslu tohoto ustanovení v případě, kdy se za toto jeho poskytnutí nevyplácí odměna za účast nebo jiná přímá odměna a kdy cenu za umístění obdrží pouze majitelé těch koní, kteří se v dostihu umístili na ocenitelném místě, i kdyby tato cena za umístění byla stanovena dopředu. Takové poskytnutí koně je naproti tomu poskytnutím služby za úplatu v případě, že za ně pořadatel poskytne odměnu nezávislou na umístění daného koně v dostihu.

2/ Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že nárok osoby povinné k dani, která podniká v oboru chov a trénink vlastních i cizích dostihových koní, na odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu v rámci plnění souvisejících s přípravou jejích vlastních koní na dostihy a jejich účastí v nich je dán z důvodu, že náklady na tato plnění jsou součástí obecných výdajů souvisejících s její ekonomickou činností, za podmínky, že náklady vynaložené na každé z předmětných plnění vykazují přímou a bezprostřední souvislost s touto celkovou činností. Tak tomu může být, souvisejí-li takto vynaložené náklady s dostihovými koňmi, kteří jsou skutečně určeni k prodeji, nebo je-li účast těchto koní v dostizích z objektivního hlediska prostředkem na podporu ekonomické činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

V případě, že je takový nárok na odpočet dán, nelze do základu daně z přidané hodnoty zahrnout případnou cenu, kterou osoba povinná k dani získala díky umístění některého z jejích koní v dostihu.

3/ Článek 98 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 14 její přílohy III musí být vykládán v tom smyslu, že jediné komplexní poskytnutí služeb tvořené několika dílčími plněními spočívajícími zejména v tréninku koní, využívání sportovních zařízení, ustájení koní, krmení a další péči o koně nemůže být předmětem snížené sazby daně z přidané hodnoty, pokud využívání sportovních zařízení ve smyslu bodu 14 přílohy III této směrnice a trénink koní tvoří dvě rovnocenná dílčí plnění v rámci tohoto komplexního plnění nebo pokud trénink koní tvoří hlavní dílčí plnění v rámci uvedeného komplexního plnění, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 11. 2016 ve věci C-432/15 (Baštová proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, čj. 8 Afs 96/2013-111.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky: 

1/ Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení směrnice 2002/22/ES (čl. 12 a 13) přímý účinek? 

3/ Mají-li články 12 a 13 směrnice 2002/22/ES přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost Telefónica Czech Republic, a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv? 

4/ V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 131/2013-86, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. 7 As 131/2013-99

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut „přiměřený zisk“ poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby zvažující, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu trvání pověření.

2/ Články 12 a 13 směrnice 2002/22 musí být vykládány v tom smyslu, že mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.

3/ Směrnice 2002/22 musí být vykládána v tom smyslu, že se pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby poskytované určeným podnikem nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. v rámci roku 2004 na období od 1. ledna do 30. dubna.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015 ve věci C-508/14 (T-Mobile Czech Republic a Vodafone Czech Republic proti Českému telekomunikačnímu úřadu) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, čj. 7 As 131/2013-156 (č. 3404/2016 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: 

Lze vysílání veřejnoprávního rozhlasu, které je financováno poplatky placenými na základě zákona, k jejichž úhradě je poplatník povinen z důvodu vlastnictví rozhlasového přijímače, jeho držby či z jiného právního důvodu opravňujícího k užívání tohoto přijímače, a to ve výši zákonem stanovené, považovat za „poskytování služby za protiplnění“ ve smyslu z čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, které má být od daně z přidané hodnoty osvobozeno dle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) téže směrnice, nebo jde o neekonomickou činnost, která vůbec nepředstavuje předmět daně z přidané hodnoty dle čl. 2 šesté směrnice a tedy na ni nedopadá ani osvobození od daně podle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) této směrnice? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 18. 12. 2014, čj. 5 Afs 124/2014-79

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 2 bod 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládán v tom smyslu, že taková činnost veřejnoprávního vysílání, o jakou jde ve věci v původním řízení, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a provozována vysílací společností zřízenou zákonem, není poskytováním služeb „za protiplnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, a nespadá tedy do působnosti uvedené směrnice.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2016 ve věci C-11/15 (Český rozhlas proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, čj. 5 Afs 124/2014-178 (č. 3506/2017 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: 

Bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. března 2004 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky sestávající z chladícího tělesa "heat sink" a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 kombinované nomenklatury, a bylo tedy aplikovatelné na nyní projednávanou věc?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 13. 8. 2014, čj. 2 Afs 51/2014-73

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Bod 2 tabulky uvedené v příloze nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. března 2004 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury byl během doby účinnosti tohoto nařízení, tedy od 22. března 2004 do 22. prosince 2009, neplatný.

2/ Za předpokladu, že výrobky dotčené ve věci v původním řízení sestávají z chladicího tělesa a ventilátoru a jsou určeny výlučně k použití v počítači, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být jejich sazební zařazení provedeno na základě všeobecných pravidel pro výklad kombinované nomenklatury upravených v nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1214/2007 ze dne 20. září 2007.

Usnesení Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015 ve věci C-405/14 (PST CLC proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupné zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, čj. 2 Afs 51/2014-123

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Je třeba vykládat čl. 49 ve spojení s čl. 52 SFEU tak, že brání uplatňování takové vnitrostátní úpravy, která vyžaduje od dopravce se sídlem v jiném členském státu usazeného v České republice prostřednictvím organizační složky, aby získal nad rámec licencí a koncesí opravňujících dopravce se sídlem v České republice k provozování vnitrostátní linkové dopravy (městské hromadné dopravy) pro výkon stejné činnosti ještě zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení správního orgánu? 

2/ Je pro posouzení první otázky relevantní to, že se jedná o městskou hromadnou dopravu provozovanou v režimu závazku veřejné služby na základě smlouvy o veřejných službách za kompenzaci vyplácenou z veřejných prostředků ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 ze dne 23. října 2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70? 

3/ Lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 12/98 ze dne 11. prosince 1997, kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu, ve spojení s čl. 91 SFEU tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování MHD dopravci se sídlem v jiném členském státu způsobem uvedeným v prvé otázce? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 6. 6. 2014, čj. 4 As 148/2013-94

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.

Usnesení Soudního dvora ze dne 21. 5. 2015 ve věci C-318/14 (SAD Trnava proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje) je dostupné zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015, čj. 4 As 148/2013-126 (č. 3295/2015 Sb. NSS). 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Je třeba čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES vykládat v tom smyslu, že brání uplatnění takových vnitrostátních předpisů, které podrobují bezplatné přidělení emisních povolenek v příslušném období dani darovací? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 18. 12. 2013, čj. 1 Afs 6/2013-46.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění takové daně darovací, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, pokud tato daň nerespektuje 10% horní hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu, kterou stanoví tento článek, což musí ověřit předkládající soud.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. 2. 2015 ve věci C-43/14 (ŠKO-ENERGO proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, čj. 1 Afs 6/2013-184 (č. 3293/2015 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Je třeba vykládat čl. 76 nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství tak, že je za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku, PAJE - prestation d'accueil du jeune enfant, ve Francii, Česká republika státem příslušným k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná: 

2/ Je třeba vykládat přechodná ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení tak, že ukládají poskytovat rodinnou dávku Českou republikou po 30. 4. 2010, třebaže příslušnost státu může být od 1. 5. 2010 ovlivněna novou definicí bydliště podanou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009 ze dne 16. září 2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení č. 883/2004 (čl. 22 a násl.)? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 záporná: 

3/ Je třeba vykládat nařízení č. 883/2004 (zejména čl. 87) tak, že je za okolností, jaké jsou v projednávané věci, Česká republika od 1. 5. 2010 příslušným státem k poskytování rodinné dávky? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 2. 5. 2013, čj. 6 Ads 1/2012-38.   

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008, zejména jeho článek 13, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště. Článek 13 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání také tomu, aby členský stát, který není ve vztahu k posuzované osobě příslušným státem, poskytoval této osobě rodinné dávky, není-li mezi předmětnou situací a územím prvně uvedeného členského státu dána přesná a zvláště úzká vazba.

2/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009, zejména jeho článek 11, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 9. 2014 ve věci C-394/13 (B proti Ministerstvu práce a sociálních věcí) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 Ads 1/2012-129.

 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku: 

Lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit pod zpracování osobních údajů „prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů, třebaže takovýto systém zabírá též veřejné prostranství? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů musí být vykládán v tom smyslu, že provozování kamerového systému – při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, jako je pevný disk – umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu uvedeného ustanovení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 12. 2014 ve věci C-212/13 (Ryneš proti Úřadu pro ochranu osobních údajů) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133 (č. 3222/2015 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Brání články 18, 45, 49 a 56 SFEU takové úpravě, podle níž je zaměstnavatel se sídlem v jednom členském státě povinen odvést zálohu na daň z příjmů zaměstnanců (příslušníků druhého členského státu), kteří jsou mu dočasně přiděleni agenturou práce se sídlem v druhém členském státě prostřednictvím pobočky zřízené v prvním členském státě?  

2/ Brání články 18, 45, 49 a 56 SFEU takové úpravě, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování? 

3/ Je-li odpověď na první nebo druhou otázku kladná, lze v situaci jako v projednávaném případě uvedené základní svobody omezit z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, nebo veřejného zdraví, případně z důvodu účinnosti daňového dohledu?  

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 38/2012-53.

Soudní dvůr tuto věc spojil s věcí C-53/13 (Strojírny Prostějov proti Odvolacímu finančnímu ředitelství), ve které byla obdobná předběžná otázka položena usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 1. 2013, čj. 22 Af 159/2011-41. Následně rozhodl takto:

Článek 56 SFEU brání takové právní úpravě, jaká je dotčena v původních řízeních, podle níž jsou společnosti se sídlem v prvním členském státě, které využívají pracovníky zaměstnané a dočasně přidělené agenturami práce se sídlem v druhém členském státě, které však v prvním státě vyvíjejí svou činnost prostřednictvím pobočky, povinny srážet zálohu na daň z příjmů uvedených pracovníků a odvádět ji do rozpočtu prvního státu, kdežto společnosti se sídlem v prvním státě, které využívají služeb agentur práce se sídlem v tomtéž státě, takovou povinnost nemají.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 6. 2014 ve spojených věcech C-53/13 a C-80/13 (Strojírny Prostějov a ACO Industries Tábor proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, čj. 1 Afs 38/2012-127 (č. 3108/2014 Sb. NSS). 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je tvrzením o snížení rizika onemocnění ve smyslu čl. 2 odst. 2 bodu 6 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010 ze dne 9. února 2010, následující zdravotní tvrzení: „Přípravek obsahuje navíc vápník a vitamín D3, které napomáhají snižovat riziko vzniku osteoporózy a zlomenin“, přestože z něj výslovně nevyplývá, že by konzumace tohoto přípravku významně snižovala riziko vzniku uvedeného onemocnění?  

2/ Zahrnuje pojem ochranná známka nebo obchodní značka ve smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení 116/2010, i obchodní sdělení uvedené na obalu produktu? 

3/ Lze přechodné opatření obsažené v čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení č. 116/2010, vykládat tak, že se vztahuje na (jakékoli) potraviny, které existovaly před 1. 1. 2005, nebo tak, že se vztahuje na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou a jako takové existovaly již před tímto datem?  

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 10. 5. 2012, čj. 6 Ads 167/2011-82.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 2 odst. 2 bod 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010 ze dne 9. února 2010, musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby mohlo být zdravotní tvrzení kvalifikováno jako „tvrzení o snížení rizika onemocnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, nemusí výslovně uvádět, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek „významně“ snižuje riziko vzniku lidského onemocnění.

2/ Článek 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení č. 116/2010, musí být vykládán v tom smyslu, že obchodní sdělení uvedené na obalu potraviny může představovat ochrannou známku nebo obchodní značku ve smyslu tohoto ustanovení za podmínky, že je jako ochranná známka nebo obchodní značka chráněno příslušnou právní úpravou. Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit z hlediska veškerých skutkových a právních okolností, jimiž se vyznačuje věc, která mu byla předložena, zda je takové sdělení skutečně takto chráněnou ochrannou známkou nebo obchodní značkou.

3/ Článek 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení č. 116/2010, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje pouze na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou, jež musí být považovány za výživové nebo zdravotní tvrzení ve smyslu tohoto nařízení, a které jako takové existovaly před 1. lednem 2005.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 7. 2013 ve věci C-299/12 (Green–Swan Pharmaccuticals CR proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci) je dostupný zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 Ads 167/2011-151

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázky: 

1/ Vylučuje nařízení Rady (ES) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství [nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení], ze svého rozsahu rationae personae občanku České republiky, která za okolností, jaké jsou v projednávané věci, před 1. 1. 1993 podléhala právním předpisům upravujícím důchodové zabezpečení zaniklého státu (České a Slovenské Federativní republiky), tyto doby se v souladu s čl. 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení zapsaném v příloze III nařízení č. 1408/71 (příloze II nařízení Eč. 883/2004) považují za doby Slovenské republiky a podle vnitrostátního pravidla vytvořeného Ústavním soudem České republiky současně i za doby České republiky? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 negativní: 

2/ Brání čl. 18 SFEU ve spojení s čl. 4 odst. 2 SEU a s čl. 3 odst. 1 nařízení č. 1408/71 (popřípadě čl. 4 nařízení č. 883/2004) tomu, aby orgány České republiky mohly za okolností, jaké jsou v projednávané věci, poskytovat preferenční zacházení [vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznané podle článku 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a podle nařízení č. 1408/71 (nařízení č. 883/2004) nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních předpisů České republiky)] toliko občanům České republiky, pokud k takovému zacházení vede základní právo na zabezpečení ve stáří vyložené Ústavním soudem České republiky specificky ve vztahu k dobám důchodového zabezpečení získaným v zaniklé ČSFR a vnímané jako součást národní identity, a pokud takové zacházení není s to narušit právo volného pohybu pracovníků jako základní právo Unie, za situace, kdy by poskytnutí obdobného zacházení všem ostatním občanům členských států EU, kteří také získali v zaniklé ČSFR obdobné doby důchodového zabezpečení, vedlo k významnému ohrožení finanční stability systému důchodového pojištění České republiky?
 
Pokud je odpověď na otázku č. 2 pozitivní: 

3/ Brání právo Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud, který je nejvyšším soudem státu v oblasti správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl v souladu s vnitrostátním právem vázán právními posouzeními podanými Ústavním soudem České republiky, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je vyloženo Soudním dvorem? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 9. 5. 2012, čj. 6 Ads 18/2012-82

Žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách byla usnesením ze dne 23. 1. 2013, čj. 6 Ads 18/2012-191, vzata zpět, neboť žalobkyně v této věci vzala kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 18/2012-211

Věc C-253/12 (JS proti České správě sociálního zabezpečení) byla usnesením ze dne 8. 3. 2019 vyškrnuta z rejstříku Soudního dvora. Usnesení je dostupné zde.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázky: 

1/ Vyplývá z práva EU, že daňový subjekt má právo být informován o rozhodnutí daňové správy podat žádost o poskytnutí údajů podle směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného? Má daňový subjekt právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu? Pokud daňovému subjektu takováto práva nevyplývají z práva EU, je možné, aby mu obdobná práva přiznalo právo vnitrostátní? 

2/ Má daňový subjekt právo účastnit se výslechu svědků v dožádaném státě v průběhu vyřizování žádosti o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS? Je dožádaný členský stát povinen předem vyrozumět daňový subjekt o tom, kdy bude výslech prováděn, pokud by byl o to dožadujícím členským státem požádán? 

3/ Je daňová správa v dožádaném členském státě při poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS povinna dodržet nějaký minimální obsah odpovědí tak, aby bylo zřejmé, z jakých zdrojů a jakým způsobem dospěla dožádaná daňová správa k poskytnutým informacím? Může daňový subjekt napadat správnost takto poskytnutých informací například z důvodu procesních vad řízení v dožádaném státě, které poskytnutí informací předcházelo? Či se uplatní princip vzájemné důvěry a spolupráce, podle něhož nelze informace poskytnuté dožádanou daňovou správou zpochybňovat? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 73/2011-90

Soudní dvůr rozhodl takto: 

1/ Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. listopadu 2006, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2/ Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2013 ve věci C-276/12 (Sabou proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167 (č. 3016/2014 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Lze neorganizované, nesoustavné a rekreační sportovní aktivity, které je možné tímto způsobem provozovat v areálu letního koupaliště (např. rekreační plavání, rekreační provozování míčových her apod.), považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty?

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, má být poskytování přístupu za úplatu do takového areálu letního koupaliště, který nabízí svým návštěvníkům uvedenou možnost provozování sportovních aktivit, ovšem vedle jiných druhů zábavy či odpočinku, považováno za službu úzce související s provozováním sportu nebo s tělesnou výchovou osobám vykonávajícím sportovní nebo tělovýchovnou činnost ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2006/112/ES a tedy za službu osvobozenou, pokud ji poskytuje nezisková organizace a jsou splněny další podmínky podle této směrnice, od daně z přidané hodnoty? 

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 15. 12. 2011, čj. 5 Afs 1/2011-58

Soudní dvůr rozhodl takto: 

1/Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních soutěžích, lze považovat za provozování sportu ve smyslu tohoto ustanovení. 

2/ Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že zpřístupnění areálu koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné druhy zábavy či odpočinku, může představovat poskytování služeb úzce souvisejících s provozováním sportu. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda ve světle výkladových prvků poskytnutých Soudním dvorem Evropské unie v tomto rozsudku a s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení tomu tak v daném případě je.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 2. 2013 ve věci C-18/12 (Město Žamberk proti Finančnímu ředitelství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, čj. 5 Afs 1/2011-140 (č. 2896/2013 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 ve spojení s bodem 9 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí tak, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být zajištění cizince za účelem navrácení ukončeno v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85/ES a neexistují zde jiné důvody pro pokračování zajištění? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 90/2011-59. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí.

2/ Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a směrnice 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. 5. 2013 ve věci C-534/11 (Arslan proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Ústeckého kraje) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011-124 (č. 2936/2013 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky: 

1/ Má být článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006 ze dne 20. února 2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007 ze dne 9. října 2007, vykládán tak, že závazkem pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy podléhající kvótě podniku, s nímž uzavřel smlouvu o dodání v předcházejícím hospodářském roce, se rozumí jednostranné prohlášení pěstitele, že cukrovou řepu v hospodářském roce 2008/2009 nebude dodávat, nebo se tímto závazkem rozumí písemné ukončení smluvního vztahu pěstitele s cukrovarnickým podnikem o dodávkách cukrové řepy na uvedený hospodářský rok? 

2/ Může být následkem skutečnosti, že smluvní strana využije postupu zakotveného přímo závazným právním předpisem EU, nevymahatelnost závazku této smluvní strany založeného platnou smlouvou mezi subjekty soukromého práva, za předpokladu, že jsou druhé smluvní straně následkem této skutečnosti poskytnuty prostředky z veřejného rozpočtu? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 8. 7. 2011, čj. 2 As 49/2011-83

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006 ze dne 20. února 2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007 ze dne 9. října 2007, musí být vykládán v tom smyslu, že závazek přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 může mít formu jednostranného prohlášení pěstitele. 

2/ Článek 4a odst. 1 nařízení č. 320/2006, ve znění nařízení č. 1261/2007, musí být vykládán v tom smyslu, že jednostranný závazek pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 nemá jako takový za následek nevymahatelnost jeho smluvních závazků vůči cukrovarnickému podniku.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012 ve věci C-390/11 (CS AGRO Ronov proti Ministerstvu zemědělství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 2 As 49/2011-170

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je možno pojem „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení vykládat jako „věk potřebný pro nárok na starobní důchod“ u konkrétního žadatele podle vnitrostátní právní úpravy? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, je v souladu s právem a obecnými zásadami práva Evropské unie přípustné, aby „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku byl u jednotlivých žadatelů stanoven rozdílně v závislosti na jejich pohlaví a počtu vychovaných dětí? 

3/ V případě záporné odpovědi na první otázku, jaká kritéria by měl národní soud vzít v úvahu při výkladu pojmu „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení č. 1257/1999? 

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 12. 4. 2011, čj. 8 As 8/2010-94.  

Soudní dvůr rozhodl takto: 

Není v souladu s unijním právem a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného pro nárok na starobní důchod byl „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení Rady č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 4. 2013 ve věci C-401/11 (Soukupová proti Ministerstvu zemědělství) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, čj. 8 As 8/2010-233 (č. 2985/2014 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Vztahuje se čl. 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty pouze na plnění poskytnutá cestovními kancelářemi konečným spotřebitelům cestovní služby (cestujícím), nebo i na plnění poskytnutá jiným osobám (zákazníkům)?

2/ Je nutno považovat za cestovní kancelář pro účely čl. 306 směrnice 2006/112/ES přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím (nikoli přímo cestujícím), a neposkytuje žádné další služby (ubytování, informace, konzultace apod.)?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 28. 4. 2011, čj. 1 Afs 103/2010-68

Soudní dvůr rozhodl takto:

Přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím, a neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, neuskutečňuje plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty.

Usnesení Soudního dvora ze dne 1. 3. 2012 ve věci C-220/11 (Star Coaches proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu) je dostupné zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Afs 103/2010-274 (č. 2679/2012 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudním dvoru následující otázky:

1/ Je třeba vykládat přílohu III část A bod 6 v návaznosti na čl. 7 odst. 2 písm. c) nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, která ponechává použitelným kritérium pro určení nástupnického státu příslušného k zhodnocení dob pojištění získaných zaměstnanými osobami do 31. 12. 1992 v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky, tak, že brání aplikaci vnitrostátního pravidla, podle něhož česká instituce sociálního zabezpečení v plném rozsahu hodnotí pro nárok na dávku i pro stanovení její výše dobu pojištění získanou na území bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31. 12. 1992, i když k jejímu zhodnocení je podle uvedeného kritéria příslušná instituce sociálního zabezpečení Slovenské republiky?

2/ Bude-li odpověď na první otázku záporná, je třeba vykládat čl. 12 Smlouvy o založení Evropského společenství ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 10 a čl. 46 nařízení č. 1408/71 tak, že brání tomu, aby doba pojištění získaná v systému sociálního zabezpečení bývalé České a Slovenské Federativní Republiky do 31. 12. 1992, která již jednou byla ve stejném rozsahu zohledněna pro dávkové účely v systému sociálního zabezpečení Slovenské republiky, byla podle výše uvedeného vnitrostátního pravidla v plném rozsahu zhodnocena pro nárok na dávku ve stáří i pro stanovení její výše pouze státním příslušníkům České republiky s bydlištěm na jejím území?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 23. 9. 2009, čj. 3 Ads 130/2008-107

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Ustanovení části A bodu 6 přílohy III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 629/2006 ze dne 5. dubna 2006, ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) téhož nařízení nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, podle něhož je vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznaná podle článku 20 dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, uzavřené dne 29. října 1992 v rámci opatření určených k vyřešení situace po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky dne 31. prosince 1992, nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České republiky.

2/ Článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 629/2006, brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie nutně vede k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2011 ve věci C-399/09 (Landtová proti České správě sociálního zabezpečení) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, čj. 3 Ads 130/2008-204

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je třeba čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů vykládat tak, že pro účely autorskoprávní ochrany počítačového programu jakožto autorského díla podle uvedené směrnice se „vyjádřením počítačového programu v jakékoliv formě“ rozumí také grafické uživatelské rozhraní počítačového programu nebo jeho část?

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, představuje televizní vysílání, jímž je veřejnosti umožněno smyslové vnímaní grafického uživatelského rozhraní počítačového programu nebo jeho části, ovšem bez možnosti tento program aktivně ovládat, sdělování autorského díla nebo jeho části veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 16. 9. 2009, čj. 5 As 38/2008-182.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Grafické uživatelské rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů, a nemůže se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana počítačových programů podle této směrnice. Na takové rozhraní se však může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora.

2/ Televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní nepředstavuje sdělování autorského díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 12. 2010 ve věci C-393/09 (Bezpečnostní softwarová asociace proti Ministerstvu kultury) je dostupný zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, čj. 5 As 38/2008-288 (č. 2293/2011 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:

Je třeba zboží označované jako „červené víno dezertní Kagor VK“, obsažené v lahvích a 0,75 LTR s obsahem alkoholu 15,8 % – 16,1 % vol, do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, tedy substance, které nemají původ v čerstvých hroznech, zařadit do čísla 2204 nebo do čísla 2206 kombinované nomenklatury celního sazebníku?

Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 2. 9. 2009, čj. 7 Afs 11/2008-75.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 ze dne 27. října 2005, musí být vykládáno v tom smyslu, že kvašený (fermentovaný) nápoj z čerstvých hroznů, prodávaný v lahvích 0,75 l, s obsahem alkoholu 15,8 % až 16,1 % obj., do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, je třeba zařadit do čísla 2206 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I tohoto nařízení.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 12. 2010 ve věci C-339/09 (Skoma-Lux proti Celnímu ředitelství Olomouc) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2011, čj. 7 Afs 11/2008-109

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je třeba čl. 2 písm. i) a k) nařízení Rady (EHS) č. 259/93 ze dne 1. února 1993 o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole ve spojení s čl. 1 písm. e) a f) směrnice Rady 75/442/EHS ze dne 15. července 1975 o odpadech a bodem D10 Přílohy IIA a R1 přílohy IIB téže směrnice vykládat tak, že první z kritérií stanovených Soudním dvorem v rozsudku ze dne 13. 2. 2003 ve věci C-458/00, Komise proti Lucembursku, pro to, aby spalování odpadu bylo možné pokládat za energetické využití odpadu ve smyslu bodu R1 přílohy IIB citované směrnice (tj. hlavním účelem operace musí být umožnit odpadu plnit užitečnou funkci, tedy vyrobit energii), může být splněno i v případě, kdy není dána ani jedna z okolností, které Soudní dvůr v citovaném rozsudku uvádí jako okolnosti svědčící pro využití odpadu, tedy v případě, kdy platbu za tuto operaci neprovádí provozovatel zařízení, v němž má dojít ke spálení odpadu, vůči dodavateli odpadu, ani není toto zařízení technicky uzpůsobeno k tomu, aby v případě nedostatku odpadu mohlo být provozováno na základě primárních zdrojů energie?

2/ Pokud je odpověď na tuto otázku kladná, za jakých podmínek lze v takovém případě považovat danou operaci za využití odpadu?

a) Lze od hlediska platby za operaci s odpadem zcela odhlédnout, nebo je pro možnost posouzení dané operace jako využití odpadu přinejmenším třeba, aby výtěžek provozovatele zařízení z prodeje tepelné či elektrické energie získané spálením daného množství odpadu převyšoval příjem provozovatele zařízení z platby za převzetí odpadu?

b) Pokud jde o charakter zařízení příjemce odpadu, lze za dostačují okolnost svědčící pro operaci využití odpadu považovat to, že v rozhodnutí o povolení provozu je toto zařízení formálně klasifikováno jako zařízení pro energetické využívání odpadů a že se provozovatel zařízení smluvně zavázal dodávat do sítě určité množství tepelné energie, přičemž v případě porušení tohoto závazku by čelil smluvním sankcím, nebo je minimální podmínkou pro posouzení dané operace jako využití odpadu skutečnost, že provozovatel zařízení by byl z hlediska právního, technického i ekonomického reálně schopen provozovat dané zařízení alespoň přechodně na základě jiných paliv, než je odpad?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 8. 7. 2009, čj. 5 As 49/2009-138.

Žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách byla usnesením ze dne 8. 4. 2010, čj. 5 As 49/2009-160 vzata zpět, neboť žalobce v této věci vzal kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 30. 6. 2010, čj. 5 As 49/2009-186

Věc C-299/09 (DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet proti Ministerstvu životního prostředí) byla usnesením ze dne 25. 5. 2010 vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora. Usnesení je dostupné zde

Nutnost položit předběžnou otázku vyvstala poprvé v roce 2008, a to v souvislosti s doručováním a vykonatelností celních a daňových výměrů vydaných orgány jiných členských států Evropské unie a s vymáháním pohledávek vyplývajících z vykonatelných platebních výměrů v celních a daňových věcech. Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ Je třeba čl. 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, vykládat tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, je tento soud oprávněn v souladu s právními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda doklad o vymahatelnosti (exekuční titul) je vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi?

2/ Vyplývá z obecných právních zásad práva Společenství, zejména zásad spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu, že doručení dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu) dlužníkovi v jazyce jiném než jemu srozumitelném, který zároveň není úředním jazykem státu, ve kterém je dlužníkovi doručováno, způsobuje vadu, která umožňuje odepřít vymáhání na základě takového dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu)?

Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 5. 5. 2008, čj. 5 Afs 48/2007-107.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Naproti tomu v případě, že je k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu.

2/ K tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce zavedené na základě směrnice 76/308, ve znění směrnice 2001/44, mohl příjemce dokladu o vymahatelnosti pohledávky uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. K zajištění dodržení tohoto práva přísluší vnitrostátnímu soudu, aby použil své vnitrostátní právo a dbal přitom na zajištění plné účinnosti práva Společenství.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 1. 2010 ve věci C-233/08 (Kyrian proti Celnímu úřadu Tábor) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 5 Afs 48/2007-172 (č. 2053/2010 Sb. NSS).