Předběžné otázky podané NSS

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázku:

1/ Může být elektrický vozík, jehož maximální rychlost přesahuje 10 km/h a jenž je opatřen odděleným, nastavitelným sloupkem řízení, zařazen pod číslo 8713 kombinované nomenklatury navzdory vysvětlivkám ke kombinované nomenklatuře ze dne 6. 5. 2011 (2011/C 137/01) a ze dne 4. 3. 2015 (2015/C 076/01)?

2/ Dopadá nařízení Komise (ES) č. 718/2009 – kromě vozidel v něm přímo popsaných – také na elektrický vozík vyznačující se těmito rysy:

• čtyři kola (zadní pár kol proti přepadnutí),
• polohovatelné a otočné sedadlo s područkami,
• vodorovná plošina mezi přední a zadní částí vozíku,
• elektrický motor o výkonu 800 W, který umožňuje vozíku dosáhnout rychlosti až 16 km/h a dojezdové vzdálenosti až 45 km,
• elektromagnetická brzda působící na zadní kola,
• uzavřená řídítka umístěná na odděleném sklopitelném řídicím sloupku a opatřená páčkami, jimiž lze volit rychlost?

Nejvyšší správní soud předběžnou otázku položil usnesením ze dne 19. 1. 2023, č. j. 10 Afs 134/2020-114.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:

1/ „Jakou míru rozlišování mezi jednotlivými subjekty osobních údajů vyžaduje čl. 4 odst. 1 písm. c) či čl. 6 ve spojení s čl. 10 Směrnice č. 2016/680? Je slučitelné s imperativem minimalizace zpracování osobních údajů, stejně jako povinnosti rozlišovat mezi různými kategoriemi subjektů údajů, aby vnitrostátní právní úprava umožňovala odběr genetických údajů s ohledem na všechny osoby podezřelé nebo obviněné ze spáchání úmyslného trestného činu?

2/ Je v souladu s čl. 4 odst. 1 písm. e) Směrnice č. 2016/680, pokud je s odkazem na obecný účel předcházení, vyhledávání nebo odhalování trestné činnosti potřebnost pokračujícího uchovávání profilu DNA hodnocena orgány Policie na základě jejich interních předpisů, což v praxi často znamená uchovávání citlivých osobních údajů na dobu neurčitou, aniž by byl stanoven jakýkoliv maximální časový limit pro uchovávání těchto osobních údajů? Pokud to v souladu není, s ohledem na jaká kritéria má být případně hodnocena časová přiměřenost uchovávání osobních údajů shromážděných a uchovávaných s tímto cílem?

3/ V případě zvláště citlivých osobních údajů spadajících pod čl. 10 Směrnice č. 2016/680, jaký je minimální rozsah hmotně-právních či procesních podmínek získávání, uchovávání, a vymazání těchto údajů, který musí být v právu členského státu upraven „obecně závazným předpisem“? Může mít kvalitu „práva členského státu“ ve smyslu článku 8 odst. 2 ve spojení s čl. 10 Směrnice 2016/680 také judikatura soudní?“

Nejvyšší správní soud položil předběžnou otázku usnesením ze dne 26. 1. 2023, č. j. 7 As 172/2022-56.

Soudní dvůr v této věci dosud nerozhodl.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázku:

Musí být čl. 138 odst. 1 Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vykládán v intencích rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 9. 12. 2021 ve věci C-154/20, Kemwater ProChemie, EU:C:2021:989, v tom smyslu, že uplatnění nároku na osvobození od daně z přidané hodnoty (DPH) při dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že dodavatel zboží byl účasten podvodu na DPH, jestliže dodavatel neprokázal dodání zboží konkrétnímu příjemci v jiném členském státě EU v postavení osoby povinné k dani uvedenému na daňových dokladech, ačkoli s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, jsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný příjemce v jiném členském státě EU toto postavení měl?

Nejvyšší správní soud položil předběžnou otázku usnesením ze dne 26. 10. 2022, č. j. 4 Afs 291/2021-34.

Soudní dvůr v této věci dosud nerozhodl.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru následující otázku:

Dochází při ověřování platnosti interoperabilních certifikátů o očkování, testu a zotavení v souvislosti s onemocněním covid-19 vydávaných podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/953 ze dne 14. června 2021 o rámci pro vydávání, ověřování a uznávání interoperabilních certifikátů o očkování, o testu a o zotavení v souvislosti s onemocněním COVID-19 (digitální certifikát EU COVID) za účelem usnadnění volného pohybu během pandemie COVID-19, které jsou Českou republikou používány pro vnitrostátní účely, národní aplikací „čTečka“ k automatizovanému zpracování osobních údajů ve smyslu čl. 4 odrážky 2) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů), a je tak dána věcná působnost obecného nařízení o ochraně osobních údajů podle čl. 2 odst. 1 tohoto nařízení?

Nejvyšší správní soud předběžnou otázku položil usnesením ze dne 12. 10. 2022, č. j. 8 Ao 7/2022-71.

Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Brání článek 2 ve spojení s článkem 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008, o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, takové vnitrostátní judikatuře, dle níž ředitel obchodní společnosti není považován za „zaměstnance“ pro účely uspokojení mzdových nároků dle směrnice 2008/94/ES jen z toho důvodu, že ředitel jako zaměstnanec je současně členem statutárního orgánu téže obchodní společnosti?

Předběžnou otázku Nejvyšší správní soud položil usnesením ze dne 11. 2. 2021, čj. 10 Ads 262/2020-34.

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 2 odst. 2 a čl. 12 písm. a) a c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES ze dne 22. října 2008 o ochraně zaměstnanců v případě platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2015/1794 ze dne 6. října 2015, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní judikatuře, podle níž platí, že osoba, která na základě pracovní smlouvy platné z hlediska vnitrostátního práva vykonává souběžně funkce ředitele a člena statutárního orgánu obchodní společnosti, nemůže být kvalifikována jako zaměstnanec ve smyslu této směrnice, a že se tudíž záruky upravené touto směrnicí nemohou na tuto osobu vztáhnout.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. května 2022 ve věci C-101/21 H.J. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 7. 2022, čj. 10 Ads 262/2020-103.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Má být čl. 3 odst. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) vykládán tak, že se „podstatnou změnou“ zařízení rozumí i prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, aniž by se současně měnily maximální schválené rozměry skládky nebo její celková možná kapacita?

Předběžnou otázku Nejvyšší správní soud položil usnesením ze dne 20. 1. 2021, čj. 10 As 322/2020-69.

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 3 bod 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2010/75/EU ze dne 24. listopadu 2010 o průmyslových emisích (integrované prevenci a omezování znečištění) musí být vykládán v tom smyslu, že samotné prodloužení doby skládkování na skládce odpadu, kdy se nemění ani maximální schválené rozměry skládky ani její celková možná kapacita, není „podstatnou změnou“ ve smyslu tohoto ustanovení.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 2. června 2022 ve věci C-43/21 FCC Česká republika proti Ministerstvu životního prostředí je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2022, čj. 10 As 322/2020-128.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:

1/ Jsou výrobky podléhající spotřební dani přepravovány v režimu s podmíněným osvobozením od daně ve smyslu čl. 4 písm. c) směrnice Rady 92/12/EHS za situace, kdy celní úřad jednoho členského státu souhlasil s přepravou výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od daně ze skladu s daňovým dozorem k registrovanému hospodářskému subjektu se sídlem v jiném členském státu, ačkoliv nebyly objektivně splněny podmínky pro přepravu výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od daně, neboť bylo později v průběhu řízení prokázáno, že registrovaný hospodářský subjekt o přepravě výrobků z důvodu podvodu třetích osob ničeho nevěděl?

2/ Brání poskytnutí jistoty na spotřební daň ve smyslu čl. 15 odst. 3 směrnice Rady 92/12/EHS vydané za jiným účelem než je přeprava výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně mezi skladem s daňovým dozorem a registrovaným hospodářským subjektem se sídlem v jiném členském státě tomu, aby byla řádně zahájena doprava v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně, jestliže poskytnutí jistoty bylo na průvodních dokladech pro přepravu výrobků v režimu podmíněného osvobození od daně pro registrovaný hospodářský subjekt vyznačeno a celním orgánem členského státu potvrzeno?

Předběžné otázky Nejvyšší správní soud položil usnesením ze dne 16. 12. 2020, čj. 8 Afs 313/2018-56.

Soudní dvůr rozhodl takto:

Směrnice Rady 92/12/EHS ze dne 25. února 1992 o obecné úpravě, držení, pohybu a sledování výrobků podléhajících spotřební dani, ve znění směrnice Rady 94/74/ES ze dne 22. prosince 1994, musí být vykládána v tom smyslu, že odeslání výrobků podléhajících spotřební dani oprávněným skladovatelem za použití průvodního dokladu a s poskytnutím povinné jistoty představuje přepravu výrobků v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně ve smyslu čl. 4 písm. c) této směrnice, přestože z důvodu podvodného jednání třetích osob příjemce vyznačený v tomto průvodním dokladu a v této jistotě neví o tom, že jsou mu tyto výrobky odesílány, a to do okamžiku, než je tato skutečnost nebo jiná nesrovnalost či porušení předpisů zjištěna příslušnými orgány dotyčného členského státu.

Okolnost, že povinná jistota poskytnutá oprávněným skladovatelem pro účely tohoto odeslání uvádí název oprávněného příjemce, nikoli však jeho postavení jako registrovaného hospodářského subjektu, nemá vliv na řádnost této přepravy.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 24. března 2022 ve věci C-711/20 TanQuid Polska proti Generálnímu ředitelství cen je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2022, čj. 8 Afs 313/2018-105.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:

1/ Jsou součástí „chovného hejna“ ve smyslu nařízení Komise (ES) č. 865/20061 , o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s těmito druhy, exempláře, které jsou rodiči exemplářů chovaných příslušným chovatelem, ačkoliv ten je nikdy nevlastnil ani nedržel?

2/ Pokud je odpověď na první otázku taková, že rodičovské exempláře nejsou součástí chovného hejna, jsou příslušné orgány oprávněny při zkoumání splnění podmínky podle čl. 54 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, spočívající v legálním založení hejna, které zároveň nepoškozuje přežití volně žijících exemplářů, prověřovat původ těchto rodičovských exemplářů, a z něj usuzovat, zda bylo chovné hejno založeno v souladu s pravidly obsaženými v čl. 54 odst. 2 tohoto nařízení?

3/ Lze brát při zkoumání splnění podmínky podle čl. 54 odst. 2 nařízení Komise (ES) č. 865/2006, spočívající v legálním založení hejna, které zároveň nepoškozuje přežití volně žijících exemplářů, na zřetel další okolnosti věci (zejména dobrá víra při převodu exemplářů a legitimní očekávání, že s jejich případnými potomky bude možné obchodovat, případně i méně přísná zákonná úprava účinná v České republice před přistoupením k Evropské unii)?

Předběžné otázky Nejvyšší správní soud položil usnesením ze dne 25. 11. 2020, čj. 8 As 175/2018-45.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Článek 1 bod 3 nařízení Komise (ES) č. 865/2006 ze dne 4. května 2006 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES) č. 338/97 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „chovné hejno“ ve smyslu tohoto ustanovení nezahrnuje předky exemplářů chovaných v chovném zařízení, kteří nebyli tímto zařízením nikdy vlastněni ani drženi.

2/ Článek 54 bod 2 nařízení č. 865/2006, ve spojení s článkem 17 Listiny základních práv Evropské unie a zásadou ochrany legitimního očekávání, musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby chovatelem držený exemplář živočišného druhu uvedeného v příloze A nařízení Rady (ES) č. 338/97 ze dne 9. prosince 1996 o ochraně druhů volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin regulováním obchodu s nimi mohl být považován za narozený a odchovaný v zajetí ve smyslu čl. 8 odst. 3 posledně uvedeného nařízení, jestliže předci tohoto exempláře, kteří nejsou součástí chovného hejna tohoto chovatele, byli před vstupem těchto nařízení v platnost získáni jinou osobou způsobem, který je na újmu přežití příslušného druhu ve volné přírodě.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. září 2022 ve věci C-659/20 J.J. proti Ministerstvu životního prostředí je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2022, čj. 8 As 175/2018-135.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:

1/ Je v souladu se směrnicí 2006/112/ES, pokud je uplatnění práva na odpočet daně z přidané hodnoty na vstupu podmíněno splněním povinnosti osoby povinné k dani prokázat, že jí přijaté zdanitelné plnění bylo poskytnuto jinou konkrétní osobou povinnou k dani?

2/ Pokud je odpověď na první otázku kladná a osoba povinná k dani uvedenou důkazní povinnost nesplní, lze odepřít právo na odpočet daně na vstupu, aniž by bylo prokázáno, že tato osoba povinná k dani věděla anebo mohla vědět, že pořízením zboží nebo služeb se účastní daňového podvodu?

Předběžné otázky Nejvyšší správní soud položil usnesením ze dne 11. 3. 2020, čj. 1 Afs 334/2017-54.

Soudní dvůr rozhodl, že:

"Směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládána v tom smyslu, že uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty (DPH) zaplacené na vstupu musí být odepřeno, aniž je správce daně povinen prokazovat, že se osoba povinná k dani dopustila podvodu na DPH nebo že věděla či vědět měla, že plnění, jehož se dovolává na podporu nároku na odpočet daně, bylo součástí takového podvodu, jestliže skutečný dodavatel daného zboží či služeb nebyl identifikován a tato osoba povinná k dani nepodá důkaz o tom, že tento dodavatel měl postavení osoby povinné k dani, to však za podmínky, že s ohledem na skutkové okolnosti a informace, jež osoba povinná k dani poskytla, nejsou k dispozici údaje potřebné k ověření, že skutečný dodavatel toto postavení měl."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. prosince 2021 ve věci C-154/20 Kemwater ProChemie proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 3. 2022, čj. 1 Afs 334/2017-54.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:

1/ Použije se článek 56 a násl. Smlouvy o fungování Evropské unie na vnitrostátní právní předpis (obecně závaznou vyhlášku obce), který v části jedné obce zakazuje určitou službu, jen proto, že část zákazníků tímto předpisem dotčeného poskytovatele služby může pocházet či pochází z jiného členského státu Evropské unie?

Pokud ano, postačuje pro aplikovatelnost článku 56 Smlouvy o fungování Evropské unie pouhé tvrzení možnosti výskytu zákazníků z jiného členského státu, anebo je poskytovatel služby povinen dokázat reálné poskytování služeb zákazníkům pocházejících z jiných členských států?

2/ Je pro odpověď na první položenou otázku jakkoliv relevantní, že:

a) Potenciální omezení svobody poskytování služeb je výrazně limitováno, a to jak geograficky, tak i věcně (potenciální aplikovatelnost výjimky de minimis);

b) Není patrné, že by vnitrostátní právní předpis upravoval odlišným způsobem, právně nebo fakticky, postavení subjektů poskytujících služby především občanům jiných členských států Evropské unie, na straně jedné, a subjektů zaměřujících se na domácí klientelu, na straně druhé? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 21. 3. 2019, čj. 5 As 177/2016-61. 

Soudní dvůr rozhodl, následovně:

"Článek 56 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na situaci společnosti usazené v jednom členském státě, která pozbyla povolení k provozování hazardních her poté, co v tomto členském státě vstoupil v účinnost právní předpis určující místa, na nichž mohou být provozovány takové hry, a použitelný bez rozdílu na všechny poskytovatele provozující svou činnost na území tohoto členského státu bez ohledu na to, zda poskytují služby tuzemským státním příslušníkům nebo státním příslušníkům ostatních členských států, když část jejích zákazníků pochází z jiného členského státu, než ve kterém je usazena."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. prosince 2020 ve věci C-311/19 BONWER WIN, a.s., proti Ministerstvu financí je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 3. 2021, čj. 5 As 177/2016-161.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Je v souladu s unijním právem, a především s principem neutrality DPH, opatření členského státu, které podmiňuje vyměření a výplatu části nárokovaného odpočtu DPH ukončením řízení o všech zdanitelných plněních v daném zdaňovací období?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, čj. 1 Afs 271/2017-56. 

Soudní dvůr rozhodl následovně:

"Články 179, 183 a 273 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty, posuzované ve světle zásady daňové neutrality, musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, která neumožňuje, aby daňový orgán před skončením daňové kontroly týkající se přiznání k dani z přidané hodnoty (DPH), ve kterém je za určité zdaňovací období vykázán nadměrný odpočet, připustil vrácení části tohoto nadměrného odpočtu vztahující se k plněním, která k okamžiku zahájení této kontroly nejsou jejím rozsahem dotčena, pakliže není možné jasně, přesně a jednoznačně určit, že bez ohledu na výsledek této kontroly bude nadále existovat nadměrný odpočet DPH, jehož částka přitom může být případně nižší než částka vztahující se k plněním, jež nejsou rozsahem této kontroly dotčena, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. května 2020 ve věci C-446/18 AGROBET CZ, s. r. o., proti Finančnímu úřadu pro Středočeský kraj je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2020, čj. 1 Afs 271/2017-191. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžné otázky:

1/ Lze pod pojem svoboda usazování ve smyslu čl. 49 Smlouvy o fungování Evropské unie podřadit bez dalšího pouze přemístění místa vedení společnosti z jednoho členského státu do jiného členského státu?

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, je v rozporu s čl. 49 a čl. 52 a čl.  54 a Smlouvy o fungování Evropské unie, pokud vnitrostátní úprava neumožňuje subjektu z jiného členského státu při přesunu místa výkonu podnikatelské činnosti, resp. přesunu místa vedení do České republiky uplatnit daňovou ztrátu vzniklou  v tomto jiném členském státě?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 31. 5. 2018, čj. 5 Afs 138/2017-26. 

Soudní dvůr rozhodl následovně:

1/ "Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že společnost založená podle práva jednoho členského státu, která přemístí místo svého skutečného vedení do jiného členského státu, aniž má toto přemístění vliv na její postavení jakožto společnosti založené podle práva prvně uvedeného členského státu, se může tohoto článku dovolávat k napadení rozhodnutí, kterým jí byl ve druhém členském státě odepřen převod ztrát vzniklých před tímto přemístěním.

2/ Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání právní úpravě členského státu vylučující možnost, aby společnost, která místo svého skutečného vedení, a tím pádem i svou daňovou rezidenci přemístila do tohoto členského státu, uplatnila daňovou ztrátu, která jí před tímto přemístěním vznikla v jiném členském státě, v němž si tato společnost ponechává své sídlo."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. února 2020 ve věci C-405/18 AURES Holdings, a. s., proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2020, čj. 5 Afs 138/2017-79.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky týkající se výkladu článků 131 a 146 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty ve věci odmítnutí daňových orgánů osvobodit zboží odeslané mimo Evropskou unii od daně z přidané hodnoty.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. 3. 2018, čj. 8 Afs 252/2016-60. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

"Článek 146 odst. 1 písm. a) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s článkem 131 této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby ustanovení vnitrostátní právní úpravy podmiňovalo osvobození od daně z přidané hodnoty vztahující se na zboží určené k vývozu mimo Evropskou unii tím, že toto zboží bylo propuštěno do celního režimu vývozu, je-li prokázáno, že věcné podmínky pro osvobození od daně, a zejména podmínka, aby předmětné zboží skutečně opustilo území Unie, jsou splněny."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. března 2019 ve věci C-275/18 Milan V. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2019 čj. 8 Afs 252/2016-96.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie v rámci sporu mezi společností A-PACK CZ s. r. o. a Odvolacím finančním ředitelstvím předběžné otázky týkající se výkladu zásad daňové neutrality a proporcionality a čl. 90 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty. Odvolací finanční ředitelství odmítlo společnosti A-PACK CZ s. r. o. opravu výše daně z přidané hodnoty odvedené v případě nesplacených pohledávek, které jsou z důvodu dlužníkova úpadku považovanány za nevymahatelné. 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 1. 2018, čj. 10 Afs 71/2016-44. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

"Článek 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která stanoví, že plátce daně nemůže provést opravu základu daně z přidané hodnoty (DPH) v případě celkového nebo částečného nezaplacení částky, kterou měl dlužník zaplatit z titulu plnění podléhajícího DPH, pokud již tento dlužník není plátcem DPH".

Rozsudek Soudního dvora ze dne 8. května 2019 ve věci C-127/18 A-PACK, s. r. o. proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2019, čj. 10 Afs 71/2016-102.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Brání výklad čl. 9 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/33/EU (Úř. věst. L 180, 29. 6. 2013, s. 96) ve spojení s čl. 6 a 47 Listiny základních práv Evropské unie takové vnitrostátní právní úpravě, která znemožňuje Nejvyššímu správnímu soudu přezkoumat soudní rozhodnutí ve věcech zajištění cizince poté, co je cizinec ze zajištění propuštěn?  

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 11. 2017, čj. 10 Azs 252/2017-43. 

Žádost o předběžnou otázku byla usnesením ze dne 31. 1. 2019, čj. 10 Azs 252/2017-68, vzata zpět, neboť sporné ustanovení zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 41/17. 

Věc C-704/17 byla usnesením ze dne 8. 3. 2019 vyškrtnuta z rejstříku Soudního dvora.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. března 2019, čj. 10 Azs 252/2017-89.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku v rámci sporu ve věci odpočtu daně z přidané hodnoty v souvislosti s pořizováním pohonných hmot, přepravovaných v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně z Rakouska do České republiky, od českých dodavatelů.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 6. 2017, čj. 9 Afs 137/2016-60. 

Soudní dvůr rozhodl, že:

1/ "Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na pořízení uvnitř Společenství v případě výrobků podléhajících spotřební dani, z nichž lze vybírat spotřební daň na území členského státu určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků, uskutečněná osobou povinnou k dani, jejíž ostatní pořízení nejsou předmětem daně z přidané hodnoty podle čl. 3 odst. 1 této směrnice.

2/ Článek 2 odst. 1 písm. b) bod iii) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících plnění, která vedla jen k jedné přepravě výrobků podléhajících spotřební dani uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, nemůže být pořízení uskutečněné subjektem povinným zaplatit spotřební daň v členském státě určení zásilky nebo přepravy těchto výrobků kvalifikováno jako pořízení uvnitř Společenství podléhající dani z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení, jestliže tato přeprava nemůže být tomuto pořízení přičtena.

3/ Článek 2 odst. 1 písm. b) bod i) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že v případě existence řetězce po sobě následujících pořízení, jež se týkala týchž výrobků podléhajících spotřební dani a vedla jen k jedné přepravě těchto výrobků uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně, není okolnost, že jsou tyto výrobky přepravovány v tomto režimu, rozhodující pro určení, kterému pořízení musí být přeprava přičtena, aby toto pořízení bylo předmětem daně z přidané hodnoty podle tohoto ustanovení."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. prosince 2018 ve věci C-414/17 AREX CZ proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2019, čj. 9 Afs 137/2016-176.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Spadají pod čl. 2 odst. 1 bod 3 písm. c) ve spojení s čl. 3 bod 7 písm. a) směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/60/ES, o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu, i osoby, které v rámci své podnikatelské činnosti prodávají obchodní společnosti zapsané v obchodním rejstříku založené za účelem prodeje (tzv. ready-made společnosti), jejichž prodej realizují převodem podílu v prodávané dceřiné společnosti? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 12. 2016, čj. 9 As 176/2016-50. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 2 odst. 1 bod 3 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financováni terorismu ve spojení s čl. 3 bodem 7 písm. a) této směrnice musí být vykládán v tom smyslu, že do působnosti těchto ustanovení spadá taková osoba, jako je osoba dotčená ve věci v původním řízení, jejíž podnikatelská činnost spočívá v prodeji obchodních společností, které sama založila bez předchozí objednávky ze strany potenciálních klientů za účelem jejich prodeje těmto klientům, přičemž tento prodej realizuje převodem svého podílu v prodávané společnosti.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. ledna 2018 ve věci C-676/16 CORPORATE COMPANIES proti Ministerstvu financí je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2018, čj. 9 As 176/2016-121.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, která se týkala výkladu a platnosti čl. 14 odst. 4 až 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, z hlediska čl. 78 odst. 1 SFEU, čl. 6 odst. 3 SEU a čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie. Žádost o předběžnou otázku byla předložena v rámci sporu mezi M a Ministerstvem vnitra ve věci rozhodnutí, kterým byl M. odňat azyl. 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 6. 2016, čj. 5 Azs 189/2015-36.

Soudní dvůr rozhodl, že:

"Přezkum čl. 14 odst. 4 až 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany neodhalil žádnou skutečnost, kterou by mohla být dotčena platnost těchto ustanovení z hlediska čl. 78 odst. 1 SFEU a článku 18 Listiny základních práv Evropské unie."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 5. 2019 ve věci C-391/16 M. proti Ministerstvu vnitra je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2020, čj. 5 Azs 189/2015-127.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se spotřebních daní:

1/ Lze sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy a/nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách (nadrcením nebo ručním nařezáním) kouřit, považovat za tabákové výrobky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bod ii), respektive čl. 5 odst. 1 písm. a) Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění)?

2/ Pokud je odpověď na první otázku negativní, brání čl. 5 ve spojení s čl. 2 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění) takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, která podrobuje spotřební dani z tabákových výrobků i tabák neuvedený v čl. 2 a čl. 5 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění), který je určen k jinému účelu, než ke kouření, současně jej však je možno kouřit (je ke kouření způsobily či vhodný) a je upravený pro prodej konečnému spotřebiteli?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Afs 26/2015 - 29.

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 2 odst. 1 písm. c) a čl. 5 odst. 1 směrnice Rady 2011/64/EU ze dne 21. června 2011 o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků musí být vykládány v tom smyslu, že sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách nadrcením nebo ručním nařezáním kouřit, spadají pod pojem „tabák ke kouření“ ve smyslu těchto ustanovení.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. dubna 2017 ve věci C-638/15 Eko-Tabak proti Generálnímu ředitelství cel je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017, čj. 5 Afs 26/2015-103.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se posuzování vážného nebezpečí útěku cizince:

Má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení č. 604/2013 (Úř.věst. L 180, 29.6.2013, s. 31)], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 Azs 122/2015 – 88.

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 2 písm. n) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států, ve spojení s jeho čl. 28 odst. 2, musí být vykládány v tom smyslu, že členským státům ukládají povinnost stanovit obecně závazným právním předpisem objektivní kritéria, na nichž se zakládají důvody, pro které je možné se domnívat, že žadatel o mezinárodní ochranu, s nímž je vedeno řízení o přemístění, může uprchnout. Absence takového právního předpisu má za následek neaplikovatelnost čl. 28 odst. 2 tohoto nařízení.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. března 2017 ve věci C-528/15 A. Ch. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství Ústeckého kraje je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 4. 2017, čj. 10 Azs 122/2015-150.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se daně z přidané hodnoty:

1.a Je poskytnutí koně jeho majitelem (který je osobou povinnou k dani) pořadateli dostihu za účelem účasti koně v dostihu poskytnutím služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112/ESo společném systému daně z přidané hodnoty, a tedy plněním, které podléhá DPH?

1.b V případě kladné odpovědi, je třeba za protiplnění považovat cenu za umístění získanou v dostihu (kterou však nezíská každý kůň účastnící se dostihu) nebo přijetí služby spočívající v možnosti účasti koně v dostihu, kterou poskytuje pořadatel dostihu majiteli koně, nebo jiné protiplnění?

1.c V případě záporné odpovědi, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro krácení odpočtu DPH na vstupu z přijatých zdanitelných plnění vynaložených na přípravu vlastních koní pro dostihy nebo je třeba považovat účast koně v dostihu za součást ekonomické činnosti osoby, která podniká v oboru chov a trénink dostihových koní vlastních i cizích, a náklady na chov vlastních koní a jejich účast v dostizích zahrnout do obecných výdajů souvisejících s ekonomickou činností této osoby? Pokud je odpověď na tuto dílčí otázku kladná, je třeba zahrnout cenu za umístění do základu daně a odvést DPH na výstupu, nebo se jedná o příjem, který základ DPH vůbec neovlivní?

2.a Pokud je třeba hledět pro účely DPH na několik dílčích služeb jako na jediné plnění, jaká jsou kritéria pro určení jejich vzájemného vztahu, tedy pro určení, zda se jedná o plnění vůči sobě rovnocenná, nebo o plnění ve vztahu hlavní a vedlejší služby? Existuje mezi těmito kritérii nějaká hierarchie z hlediska jejich pořadí a váhy?

2.b Je třeba vykládat čl. 98 směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s přílohou III této směrnice tak, že vylučují zařazení služby do snížené sazby, pokud se skládá ze dvou dílčích plnění, na která je třeba hledět pro účely DPH jako na jediné plnění a zároveň jsou tato plnění vůči sobě rovnocenná, přičemž jedno z nich nelze samo o sobě zařadit do žádné z kategorií uvedených v příloze III směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty?

2.c V případě kladné odpovědi na otázku 2.b, brání kombinace dílčí služby oprávnění k využití sportovních zařízení s dílčí službou trenéra dostihových koní za okolností, jaké jsou v posuzované věci, zařazení této služby jako celku do snížené sazby DPH uvedené v bodu 14 přílohy III směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty?

2.d Pokud by použití snížené daňové sazby nebylo vyloučeno na základě odpovědi na otázku 2.c, jaký bude mít vliv na zařazení do příslušné sazby DPH skutečnost, že osoba povinná k dani poskytuje kromě služby využití sportovních zařízení a služby trenéra, také ustájení, krmení a další péči o koně? Je třeba pro účely DPH hledět na všechna tato dílčí plnění jako na jeden celek sdílející společný daňový režim?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 7. 2015, čj. 8 Afs 96/2013-42.

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ "Článek 2 odst. 1 písm. c) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že poskytnutí koně jeho majitelem, který je osobou povinnou k dani z přidané hodnoty, pořadateli dostihu za účelem účasti tohoto koně v dostihu není poskytnutím služby za úplatu ve smyslu tohoto ustanovení v případě, kdy se za toto jeho poskytnutí nevyplácí odměna za účast nebo jiná přímá odměna a kdy cenu za umístění obdrží pouze majitelé těch koní, kteří se v dostihu umístili na ocenitelném místě, i kdyby tato cena za umístění byla stanovena dopředu. Takové poskytnutí koně je naproti tomu poskytnutím služby za úplatu v případě, že za ně pořadatel poskytne odměnu nezávislou na umístění daného koně v dostihu.

2/ Směrnice 2006/112 musí být vykládána v tom smyslu, že nárok osoby povinné k dani, která podniká v oboru chov a trénink vlastních i cizích dostihových koní, na odpočet daně z přidané hodnoty zaplacené na vstupu v rámci plnění souvisejících s přípravou jejích vlastních koní na dostihy a jejich účastí v nich je dán z důvodu, že náklady na tato plnění jsou součástí obecných výdajů souvisejících s její ekonomickou činností, za podmínky, že náklady vynaložené na každé z předmětných plnění vykazují přímou a bezprostřední souvislost s touto celkovou činností. Tak tomu může být, souvisejí-li takto vynaložené náklady s dostihovými koňmi, kteří jsou skutečně určeni k prodeji, nebo je-li účast těchto koní v dostizích z objektivního hlediska prostředkem na podporu ekonomické činnosti, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu.

V případě, že je takový nárok na odpočet dán, nelze do základu daně z přidané hodnoty zahrnout případnou cenu, kterou osoba povinná k dani získala díky umístění některého z jejích koní v dostihu.

3/ Článek 98 směrnice 2006/112 ve spojení s bodem 14 její přílohy III musí být vykládán v tom smyslu, že jediné komplexní poskytnutí služeb tvořené několika dílčími plněními spočívajícími zejména v tréninku koní, využívání sportovních zařízení, ustájení koní, krmení a další péči o koně nemůže být předmětem snížené sazby daně z přidané hodnoty, pokud využívání sportovních zařízení ve smyslu bodu 14 přílohy III této směrnice a trénink koní tvoří dvě rovnocenná dílčí plnění v rámci tohoto komplexního plnění nebo pokud trénink koní tvoří hlavní dílčí plnění v rámci uvedeného komplexního plnění, což přísluší posoudit předkládajícímu soudu."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. listopadu 2016 ve věci C-432/15 Baštová proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2017, čj. 8 Afs 96/2013-111.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se služeb elektronických komunikací: 

1/ Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek? 

3/ Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost O2 Czech Republic a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv? 

4/ V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 131/2013 – 86, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. 7 As 131/2013 – 99. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/22/ES ze dne 7. března 2002 o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací (směrnice o univerzální službě) musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání tomu, aby byl do čistých nákladů na povinnost poskytování univerzální služby zahrnut „přiměřený zisk“ poskytovatele této služby, jejž tvoří míra návratnosti vlastního kapitálu, kterou by požadoval podnik srovnatelný s poskytovatelem univerzální služby zvažující, zda bude s přihlédnutím k úrovni rizika službu obecného hospodářského zájmu poskytovat po celou dobu trvání pověření.

2/ Články 12 a 13 směrnice 2002/22 musí být vykládány v tom smyslu, že mají přímý účinek a jednotlivci se jich mohou přímo dovolávat před vnitrostátním soudem ke zpochybnění rozhodnutí vnitrostátního regulačního orgánu.

3/ Směrnice 2002/22 musí být vykládána v tom smyslu, že se pro účely určení výše čistých nákladů na povinnosti univerzální služby poskytované určeným podnikem nepoužije na období před přistoupením České republiky k Evropské unii, tj. v rámci roku 2004 na období od 1. ledna do 30. dubna.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. řijna 2015 ve věci C-508/14 T-Mobile Czech Republic a.s. a Vodafone Czech Republic a.s. proti Českému telekomunikačnímu úřadu je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, čj. 7 As 131/2013-156. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se poplatků za vysílání veřejnoprávního rozhlasu: 

Lze vysílání veřejnoprávního rozhlasu, které je financováno poplatky placenými na základě zákona, k jejichž úhradě je poplatník povinen z důvodu vlastnictví rozhlasového přijímače, jeho držby či z jiného právního důvodu opravňujícího k užívání tohoto přijímače, a to ve výši zákonem stanovené, považovat za „poskytování služby za protiplnění“ ve smyslu z čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, které má být od daně z přidané hodnoty osvobozeno dle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) téže směrnice, nebo jde o neekonomickou činnost, která vůbec nepředstavuje předmět daně z přidané hodnoty dle čl. 2 šesté směrnice a tedy na ni nedopadá ani osvobození od daně podle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) této směrnice? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 12. 2014, čj. 5 Afs 124/2014-79. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 2 bod 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně musí být vykládán v tom smyslu, že taková činnost veřejnoprávního vysílání, o jakou jde ve věci v původním řízení, která je financována prostřednictvím povinného poplatku placeného na základě zákona vlastníky či držiteli rozhlasového přijímače a provozována vysílací společností zřízenou zákonem, není poskytováním služeb „za protiplnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, a nespadá tedy do působnosti uvedené směrnice.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. června 2016 ve věci C-11/15 Český rozhlas proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, čj. 5 Afs 124/2014-178. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se svobody usazování: 

Bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky sestávající z chladícího tělesa ‚heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 KN, a bylo tedy aplikovatelné na nyní projednávanou věc? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 8. 2014, čj. 2 Afs 51/2014-73. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Bod 2 tabulky uvedené v příloze nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. března 2004 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury byl během doby účinnosti tohoto nařízení, tedy od 22. března 2004 do 22. prosince 2009, neplatný.

2/ Za předpokladu, že výrobky dotčené ve věci v původním řízení sestávají z chladicího tělesa a ventilátoru a jsou určeny výlučně k použití v počítači, což přísluší ověřit předkládajícímu soudu, musí být jejich sazební zařazení provedeno na základě všeobecných pravidel pro výklad kombinované nomenklatury upravených v nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1214/2007 ze dne 20. září 2007.“

Usnesení Soudního dvora ze dne 11. června 2015 ve věci C-405/14 PST CLC proti Generálnímu ředitelství cel, je dostupné zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, čj. 2 Afs 51/2014-123. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se svobody usazování a provozování autobusové městské dopravy: 

1/ Je třeba vykládat čl. 49 ve spojení s čl. 52 Smlouvy o fungování Evropské unie tak, že brání uplatňování takové vnitrostátní úpravy, která vyžaduje od dopravce se sídlem v jiném členském státu usazeného v České republice prostřednictvím organizační složky, aby získal nad rámec licencí a koncesí opravňujících dopravce se sídlem v České republice k provozování vnitrostátní linkové dopravy (městské hromadné dopravy) pro výkon stejné činnosti ještě zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení správního orgánu? 

2/ Je pro posouzení první otázky relevantní to, že se jedná o městskou hromadnou dopravu provozovanou v režimu závazku veřejné služby na základě smlouvy o veřejných službách za kompenzaci vyplácenou z veřejných prostředků ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70? 

3/ Lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 12/98 , kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu, ve spojení s čl. 91 Smlouvy o fungování Evropské unie tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování MHD dopravci se sídlem v jiném členském státu způsobem uvedeným v prvé otázce? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 6. 2014, čj. 4 As 148/2013-94. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 49 SFEU musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která pouze zahraničním dopravcům, kteří mají v tomto členském státě organizační složku, ukládá povinnost získat k provozování městské hromadné silniční dopravy pouze na území tohoto členského státu zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení příslušných orgánů.“

Usnesení Soudního dvora ze dne 21. května 2015 ve věci C-318/14 SAD Trnava proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje je dostupné zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015. 2015, čj. 4 As 148/2013-126. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie ve věci týkající se přidělování emisních povolenek: 

Je třeba čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství vykládat v tom smyslu, že brání uplatnění takových vnitrostátních předpisů, které podrobují bezplatné přidělení emisních povolenek v příslušném období dani darovací? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 12. 2013, čj. 1 Afs 6/2013-46.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství a o změně směrnice Rady 96/61/ES musí být vykládán v tom smyslu, že brání uplatnění takové daně darovací, o jakou se jedná ve věci v původním řízení, pokud tato daň nerespektuje 10% horní hranici pro přidělení emisních povolenek za úplatu, kterou stanoví tento článek, což musí ověřit předkládající soud.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. února 2015 ve věci C-43/14 ŠKO-ENERGO proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 7. 2015, čj. 1 Afs 6/2013-184. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení: 

1/ Je třeba vykládat čl. 76 nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství tak, že je za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku, PAJE - prestation d'accueil du jeune enfant, ve Francii, Česká republika státem příslušným k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná: 

2/ Je třeba vykládat přechodná ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení tak, že ukládají poskytovat rodinnou dávku Českou republikou po 30. 4. 2010, třebaže příslušnost státu může být od 1.5.2010 ovlivněna novou definicí bydliště podanou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (čl. 22 a násl.)? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 záporná: 

3/ Je třeba vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (zejména čl. 87) tak, že je za okolností, jaké jsou v projednávané věci, Česká republika od 1. 5. 2010 příslušným státem k poskytování rodinné dávky? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 5. 2013, čj. 6 Ads 1/2012 - 38.   

Soudní dvůr rozhodů takto:

1/„Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 592/2008 ze dne 17. června 2008, zejména jeho článek 13, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště. Článek 13 tohoto nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že brání také tomu, aby členský stát, který není ve vztahu k posuzované osobě příslušným státem, poskytoval této osobě rodinné dávky, není-li mezi předmětnou situací a územím prvně uvedeného členského státu dána přesná a zvláště úzká vazba.

2/ Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 ze dne 29. dubna 2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 988/2009 ze dne 16. září 2009, zejména jeho článek 11, musí být vykládáno v tom smyslu, že brání tomu, aby byl členský stát považován za stát příslušný k poskytování rodinné dávky určité osobě již z pouhého důvodu, že je tato osoba na území tohoto členského státu hlášena k trvalému pobytu, když ani ona ani její rodinní příslušníci v uvedeném členském státě nepracují ani v něm nemají obvyklé bydliště.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. července 2013 ve věci C-394/13 K.B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 Ads 1/2012-129.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se ochrany osobních údajů při provozování kamerových systémů: 

Lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit pod zpracování osobních údajů „prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46/ES (Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vydání 13/015, s. 355), třebaže takovýto systém zabírá též veřejné prostranství? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 3 odst. 2 druhá odrážka směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů musí být vykládán v tom smyslu, že provozování kamerového systému – při kterém je obrazový záznam zachycující osoby ukládán formou nekonečné smyčky do takového nahrávacího zařízení, jako je pevný disk – umístěného fyzickou osobou na jejím rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu, přičemž takový systém zabírá též veřejné prostranství, nepředstavuje zpracování údajů pro výkon výlučně osobních či domácích činností ve smyslu uvedeného ustanovení.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. prosince 2014 ve věci C-212/13 Ryneš proti Úřadu pro ochranu osobních údajů je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133. 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky týkající se daně z příjmu fyzických osob, které byly zaměstnány prostřednictvím zahraniční pracovní agentury v České republice:  

1/ Brání články 18, 45, 49 a 56 Smlouvy a fungování Evropské unie takové úpravě, podle níž je zaměstnavatel se sídlem v jednom členském státě povinen odvést zálohu na daň z příjmů zaměstnanců (příslušníků druhého členského státu), kteří jsou mu dočasně přiděleni agenturou práce se sídlem v druhém členském státě prostřednictvím pobočky zřízené v prvním členském státě?  

2/ Brání články 18, 45, 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie takové úpravě, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování? 

3/ Je-li odpověď na první nebo druhou otázku kladná, lze v situaci jako v projednávaném případě uvedené základní svobody omezit z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, nebo veřejného zdraví, případně z důvodu účinnosti daňového dohledu?  

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 38/2012-53.

Soudní dvůr rozhodl takto:

"Článek 56 SFEU brání takové právní úpravě, jaká je dotčena v původních řízeních, podle níž jsou společnosti se sídlem v prvním členském státě, které využívají pracovníky zaměstnané a dočasně přidělené agenturami práce se sídlem v druhém členském státě, které však v prvním státě vyvíjejí svou činnost prostřednictvím pobočky, povinny srážet zálohu na daň z příjmů uvedených pracovníků a odvádět ji do rozpočtu prvního státu, kdežto společnosti se sídlem v prvním státě, které využívají služeb agentur práce se sídlem v tomtéž státě, takovou povinnost nemají."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. června 2014 ve věci C-80/13 ACO Industries proti Odvolacímu finančnímu ředitelství je dostupný zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, čj. 1 Afs 38/2012-127.  

Soudnímu dvoru Evropské unie byly předloženy předběžné otázky, týkající se zdravotních tvrzení na potravinových doplňcích:  

1/ Je tvrzením o snížení rizika onemocnění ve smyslu čl. 2 odst. 2 bodu 6 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, následující zdravotní tvrzení: „Přípravek obsahuje navíc vápník a vitamín D3, které napomáhají snižovat riziko vzniku osteoporózy a zlomenin“, přestože z něj výslovně nevyplývá, že by konzumace tohoto přípravku významně snižovala riziko vzniku uvedeného onemocnění?  

2/ Zahrnuje pojem ochranná známka nebo obchodní značka ve smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, i obchodní sdělení uvedené na obalu produktu? 3. Lze přechodné opatření obsažené v čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, vykládat tak, že se vztahuje na (jakékoli) potraviny, které existovaly před 1. 1. 2005, nebo tak, že se vztahuje na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou a jako takové existovaly již před tímto datem?   

3/ Lze přechodné opatření obsažené v čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, vykládat tak, že se vztahuje na (jakékoli) potraviny, které existovaly před 1. 1. 2005, nebo tak, že se vztahuje na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou a jako takové existovaly již před tímto datem?  

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, čj. 6 Ads 167/2011-82.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Článek 2 odst. 2 bod 6 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010 ze dne 9. února 2010, musí být vykládán v tom smyslu, že k tomu, aby mohlo být zdravotní tvrzení kvalifikováno jako „tvrzení o snížení rizika onemocnění“ ve smyslu tohoto ustanovení, nemusí výslovně uvádět, že spotřeba určité kategorie potravin, potraviny nebo některé z jejích složek „významně“ snižuje riziko vzniku lidského onemocnění.

2/ Článek 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení č. 116/2010, musí být vykládán v tom smyslu, že obchodní sdělení uvedené na obalu potraviny může představovat ochrannou známku nebo obchodní značku ve smyslu tohoto ustanovení za podmínky, že je jako ochranná známka nebo obchodní značka chráněno příslušnou právní úpravou. Vnitrostátnímu soudu přísluší ověřit z hlediska veškerých skutkových a právních okolností, jimiž se vyznačuje věc, která mu byla předložena, zda je takové sdělení skutečně takto chráněnou ochrannou známkou nebo obchodní značkou.

3/ Článek 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006, ve znění nařízení č. 116/2010, musí být vykládán v tom smyslu, že se vztahuje pouze na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou, jež musí být považovány za výživové nebo zdravotní tvrzení ve smyslu tohoto nařízení, a které jako takové existovaly před 1. lednem 2005.“

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. července 2013 ve věci C-299/12 Green-Swan Pharmaccuticals ČR, a.s. proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci je dostupný zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 Ads 167/2011-151. 

Předběžná otázka se týká tzv. česko-slovenských důchodů. Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru EU především otázku, zda se evropské předpisy o koordinaci sociálního zabezpečení z hlediska osobního rozsahu vztahují i na občany České republiky, kteří získali doby důchodového zabezpečení na území ČSFR do konce roku 1992: 

1/ Vylučuje nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení), ze svého rozsahu rationae personae občanku České republiky, která za okolností, jaké jsou v projednávané věci, před 1. 1. 1993 podléhala právním předpisům upravujícím důchodové zabezpečení zaniklého státu (České a Slovenské Federativní republiky), tyto doby se v souladu s článkem 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení zapsaném v příloze III nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004) považují za doby Slovenské republiky a podle vnitrostátního pravidla vytvořeného Ústavním soudem ČR současně i za doby České republiky? 

Pokud je odpověď na otázku č. 1 negativní: 

2/ Brání čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a s  čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 [popřípadě čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004)] tomu, aby orgány České republiky mohly za okolností, jaké jsou v projednávané věci, poskytovat preferenční zacházení [vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznané podle článku 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a podle nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (nařízení č. 883/2004) nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních předpisů České republiky)] toliko občanům České republiky, pokud k takovému zacházení vede základní právo na zabezpečení ve stáří vyložené Ústavním soudem ČR specificky ve vztahu k dobám důchodového zabezpečení získaným v zaniklé ČSFR a vnímané jako součást národní identity, a pokud takové zacházení není s to narušit právo volného pohybu pracovníků jako základní právo Unie, za situace, kdy by poskytnutí obdobného zacházení všem ostatním občanům členských států EU, kteří také získali v zaniklé ČSFR obdobné doby důchodového zabezpečení, vedlo k významnému ohrožení finanční stability systému důchodového pojištění České republiky?
 
Pokud je odpověď na otázku č. 2 pozitivní: 

3/ Brání právo Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud, který je nejvyšším soudem státu v oblasti správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl v souladu s vnitrostátním právem vázán právními posouzeními podanými Ústavním soudem ČR, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je vyloženo Soudním dvorem Evropské unie? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 5. 2012, čj. 6 Ads 18/2012-82. 

Žádost o předběžnou otázku byla usnesením ze dne 23. 1. 2013 vzata zpět, neboť podáním ze dne 6. 12. 2013 vzala žalobkyně kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 18/2012-211. 

Řízení o předběžné otázce bylo usnesením ze dne 27. 3. 2013 vyškrtnuto z Rejstříku Soudního dvora. Usnesení dostupné zde. 

V předběžné otázce ve věci sp. zn. 1 Afs 73/2011 se řešil problém týkající se práva subjektu účastnit se procesu dokazování v daňových věcech v jiném členském státě Unie. Nejvyšší správní soud proto položil SDEU následující otázky: 

1/ Vyplývá z práva EU, že daňový subjekt má právo být informován o rozhodnutí daňové správy podat žádost o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS? Má daňový subjekt právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu? Pokud daňovému subjektu takováto práva nevyplývají z práva EU, je možné, aby mu obdobná práva přiznalo právo vnitrostátní? 

2/ Má daňový subjekt právo účastnit se výslechu svědků v dožádaném státě v průběhu vyřizování žádosti o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS? Je dožádaný členský stát povinen předem vyrozumět daňový subjekt o tom, kdy bude výslech prováděn, pokud by byl o to dožadujícím členským státem požádán? 

3/ Je daňová správa v dožádaném členském státě při poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS povinna dodržet nějaký minimální obsah odpovědí tak, aby bylo zřejmé, z jakých zdrojů a jakým způsobem dospěla dožádaná daňová správa k poskytnutým informacím? Může daňový subjekt napadat správnost takto poskytnutých informací například z důvodu procesních vad řízení v dožádaném státě, které poskytnutí informací předcházelo? Či se uplatní princip vzájemné důvěry a spolupráce, podle něhož nelze informace poskytnuté dožádanou daňovou správou zpochybňovat? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 4. 2012, čj. 1 Afs 73/2011-90. 

Soudní dvůr rozhodl takto: 

1/ „Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. listopadu 2006, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2/ Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. října 2012 ve věci C-276/12 Sabou proti Finančnímu ředitelství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167. 

Ve věci sp. zn. 5 Afs 1/2011 bylo třeba posoudit, zda je službu spočívající ve zpřístupnění areálu koupaliště nutno považovat za poskytování služeb úzce souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost, ve smyslu § 61 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112/ES [a obdobně ve smyslu čl. 13 části A odst. 1 písm. m) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice“), kterou nahradila s účinností od 1. 1. 2007 právě směrnice 2006/112/ES]. 

Nejvyšší správní soud proto položil Soudnímu dvoru tyto předběžné otázky: 

1/ Lze neorganizované, nesoustavné a rekreační sportovní aktivity, které je možné tímto způsobem provozovat v areálu letního koupaliště (např. rekreační plavání, rekreační provozování míčových her apod.), považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty?

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, má být poskytování přístupu za úplatu do takového areálu letního koupaliště, který nabízí svým návštěvníkům uvedenou možnost provozování sportovních aktivit, ovšem vedle jiných druhů zábavy či odpočinku, považováno za službu úzce související s provozováním sportu nebo s tělesnou výchovou osobám vykonávajícím sportovní nebo tělovýchovnou činnost ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2006/112/ES a tedy za službu osvobozenou, pokud ji poskytuje nezisková organizace a jsou splněny další podmínky podle této směrnice, od daně z přidané hodnoty? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011, čj. 5 Afs 1/2011-58. 

Soudní dvůr rozhodl takto: 

1/„Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních soutěžích, lze považovat za provozování sportu ve smyslu tohoto ustanovení. 

2/ Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že zpřístupnění areálu koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné druhy zábavy či odpočinku, může představovat poskytování služeb úzce souvisejících s provozováním sportu. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda ve světle výkladových prvků poskytnutých Soudním dvorem Evropské unie v tomto rozsudku a s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení tomu tak v daném případě je.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. února 2013 ve věci C-18/12 Žamberk proti Finančnímu ředitelství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, čj. 5 Afs 1/2011-140. 

Ve věci sp. zn. 1 As 90/2011 (zajištění cizince, který si podal žádost o azyl) bylo Nejvyšším správním soudem rozhodnuto o položení následující otázky Soudnímu dvoru EU: 

1/ Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 ve spojení s bodem 9 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí tak, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být zajištění cizince za účelem navrácení ukončeno v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85/ES a neexistují zde jiné důvody pro pokračování zajištění? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 9. 2011, čj. 1 As 90/2011-59. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/“Článek 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí.

2/ Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, a směrnice 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému navrácení.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 30. května 2013 ve věci C-534/11 Arslan je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011-124.

Řešení sporu v projednávaném případě spočívá ve výkladu výše citovaného ustanovení článku 4a odstavec 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006, ve znění nařízení Rady (ES) č.1261/2007. Konkrétně se jedná o výklad slovního spojení žádost o podporu (…) provázenou závazkem, že (pěstitelé) přestanou dodávat cukrovou řepu. Stěžejní otázkou v daném případě totiž je, zda došlo k naplnění této podmínky žádosti o restrukturalizační podporu i v případě, kdy pěstitel jednostranně prohlásil, že cukrovou řepu nebude v následujícím hospodářském roce pěstovat (dodávat), a to za situace, kdy existuje soukromoprávní závazek mezi pěstitelem a cukrovarnickým podnikem na dodání stanoveného množství cukrové řepy v příslušném hospodářském roce (2008/2009). 

Nejvyšší správní soud proto podal předběžnou otázku v následujícím znění: 

1/ Má být článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007, vykládán tak, že závazkem pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy podléhající kvótě podniku, s nímž uzavřel smlouvu o dodání v předcházejícím hospodářském roce, se rozumí jednostranné prohlášení pěstitele, že cukrovou řepu v hospodářském roce 2008/2009 nebude dodávat, nebo se tímto závazkem rozumí písemné ukončení smluvního vztahu pěstitele s cukrovarnickým podnikem o dodávkách cukrové řepy na uvedený hospodářský rok? 

2/ Může být následkem skutečnosti, že smluvní strana využije postupu zakotveného přímo závazným právním předpisem EU, nevymahatelnost závazku této smluvní strany založeného platnou smlouvou mezi subjekty soukromého práva, za předpokladu, že jsou druhé smluvní straně následkem této skutečnosti poskytnuty prostředky z veřejného rozpočtu? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. dubna 2011, čj. 2 As 49/2011-83, které je dostupné zde. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006 ze dne 20. února 2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007 ze dne 9. října 2007, musí být vykládán v tom smyslu, že závazek přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 může mít formu jednostranného prohlášení pěstitele. 

2/ Článek 4a odst. 1 nařízení č. 320/2006, ve znění nařízení č. 1261/2007, musí být vykládán v tom smyslu, že jednostranný závazek pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 nemá jako takový za následek nevymahatelnost jeho smluvních závazků vůči cukrovarnickému podniku.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. října 2012 ve věci C-390/11 CS Agro Ronov s. r. o. proti Ministerstvu zemědělství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 2 As 49/2011-170. 

Předběžnou otázku předložil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru EU v následujícím znění: 

1/ Je možno pojem „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, vykládat jako „věk potřebný pro nárok na starobní důchod“ u konkrétního žadatele podle vnitrostátní právní úpravy? 

2/ V případě kladné odpovědi na první otázku, je v souladu s právem a obecnými zásadami práva Evropské unie přípustné, aby „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku byl u jednotlivých žadatelů stanoven rozdílně v závislosti na jejich pohlaví a počtu vychovaných dětí? 

3/ V případě záporné odpovědi na první otázku, jaká kritéria by měl národní soud vzít v úvahu při výkladu pojmu „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. 4.2011, čj. 8 As 8/2010-94.  

Soudní dvůr rozhodl takto: 

„Není v souladu s unijním právem a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného pro nárok na starobní důchod byl „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení Rady č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala.“

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. dubna 2013 ve věci C-401/11 Soukupová proti Ministerstvu zemědělství je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, čj. 8 As 8/2010-233. 

Podstatou projednávaného případu je vyřešení otázky, zda se na určitá plnění poskytovaná žalobkyní aplikuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře ve smyslu článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES, resp. podle § 89 odst. 1 a 2 zákona o DPH. Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie v této věci následující předběžné otázky:

1/ Vztahuje se článek 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty1 pouze na plnění poskytnutá cestovními kancelářemi konečným spotřebitelům cestovní služby (cestujícím), nebo i na plnění poskytnutá jiným osobám (zákazníkům)?

2/ Je nutno považovat za cestovní kancelář pro účely článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím (nikoli přímo cestujícím), a neposkytuje žádné další služby (ubytování, informace, konzultace apod.)?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. dubna 2011, čj. 1 Afs 103/2010-68. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím, a neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, neuskutečňuje plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty.“

Usnesení ze dne 1. března 2012 C-220/11 Star Coaches s. r. o. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu je dostupné zde.  

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Afs 103/2010-274.

Další z řady předběžných otázek položil Nejvyšší správní soud ve věci 3 Ads 130/2008. Týká se aplikace nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství na „slovenské důchody“. Předkládající soud se v podstatě táže, zda citované nařízení, respektive primární právo Unie, brání použití pravidla judikovaného Ústavním soudem ČR, podle kterého má být českou institucí sociálního zabezpečení zhodnocena doba pojištění na území bývalé České a Slovenské Federativní republiky před jejím rozdělením, tj. do 31. 12. 1992, k jejímuž zhodnocení je přitom příslušná Slovenská republika, tedy fakticky dvakrát, a sice jak pro stanovaní nároku na dávku, tak pro stanovení její výše. 

Předběžná otázka byla podána usnesením NSS ze dne 23. 9. 2009, čj. 3 Ads 130/2008-07. Text předběžné otázky je dostupný zde.  

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Ustanovení části A bodu 6 přílohy III nařízení Rady (EHS) č. 1408/71 ze dne 14. června 1971 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby, osoby samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením Rady (ES) č. 118/97 ze dne 2. prosince 1996, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 629/2006 ze dne 5. dubna 2006, ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) téhož nařízení nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, podle něhož je vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznaná podle článku 20 dvoustranné smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou, uzavřené dne 29. října 1992 v rámci opatření určených k vyřešení situace po rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky dne 31. prosince 1992, nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České republiky.

2/ Článek 3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71, ve znění pozměněném a aktualizovaném nařízením č. 118/97, ve znění nařízení č. 629/2006, brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, jako je pravidlo dotčené v původním řízení, které umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie nutně vede k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2011 ve věci C-399/09 Landtová proti České správě sociálního zabezpečení je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, čj. 3 Ads 130/2008-204. 

Z oblasti autorského práva je třeba zmínit předběžnou otázku, kterou NSS položil Soudnímu dvoru ES. Zdejší soud se v zásadě dotázal, zda pro účely autorskoprávní ochrany počítačového programu jakožto autorského díla se podle směrnice Rady 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů „vyjádřením počítačového programu v jakékoliv formě“ rozumí také grafické uživatelské rozhraní počítačového programu nebo jeho část. 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 9. 2009, čj. 5 As 38/2008-182. Znění předběžné otázky dostupné zde. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

1/ „Grafické uživatelské rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů, a nemůže se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana počítačových programů podle této směrnice. Na takové rozhraní se však může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora.

2/ Televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní nepředstavuje sdělování autorského díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. prosince 2010 ve věci C-393/09 Bezpečnostní softwarová asociace proti Ministerstvu kultury je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, čj. 5 As 38/2008-288 (č. 2293/2011 Sb. NSS).

Předběžná otázka se týkala zařazení zboží do kombinované nomenklatury celního sazebníku. Nejvyšší správní soud se Soudního dvora zeptal, zda je třeba zboží označované jako „červené víno dezertní Kagor VK“, obsažené v lahvích a 0,75 l s obsahem alkoholu 15,8 % - 16,1 % vol, do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, tedy substance, které nemají původ v čerstvých hroznech, zařadit do čísla 2204 nebo do čísla 2206 kombinované nomenklatury celního sazebníku? 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 9. 2009, č. j. 7 Afs 11/2008-75. Znění předběžné otázky odstupné zde. 

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 ze dne 27. října 2005, musí být vykládáno v tom smyslu, že kvašený (fermentovaný) nápoj z čerstvých hroznů, prodávaný v lahvích 0,75 l, s obsahem alkoholu 15,8 % až 16,1 % obj., do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, je třeba zařadit do čísla 2206 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I tohoto nařízení.“ 

Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. prosince 2010 ve věci C-339/09 Skoma-Lux proti Celnímu ředitelství Olomouc je dostupný zde. 

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2011, 7 Afs 11/2008-109. 

Předběžná otázka předložená NSS se týkala nařízení ES (z roku 1993) o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole a směrnice ES (z roku 1975) o odpadech. V průběhu řízení však byla vzata zpět. 

Podstatou sporu byl dovoz odpadu z jedné členské země do druhé. Podle komunitárního práva může členský stát zakázat dovoz odpadu z jiné členské země na své území, pokud je dovážen za účelem likvidace. To Česká republika také v zákoně o odpadech učinila. Je-li však odpad dovážen za účelem jeho dalšího využití, např. k výrobě energie, členská země jeho dovoz zakázat nemůže. Rozhodující je přitom primární účel dovozu, nikoliv případný vedlejší efekt, který při nakládání s odpadem vzniká. NSS posuzuje spor mezi německou společností, která dováží odpad do české spalovny, a českým ministerstvem životního prostředí, které tento dovoz nepovolilo. Ministerstvo životního prostředí považuje za primární účel dovozu odpadu jeho likvidaci na území České republiky. Německý dovozce argumentuje, že spalovna, do které odpad dováží, vyrábí a dodává do rozvodné sítě tepelnou energii a odpad tak využívá především jako energetickou surovinu. NSS se v předběžné otázce mj. dotazoval Soudního dvora, zdali je možné považovat za primární účel dovozu energetické využití odpadu i v případě, kdy spalovna za odpad německému dovozci neplatí a kdy naopak německý dovozce platí spalovně za převzetí odpadu. 

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 7. 2009, č. j. 5 As 49/2009 - 138. Znění předběžné otázky odstupné zde. 

Žádost o předběžnou otázku byla usnesením ze dne 8. 4. 2010 vzata zpět, neboť podáním ze dne 30. 3. 2010 vzal žalobce kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 30. 6. 2010, čj. 5 As 49/2009-186. 

Řízení o předběžné otázce bylo usnesením ze dne 25. 5. 2010 vyškrtnuto z Rejstříku Soudního dvora. Usnesení dostupné zde. 

Nutnost předložit předběžnou otázku vyvstala poprvé v roce 2008, a to v souvislosti s doručováním a vykonatelností celních a daňových výměrů vydaných orgány jiných členských států Evropské unie a s vymáháním pohledávek vyplývajících z vykonatelných platebních výměrů v celních a daňových věcech. Nejvyšší správní soud tak v této věci položil následující předběžné otázky:

1/ Je třeba čl. 12 odst. 3 směrnice Rady ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření (76/308/EHS)1, vykládat tak, že jsou-li u soudu členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, žalobou napadena opatření k vymáhání pohledávky, je tento soud oprávněn v souladu s právními předpisy tohoto členského státu zkoumat to, zda doklad o vymahatelnosti (exekuční titul) je vykonatelný a zda byl řádně doručen dlužníkovi?

2/ Vyplývá z obecných právních zásad práva Společenství, zejména zásad spravedlivého procesu, řádné správy a právního státu, že doručení dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu) dlužníkovi v jazyce jiném než jemu srozumitelném, který zároveň není úředním jazykem státu, ve kterém je dlužníkovi doručováno, způsobuje vadu, která umožňuje odepřít vymáhání na základě takového dokladu o vymahatelnosti (exekučního titulu)?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2008, čj. 5 Afs 48/2007-107.

Soudní dvůr rozhodl takto:

„Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Naproti tomu v případě, že je k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu.

K tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce zavedené na základě směrnice 76/308, ve znění směrnice 2001/44, mohl příjemce dokladu o vymahatelnosti pohledávky uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. K zajištění dodržení tohoto práva přísluší vnitrostátnímu soudu, aby použil své vnitrostátní právo a dbal přitom na zajištění plné účinnosti práva Společenství.“

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. ledna 2010 ve věci C-233/08 Milan Kyrian proti Celnímu úřadu Tábor je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 5 Afs 48/2007-173.