Předběžné otázky podané ostatními soudy

Krajský soud v Brně se na Soudní dvůr obrátil s touto otázkou:

Má být čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 5 in fine směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s čl. 2, čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU vykládán tak, že brání tomu, aby se při posouzení, zda rozhodnutí o navrácení podle čl. 6 směrnice 2008/115/ES nepovede k porušení zásady nenavracení, použil koncept bezpečné země původu podle čl. 36 a 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany v kombinaci se zúženou definicí zásady nenavracení zaměřenou jen na zákaz špatného zacházení podle čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod? 

Soudní dvůr ve věci zatím nevydal rozhodnutí.

Městský soud v Brně se na Soudní dvůr obrátil s následujícími otázkami:

Vyžaduje čl. 10 odst. 8 rozhodnutí Evropské komise ze dne 27. dubna 2011, 2011/278/EU1 ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí přidělení bezplatných emisních povolenek pro období 2013 - 2020 pro zařízení, v němž probíhá proces kyslíkový konvertor, jehož vstupem je tekuté železo nasycené uhlíkem dovezené z jiného zařízení odlišného provozovatele, je-li zároveň zajištěno, že nedojde k dvojímu započítání ani dvojímu přidělení povolenek určených pro produkt tekutý kov?

Je-li odpověď na první otázku záporná, je čl. 10 odst. 8 rozhodnutí Evropské komise ze dne 27. dubna 2011, 2011/278/EU ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí neplatný ve vztahu k produktu tekutý kov, a to pro rozpor s čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ve spojení s přílohou I této směrnice, případně pro nesrozumitelnost?

Je-li odpověď na druhou otázku kladná, je neplatný též čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Evropské komise ze dne 5. září 2013, 2013/448/EU2 ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05, a to pro pozbytí právního podkladu?

Je-li odpověď na první otázku kladná, lze čl. 1 odst. 1 a odst. 2 třetí pododstavec rozhodnutí Evropské komise ze dne 5. září 2013, 2013/448/EU ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05 vykládat tak, že umožňuje přidělení povolenek určených pro produkt tekutý kov tomuto zařízení na základě nové žádosti České republiky, bude-li vyloučeno dvojí započítání i dvojí přidělení povolenek?

Je-li odpověď na čtvrtou otázku záporná, je čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Evropské komise ze dne 5. září 2013, 2013/448/EU ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05, neplatný pro rozpor s čl. 10 odst. 8 rozhodnutí Evropské komise ze dne 27. dubna 2011, 2011/278/EU ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí?

Je-li kladná odpověď na třetí, čtvrtou nebo pátou otázku, jak má podle unijního práva postupovat orgán členského státu, který provozovateli zařízení, v němž probíhá proces kyslíkový konvertor, v rozporu s unijním právem nepřidělil bezplatné emisní povolenky, pokud dané zařízení již není v provozu a období, pro něž byly povolenky přidělovány, již skončilo?

Žalobkyně – VÍTKOVICE STEEL – ve sporu s Ministerstvem životního prostředí tvrdí, že jí na základě přílohy I rozhodnutí Komise ze dne 27. 4. 2011, 2011/278/EU měly být pro období let 2013 – 2020 přiděleny bezplatné emisní povolenky na provoz zařízení, v němž prováděla proces zvaný „kyslíkový konvertor“, jelikož v této příloze je jako jeden z procesů, na nějž mají být bezplatné povolenky přiděleny, uveden i kyslíkový konvertor, a to ve vztahu k produktu tekutý kov. Komise však posléze začlenění tohoto zařízení do seznamu zařízení, jimž budou přiděleny bezplatné povolenky, zamítla rozhodnutím 2013/448/EU. Žalované Ministerstvo toto rozhodnutí interpretovalo tak, že povolenky přidělit lze za předpokladu, že nedojde ke dvojímu započítání povolenek jak pro zařízení žalobkyně, tak pro zařízení společnosti, která žalobkyni dodává tekutý kov, avšak odmítlo stanovisko Generálního ředitelství pro oblast klimatu Komise, že žalobkyni žádné povolenky přidělit nelze a je případně na ní, aby se se svým dodavatelem dohodla na převzetí části povolenek. Žalované Ministerstvo následně provedlo výpočet přidělení povolenek žalobkyni a jejímu dodavateli, který dle jeho názoru vylučoval dvojí započítání i dvojí přidělení povolenek. Komise ovšem trvala na tom, že povolenky mezi dotčené společnosti rozdělit nelze. Žalované Ministerstvo proto nakonec rozhodlo pro roky 2013 – 2020 žalobkyni nepřidělit žádné bezplatné povolenky pro uvedené zařízení. Toto rozhodnutí žalobkyně napadla správní žalobou u předkládajícího soudu.

Soudní dvůr o žádosti rozhodl rozsudkem ze dne 21. 12. 2021.

Otázky, které Soudnímu dvoru předkládá Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře (jenž tvrzeně splňuje znaky „soudu“ ve smyslu čl. 267 Smlouvy o fungování EU, jak je vykládán Soudním dvorem), se týkají výkladu směrnice 2012/34, dále pak její závaznosti pro Správu železnic jakožto státní organizaci.

Soudní dvůr o žádosti doposud nerozhodl.

Krajský soud v Brně se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda je v rozporu se smyslem čl. 90 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2006/112/ES vnitrostátní právní úprava stanovící podmínku, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty pohledávky vzniklé v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku plátce daně, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec.

Žalobkyně – spol. ELVOSPOL – uplatnila v dodatečném daňovém přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období květen 2015 opravu výše daně na výstupu, neboť jí její dlužník neuhradil pohledávku za dodání zboží na základě faktury z listopadu 2013, přičemž tento dlužník byl na základě rozhodnutí z května 2014 v úpadku. Správce daně ovšem uvedený postup neakceptoval a daň namísto toho doměřil. Dotčená právní úprava (§ 44 odst. 1 zákona o DPH) totiž stanovila, že opravu daně z přidané hodnoty lze provést pouze ohledně pohledávky, která vznikla nejpozději 6 měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku dlužníka. Uvedené rozhodnutí napadl žalobce správní žalobou u předkládajícího soudu.

Soudní dvůr o žádosti rozsudkem ze dne 11. 11. 2021.

Obvodní soud pro Prahu 8 se Soudního dvora dotázal, zda se pojmem bydliště spotřebitele ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení č. 1215/2012 rozumí bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby anebo ke dni vzniku závazkového vztahu mezi spotřebitelem a jeho smluvním partnerem (tedy např. ke dni uzavření smlouvy). Tedy zda půjde o spotřebitelskou smlouvu ve smyslu uvedeného ustanovení i v případě, že spotřebitel má již ke dni podání žaloby bydliště na území jiného členského státu, než je stát, ve kterém smluvní partner spotřebitele provozuje profesionální nebo podnikatelskou činnost. Rovněž se tázal, jestli může být spotřebitel s bydlištěm v jiném členském státě podle čl. 7 uvedeného nařízení žalován u soudu místa, kde závazek byl nebo měl být splněn, z důvodu, že smluvní partner spotřebitele neprovozuje profesionální či podnikatelskou činnost ve státě, ve kterém se nachází bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby.

Soudní dvůr odpověděl usnesením ze dne 2. 9. 2020, že pojem bydliště spotřebitele použitý v čl. 18 odst. 2 předmětného nařízení musí být vykládán v tom smyslu, že se jím označuje bydliště spotřebitele ke dni podání žaloby.

Krajský soud v Brně se na Soudní dvůr obrátil s otázkami:

- zda představuje dokument V I 1 vydaný na základě nařízení Komise (ES) č. 555/2008 obsahující osvědčení autorizovaného subjektu třetí země, že výrobek byl vyroben za použití enologických postupů doporučených a zveřejněných OIV nebo schválených Společenstvím, pouhou administrativní podmínku pro vstup vína na území Evropské unie, a

- zda brání unijní právo vnitrostátnímu pravidlu, které umožňuje obchodníkovi s vínem dovezeným z Moldavska zprostit se odpovědnosti za správní delikt spočívající v uvedení vína podrobeného enologickým postupům nepovoleným v Evropské unii do oběhu, není-li vnitrostátními orgány vyvrácena domněnka tohoto obchodníka, že víno bylo vyrobeno za použití enologických postupů schválených Evropskou unií, kterou mohl nabýt z dokumentu V I 1 vydaného moldavskými orgány na základě nařízení Komise (ES) č. 555/2008?

Žalobce – vinařství U Kapličky – byl uznán vinným ze spáchání právních deliktů, jichž se měl dopustit tím, že uváděl do oběhu vína, v rozporu s čl. 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013. Proti tomuto rozhodnutí brojí argumentem, že se z uvedené odpovědnosti zprostil tím, že víno doprovázely dokumenty V I 1 vydané Moldavskými orgány na základě nařízení Komise (ES) č. 555/2008. Žalovaný správní orgán ovšem uvedené dokumenty nepřipustil jako důkazy, neboť z nich samotných při hodnocení liberace žalobce nelze vyjít. S tím se neztotožnil v rámci soudního přezkumu krajský soud, ovšem Nejvyšší správní soud v rozhodnutí o kasační stížnosti názor žalovaného potvrdil. Do případu posléze zasáhl Ústavní soud, jenž konstatoval porušení práva žalobce na spravedlivý proces tím, že se Nejvyšší správní soud s předmětnou otázkou neobrátil na Soudní dvůr.

Soudní dvůr o žádosti doposud nerozhodl.

Krajský soud v Ostravě se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda je třeba zboží označované jako „Bob Martin Clear 50 mg roztok pro nakapání na kůži - spot-on pro kočky“ dodávaný v pipetách (0,5 ml), obsahující účinnou látku Fipronilum (v jedné pipetě 50 mg) a pomocné látky butylhydroxyanisol E 320, butylhydroxytoluen E 321, benzylalkohol a diethylenglykol-monoethyleter, zařadit do čísla 3004, nebo do čísla 3808 kombinované nomenklatury celního sazebníku. Žalobce – Samohýl group – požadoval zařazení uvedeného zboží do položky 3004 nomenklatury. Celní úřad pro olomoucký kraj však zboží zařadil do položky 3008, neboť se podle něj nejedná o lék ve smyslu čísla 3004. Žalobce proti tomuto zařazení brojí správní žalobou podanou k předkládajícímu soudu.

Soudní dvůr o žádosti rozhodl rozsudkem dne 10. března 2021

Krajský soud v Brně se na Soudní dvůr obrátil s otázkou, zda má být pravidlo obsažené v příloze VII části E bodu 2 písm. a) nařízení č. 1169/2011 vykládáno tak, že u potraviny určené konečnému spotřebiteli v České republice lze uvádět v rámci složení výrobku směsnou složku vymezenou v příloze I části A bodu 2 písm. c) směrnice 2000/36/ES bez rozvedení jejího složení pouze v případě, že je tato směsná složka označena přesně podle české jazykové verze přílohy I směrnice 2000/36/ES. Žalobci bylo rozhodnutím Státní zemědělské a potravinářské inspekce nařízeno stažení čokoládových výrobků z prodeje, neboť v jejich složení bylo uvedeno „čokoládový prášek“, aniž by u této směsné složky byl rozepsán seznam jejích složek. Žalobce v původním řízení argumentuje tím, že se v daném případě uplatní výjimka z povinnosti stanovené čl. 9 odst. 1 písm. b) ve spoj. s čl. 18 odst. 1 a 4 nařízení č. 1169/2011 obsažená v příloze VII části E bodu 2 písm. a) tohoto nařízení, když složení ekvivalentní směsi nazvané „čokoláda v prášku“ vymezuje příloha I směrnice 2000/36/ES.

Soudní dvůr o žádosti rozhodl rozsudkem dne 13. ledna 2022.

 

Krajský soud v Brně předložil soudnímu dvoru dne 29. 7. 2020 následující předběžnou otázku:

Je v rozporu se smyslem čl. 90 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006, o společném systému daně z přidané hodnoty (Úř. věst. L 347, 11.12.2006, s.1), vnitrostátní právní úprava stanovící podmínku, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty pohledávky vzniklé v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku plátce daně, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

 

Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru dne 18. 6. 2019 následnující předběžnou otázku:

Brání existence výslovné vnitrostátní úpravy o ručení za chybějící daň v podvodném řetězci orgánům finanční správy v odepření nároku na dopočet daně z přidané hodnoty takovému ručiteli podle judikatorních závěrů Soudního dvora EU o podvodech na DPH? Brání takovému postupu v uvedené situaci čl. 17 odst. 1, čl. 20, čl. 52 odst. 1, čl. 52 odst. 6 a čl. 54 Listiny základních práv EU? 

Soudní dvůr usnesením ze dne 14. 11. 2019 rozhodl tak, že otázka podaná Krajským soudem v Ostravě je zjevně nepřípustná.

Obvodní soud pro Prahu 9 položil Soudnímu dvoru dne 12. 2. 2019 následující předběžné otázky:

Je třeba dobu přestávky, během které zaměstnanec musí být zaměstnavateli k dispozici pro případ nenadálého výjezdu během 2 minut, považovat za „pracovní dobu“ ve smyslu čl. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES1 ze dne 4. listopadu 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby?

Má na posouzení uvedené v předchozí otázce vliv skutečnost, že k přerušení v případě nenadálého výjezdu dochází pouze nahodile a nepředvídatelně, případně jak často k takovému přerušení dochází?

Může soud prvního stupně, který rozhoduje poté, kdy bylo jeho rozhodnutí zrušeno nadřízeným soudem a vráceno k dalšímu řízení ve věci, přičemž nadřízený soud vyslovil právní názor, který je pro soud prvního stupně závazný, tento závazný právní názor nerespektovat, pokud je v rozporu s právem EU?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 5 položil Soudnímu dvoru dne 29. 10. 2018 předběžnou otázku týkající se výkladu čl. 15 nařízení Rady (ES) č. 4/2009 o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností a čl. 3 odst. 1 a čl. 5 Haagského protokolu o právu rozhodném pro vyživovací povinnosti. 

Žádost byla předložena v rámci sporu mezi bývalými manželi ve věci návrhu na zrušení výživného na bývalou manželku, které bylo bývalému manželovi uloženo rozhodnutím soudu v Nizozemsku. Manželé uzavřeli sňatek v Nizozemsku, avšak v době podání návrhu na zrušení rozhodnutí o uložení vyživovací povinnosti pobývali oba odděleně v České republice.

Soudní dvůr usnesením ze dne 11. 4. 2019 rozhodl tak, že otázka podaná Obvodním soudem pro Prahu 5 je zjevně nepřípustná.

Okresní soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru dne 5. 11. 2018 následující předběžné otázky:

Brání článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS vnitrostátní právní úpravě, která za porušení povinnosti věřitele před uzavřením úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele stanoví sankci neplatnosti úvěrové smlouvy spojenou s povinností spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, přičemž však tato sankce (neplatnost úvěrové smlouvy) se uplatní jen v případě, že se jí spotřebitel v tříleté promlčecí době dovolá (tj. namítne neplatnost smlouvy)?

Zakládá článek 8 ve spojení s článkem 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS povinnost vnitrostátního soudu aplikovat sankci stanovenou ve vnitrostátní právní úpravě za porušení povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele z úřední povinnosti (tj. i v případě, že se jí spotřebitel aktivně nedovolá)?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Okresní soud v Českých Budějovicích položil Soudnímu dvoru dne 7. 8. 2018 následující předběžnou otázku:

Má článek 3 odst. 1 druhého pododstavce písm. b) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 805/2004, kterým se zavádí evropský exekuční titul pro nesporné nároky, být vykládán tak, že za nesporný je možno považovat nárok, o kterém bylo rozhodnuto po provedeném dokazování, jestliže žalovaná, která svůj dluh uznala před zahájením řízení, ani opatrovník se jednání soudu nezúčastnili a nevznesli v jeho průběhu žádné námitky?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Městský soud v Praze položi Soudnímu dvoru dne 30. 7. 2018 následující předběžnou otázku:

Je dána povinnost dopravce Společenství k náhradě újmy cestujícímu dle čl. 3 odst. 5 věta druhá Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 v případě, kdy dopravce Společenství jako smluvní dopravce provozoval prvou část letu s mezipřistáním na letiště třetí země, z něj v rámci sdílení kódů (code sharing) provedl druhou část letu dopravce, který není dopravcem Společenství a ke zpoždění na příletu na cílové letiště delším než tři hodiny došlo pouze v druhé části letu?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Krajský soud v Praze položil Soudnímu dvoru dne 18. 6. 2018 následující předběžné otázky:

1) Má být za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) považována jakákoliv osoba povinná k dani? Pokud nikoliv, na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje?

2) Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice o spotřebních daních“), je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice o spotřebních daních, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?

3) Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH nevztahuje na situaci, jako je v původním řízení, je skutečnost, že zboží je přepravováno v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně skutečností rozhodnou pro to, kterému z více po sobě následujících dodání má být přičtena přeprava pro účely nároku na osvobození od DPH podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH?

4) Nabývá „právo nakládat se zbožím jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH osoba povinná k dani, jestliže nakoupí zboží od jiné osoby povinné k dani přímo pro konkrétního odběratele s cílem splnit jeho časově předcházející objednávku (určující druh zboží, jeho množství, místo původu a čas dodání), jestliže sama se zbožím nijak fyzicky nenakládá, neboť v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy její odběratel souhlasí s tím, že si zajistí přepravu zboží z místa jeho původu, a ona mu tak pouze zprostředkuje přístup k požadovanému zboží prostřednictvím svých dodavatelů a předá informace nezbytné pro převzetí zboží (jejím jménem či jménem jejích subdodavatelů v řetězci), přičemž jejím ziskem z transakce je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou tohoto zboží, aniž by v rámci řetězce byla fakturována cena přepravy zboží?

5) Stanoví směrnice o spotřebních daních ve svých ustanoveních (např. v čl. 4 bodu 1, čl. 17 nebo čl. 19), ať již přímo, nebo nepřímo prostřednictvím omezení pro faktické nakládání s takovým zbožím, dostačující podmínky pro převod „práva nakládat se zbožím (podléhajícím spotřební dani) jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH, takže převzetí dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně oprávněným skladovatelem či registrovaným příjemcem v souladu s podmínkami plynoucími ze směrnice o spotřebních daních je třeba považovat za dodání zboží i pro účely DPH?

6) Je v této souvislosti pro úvahy o určení dodání, s nímž je spojena přeprava, v rámci řetězové dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s jedinou přepravou třeba považovat i přepravu ve smyslu směrnice o DPH za započatou a za skončenou v souladu s ustanoveními čl. 20 směrnice o spotřebních daních?

7) Brání zásada neutrality DPH či jakýkoli jiný princip unijního práva aplikaci ústavní zásady vnitrostátního práva in dubio mitius, která orgánům veřejné moci přikazuje v situaci nejednoznačnosti právní normy, která objektivně nabízí více možných výkladových variant, vycházet z výkladové varianty ve prospěch adresáta právní normy (zde osoby povinné k DPH)? Byla by aplikace této zásady souladná s unijním právem alespoň tehdy, pokud by se omezila na situace, v nichž rozhodné skutkové okolnosti případu předcházely závaznému výkladu sporné právní otázky Soudním dvorem Evropské unie, který za správnou určil jinou, pro daňový subjekt méně vstřícnou výkladovou variantu?

V případě možnosti aplikace zásady in dubio mitius:

8) Bylo možné z hlediska limitů daných unijním právem v době, v níž se uskutečnila zdanitelná plnění v dané věci (listopad 2010 – květen 2013), považovat otázku, zda právní pojem dodání, resp. právní pojem přepravy zboží má (či nemá) shodný obsah jak pro účely směrnice o DPH, tak i pro účely směrnice o spotřebních daních, objektivně za právně nejistou a nabízející dvojí výklad?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci položil Soudnímu dvoru dne 7. 5. 2018 předběžné otázky, které se týkaly jednak výkladu čísel 7307 a 7322 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, a jednak platnosti prováděcího nařízení Komise (EU) 2015/23 ze dne 5. ledna 2015 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury.

Text předběžných otázek naleznete zde.

Soudní dvůr rozhodl, že: "Kombinovaná nomenklatura uvedená v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014, musí být vykládána v tom smyslu, že takové ocelové svařované díly, o jaké jde ve věci v původním řízení, musí být – s výhradou, že předkládající soud posoudí všechny skutkové okolnosti, které má k dispozici – zařazeny do čísla 7307 kombinované nomenklatury jakožto příslušenství (fitinky) pro trouby nebo trubky."

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 5. 2019, KORADO a. s. proti Generálnímu ředitelství cel, sp. zn. C-306/18, je dostupný zde.

Obvodní soud pro Prahu 8 položi Soudnímu dvoru dne 23. 3. 2018 následující předběžné otázky:

Existoval mezi žalobkyní a žalovaným smluvní vztah ve smyslu článku 5 odst. 1 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, ačkoli mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena smlouva a let byl součástí souborných služeb poskytovaných na základě smlouvy mezi žalobkyní a třetí osobou (cestovní kanceláří)?

Lze tento vztah kvalifikovat jako vztah spotřebitelský ve smyslu ustanovení oddílu 4 článku 15 až článku 17 nařízení č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí v občanských a obchodních věcech?

Je žalovaný pasivně legitimován k uspokojení nároků plynoucích z nařízení č.261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č.295/91?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Nejvyšší soud položi Soudnímu dvoru dne 23. 3. 2018 následující předběžnou otázku:

Musí být čl. 17 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. prosince 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech vykládán v tom smyslu, že za spotřebitele podle uvedeného ustanovení je třeba považovat i osobu, o jakou se jedná v původním řízení, která se účastní obchodu na mezinárodním devizovém trhu FOREX na základě vlastních aktivně činěných příkazů, avšak prostřednictvím třetí osoby, která je podnikatelem?

Soudní dvůr zatím nerozhodl.

Okresní soud v Českých Budějovicích položi Soudnímu dvoru dne 15. 5. 2017 následující předběžnou otázku:

Má čl. 6 odst. 1 a 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/7/EU , o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, být vykládán tak, že ukládá soudu přiznat úspěšnému žalobci ve sporu o úhradu pohledávky z obchodní transakce vymezené v čl. 3 nebo 4 uvedené směrnice částku 40 EUR (nebo ekvivalent v národní měně) a vedle toho náhradu nákladů soudního řízení, a to včetně náhrady nákladů na upomínání žalovaného před podáním žaloby ve výši stanovené procesními předpisy členského státu?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 9. 2018, Česká pojišťovna a.s. proti WCZ spol. s r.o. (C-287/17). Text rozsudku dostupný zde.

Nejvyšší soud položi Soudnímu dvoru dne 18. 1. 2017 následující předběžnou otázku:

Je třeba čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu vykládat tak, že absence poučení adresáta o možnosti odmítnout přijetí doručované písemnosti dle čl. 8 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1393/2007 ze dne 13. listopadu 2007 o doručování soudních a mimosoudních písemností ve věcech občanských a obchodních v členských státech („doručování písemností“) a o zrušení nařízení Rady (ES) č. 1348/2000 (dále jen „nařízení o doručování písemností“) zakládá právo žalovaného (adresáta) žádat přezkum evropského platebního rozkazu podle čl. 20 odst. 2 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu (dále jen „nařízení o evropském platebním rozkazu“)?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 9. 2018, Catlin Europe proti O.K. Trans Praha spol. s r.o. (C-21/17). Text rozsudku dostupný zde.

Nejvyšší soud položil Soudnímu dvoru dne 19. 12. 2016 následující předběžné otázky:

Představuje česká právní úprava, podle níž nenáleží soudcům odměna za pracovní pohotovost, ačkoliv ostatní zaměstnanci (ve veřejném i soukromém sektoru) mají na tuto odměnu na základě zákoníku práce nebo jiných právních předpisů právo, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady 2000/78/ES1 ?

Představuje česká právní úprava, podle níž náleží všem soudcům (podle počtu let započtené doby) stejný plat, ačkoliv každý z nich vykonává jiný počet hodin pracovní pohotovosti, nerovné zacházení v oblasti odměňování, které je zakázáno směrnicí Rady  2000/78/ES?

Usnesení Soudního dvora ze dne 4. 5. 2017, text usnesení dostupný zde

Nejvyšší soud položil Soudnímu dvoru dne 4. 11. 2016 následující předběžné otázky:

Je třeba článek 22 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001  o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („nařízení Brusel I“) vykládat tak, že se vztahuje i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění, které je povinen poskytnout hlavní akcionář jako protihodnotu za účastnické cenné papíry, jež na něj přešly v důsledku rozhodnutí valné hromady akciové společnosti o nuceném přechodu ostatních účastnických cenných papírů na hlavního akcionáře (tzv. „squeeze out“), dosavadním vlastníkům účastnických cenných papírů, určuje-li výši přiměřeného protiplnění usnesení valné hromady akciové společnosti a je-li soudní rozhodnutí, kterým bylo přiznáno právo na jinou výši protiplnění, pro hlavního akcionáře a pro společnost závazné co do základu přiznaného práva i vůči ostatním vlastníkům účastnických cenných papírů?

Je-li odpověď na předchozí otázku záporná, je třeba článek 5 odst. 1 písm. a) nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v předchozí otázce?

Je-li odpověď na obě předchozí otázky záporná, je třeba článek 5 odst. 3 nařízení Brusel I vykládat tak, že dopadá i na řízení o přezkoumání přiměřenosti protiplnění popsané v první otázce?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 3. 2018, E.ON Czech Holding proti Michaelu Dědouchovi a dalším (C-560/16). Text rozsudku dostupný zde.

Léčivé přípravky“ ve smyslu čl. 1 bodu 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/83/ES o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/27/ES, obsahující „uvedené látky“ ve smyslu čl. 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2004 ze dne 11. února 2004 o prekursorech drog, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1258/2013, jako jsou efedrin a pseudoefedrin, jsou vyloučeny z působnosti posledně uvedeného nařízení i po vstupu v platnost nařízení č. 1258/2013 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1259/2013, kterým se mění nařízení Rady (ES) č. 111/2005, kterým se stanoví pravidla pro sledování obchodu s prekursory drog mezi Společenstvím a třetími zeměmi.

Usnesení Soudního dvora ze dne 2. 3. 2017, text usnesení dostupný zde.

Článek 11 věta třetí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES 2004 o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „prostředník, jehož služby jsou užívány třetími osobami k porušování práva duševního vlastnictví“ ve smyslu tohoto ustanovení, zahrnuje osobu, která má pronajatu tržnici a jednotlivá prodejní místa v této tržnici podnajímá trhovcům, z nichž někteří svou plochu využívají k prodeji padělků výrobků chráněných ochrannými známkami.

Článek 11 věta třetí směrnice 2004/48 musí být vykládán v tom smyslu, že podmínky pro vydání soudního zákazu ve smyslu tohoto ustanovení vůči prostředníkovi, který poskytuje službu spočívající v pronajímání prodejních míst na tržnici, jsou totožné s podmínkami, které Soudní dvůr uvedl v rozsudku ze dne 12. července 2011, L’Oréal a další (C-324/09, EU:C:2011:474), a které platí v souvislosti se soudními zákazy, jež mohou být vydány vůči prostředníkům na on-line tržišti.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 2016, Tommy Hilfiger Licensing LLC a další proti DELTA CENTER a. s. (C-494/15). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu a o změně nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a směrnice Rady 91/439/EHS a zrušení směrnice Rady 76/914/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která pro výkon předmětného řidičského povolání požaduje, aby se osoby, na které se podle tohoto článku vztahuje osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu, nejprve podrobily pravidelnému školení v rozsahu 35 hodin.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 2016, Ivo Muladi proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje (C-447/15). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/48/ES o dodržování práv duševního vlastnictví musí být vykládán v tom smyslu, že se použije na takovou situaci, o jakou jde v původním řízení, kdy se po pravomocném ukončení řízení, v němž bylo vysloveno, že bylo porušeno právo duševního vlastnictví, žalobce domáhá v samostatném řízení informací o původu a distribučních sítích zboží či služeb, kterými je toto právo porušováno.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 1. 2017, NEW WAVE CZ, a.s. proti ALLTOYS, spol. s r. o. (C-427/15). Text rozsudku dostupný zde.

Obvodní soud pro Prahu 6 položil Soudnímu dvoru dne 26. 6. 2015 následující předběžné otázky:

Je střet letounu s ptákem událostí ve smyslu bodu 22 rozsudku Soudního dvora EU ze dne 22. prosince 2008, C-549/07 (dále jen „Rozsudek Wallentin- Hermann“), nebo je mimořádnou okolností ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/20041 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letu a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/912 (dále jen „Nařízení“), popř. jej nelze podřadit ani pod jeden z uvedených pojmů?

Je-li střet letounu s ptákem mimořádnou okolností ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění Nařízení, lze ze strany leteckého dopravce považovat za přiměřená opatření směřující k zabránění takového střetu preventivně-kontrolní mechanismy zaváděné zejména v okolí letišť (jako např. plašení ptáků hlukem, spolupráce s ornitology, eliminace míst typických pro shromažďování či nalétání ptáků, světelné plašení apod.)? Co je vdaném případě událostí ve smyslu bodu 22 Rozsudku Wallentin-Hermann?

Je-li střet letounu s ptákem událostí ve smyslu bodu 22 Rozsudku Wallentin- Hermann, lze jej zároveň považovat za událost ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění Nařízení a lze v takovém případě za mimořádnou okolnost ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění Nařízení považovat souhrn technických a administrativních opatření, která je nutno po střetu letounu s ptákem, v důsledku kterého však nedošlo k poškození letounu, ze strany leteckého dopravce provést? Je-li souhrn technických a administrativních opatření prováděných po střetu letounu s ptákem, v důsledku kterého však nedošlo k poškození letounu, ve smyslu čtrnáctého bodu odůvodnění Nařízení mimořádnou okolností, lze po leteckém dopravci požadovat, aby již při plánování letů přihlédl k riziku, že bude nutné přistoupit k těmto technickým a administrativním opatřením po střetu letounu s ptákem a tuto skutečnost již zohlednil do letového řádu v rámci přiměřených opatření? Jak je třeba posoudit povinnost leteckého dopravce k náhradě škody ve smyslu čl. 7 Nařízení v případě, kdy je zpoždění způsobeno nejen administrativními a technickými opatřeními přijatými po střetu letounu s ptákem, v důsledku kterého nedošlo k poškození letounu, ale významnou měrou i opravou technické závady nesouvisející s uvedeným střetem letounu s ptákem?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 5. 2017, Pešková a Peška proti Travel Service, a. s. (C-315/15). Text rozsudku dostupný zde

Nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládáno v tom smyslu, že schválení dědické dohody uzavřené opatrovníkem nezletilých dětí za tyto děti představuje opatření týkající se výkonu rodičovské zodpovědnosti ve smyslu čl. 1 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení, které proto spadá do rozsahu působnosti posledně uvedeného nařízení, a nikoli opatření týkající se dědictví ve smyslu čl. 1 odst. 3 písm. f) uvedeného nařízení, které je z rozsahu působnosti tohoto nařízení vyloučeno.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015, Matoušková (C-404/14). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 7 odst. 1 směrnice Rady 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách [zneužívajících klauzulích] ve spotřebitelských smlouvách musí být vykládán v tom smyslu, že brání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je úprava dotčená v původním řízení, která v insolvenčním řízení neumožňuje soudu, u něhož je toto řízení vedeno, zkoumat z moci úřední případnou zneužívající povahu smluvních ujednání, z nichž vznikly pohledávky přihlášené v uvedeném řízení, ačkoli má tento soud za tímto účelem k dispozici nezbytné informace o právním a skutkovém stavu, a která uvedenému soudu umožňuje zkoumat pouze nezajištěné

Článek 10 odst. 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu, který se zabývá sporem ohledně pohledávek z úvěrové smlouvy ve smyslu této směrnice, ukládá povinnost zkoumat z moci úřední, zda byla dodržena informační povinnost stanovená v tomto ustanovení, a vyvodit důsledky, které podle vnitrostátního práva vyplývají z jejího porušení, za podmínky, že sankce splňují požadavky stanovené v článku 23 uvedené směrnice.

Článek 3 písm. l) a čl. 10 odst. 2 směrnice 2008/48, jakož i bod I přílohy I této směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že celková výše úvěru a částka čerpání úvěru označují celkovou částku, která byla dána k dispozici spotřebiteli, což vylučuje částky, které si poskytovatel úvěru účtuje na úhradu nákladů souvisejících s dotčeným úvěrem a které nejsou tomuto spotřebiteli reálně vyplaceny.

Ustanovení směrnice 93/13 musí být vykládána v tom smyslu, že pro účely posouzení, zda je výše odškodnění ve smyslu bodu 1 písm. e) přílohy k této směrnici požadovaného po spotřebiteli, který neplní své závazky, nepřiměřená, je třeba hodnotit kumulativní účinek všech sankčních klauzulí v dotyčné smlouvě bez ohledu na to, zda věřitel skutečně trvá na jejich plné úhradě, a že vnitrostátní soudy případně musí na základě čl. 6 odst. 1 uvedené směrnice vyvodit veškeré důsledky ze zjištění, že jsou některé klauzule zneužívající, a vyloučit všechny klauzule uznané za zneužívající, aby se ujistily, že pro spotřebitele nebudou závazné.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 4. 2016, Radlinger a Radlingerová proti FINWAY, a. s. (C-377/14). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 12 odst. 3 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 musí být vykládán v tom smyslu, že pro účely řízení o rodičovské zodpovědnosti umožňuje založit příslušnost soudu členského státu, v němž dítě nemá obvyklé bydliště, i v případě, že u zvoleného soudu neprobíhá žádné jiné řízení.

Článek 12 odst. 3 písm. b) nařízení č. 2201/2003 musí být vykládán v tom smyslu, že nelze mít za to, že příslušnost soudu, u něhož jeden z účastníků zahájil řízení ve věci rodičovské zodpovědnosti, „všechny strany řízení […] výslovně či jiným jednoznačným způsobem přijaly“ ve smyslu tohoto ustanovení, pokud žalovaný v tomto prvním řízení zahájí později u téhož soudu druhé řízení a při prvním úkonu, který mu náleží v rámci prvního řízení, namítá nepříslušnost tohoto soudu.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 12. 11. 2014, L. proti M. (C-656/13). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 126 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 73/2009, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce, musí být vykládán tak, že pojem „kritéria přijatá příslušným členským státem v roce 2006 a 2007“ zahrnuje hospodářský rok, který měl tento členský stát do 30. dubna 2006 určit jako reprezentativní období pro účely poskytnutí oddělené platby na cukr podle čl. 143ba odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1782/2003, kterým se stanoví společná pravidla pro režimy přímých podpor v rámci společné zemědělské politiky a kterým se zavádějí některé režimy podpor pro zemědělce.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 10. 2014, Hoštická, a. s., a další proti Ministerstvu zemědělství (C-561/13). Text rozsudku dostupný zde.

Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 16. 1. 2013, č.j. 22 Af 159/2011-41, předložil Soudnímu dvoru EU následující předběžnou otázku:

Brání ustanovení čl. 56 a čl. 57 Smlouvy o fungování Evropské unie aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která pro případ, že podnik poskytující pracovníky jinému podniku (poskytovatel) má své sídlo na území jiného členského státu, stanoví využívajícímu podniku povinnost srážet těmto pracovníkům daň z příjmů a odvádět ji do státního rozpočtu, zatímco v případě, kdy poskytovatel má své sídlo na území České republiky, má tuto povinnost poskytovatel?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 6. 2014, Strojírny Prostějov (C-53/13), je dostupný zde.

Soudní dvůr Evropské unie zjevně nemá pravomoc k zodpovězení otázek položených rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví.

Usnesení Soudního dvora ze dne 14. 11. 2013, text usnesení dostupný zde.

Krajský soud v Plzni předložil Soudnímu dvoru EU následující předběžné otázky:

Je třeba vykládat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. 5. 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti2 tak, že je v rozporu s článkem 3 a článkem 5 (čl. 5 odst. 2 písm. e/, odst. 3 písm. b/, odst. 5) výjimka nepřipouštějící odměnu autorům za sdělování jejich díla televizním či rozhlasovým vysíláním prostřednictvím televizního či rozhlasového přijímače pacientům na pokojích lázeňského zařízení, které je podnikatelským subjektem?
Je obsah těchto ustanovení týkajících se uvedeného užití díla ve směrnici natolik bezpodmínečný a dostatečně přesný, aby se jich mohli před vnitrostátními soudy dovolávat ve sporu mezi jednotlivci kolektivní správci autorských práv, pokud stát směrnici neprovedl správně ve vnitrostátním právu?

Je třeba článek 56 a následující a článek 102 Smlouvy o fungování Evropské unie (potažmo článek 16 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/123/ES ze dne 12. 12. 2006 o službách na vnitřním trhu ) vykládat tak, že brání [OR 2] v aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která vyhrazuje výkon kolektivní správy autorských práv na území státu pouze jednomu (monopolnímu) kolektivnímu správci autorských práv, a tím neumožňuje příjemci služby volný výběr kolektivního správce z jiného státu Evropské unie?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 27. 2. 2014, OSA (C-351/12), je dostupný zde.

Krajský soud v Praze předložil usnesením ze dne 27. 3. 2012, č.j. 42 Ad 152/2011-71, Soudnímu dvoru EU následující předběžné otázky:

1. Jak je třeba rozumět pojmu „kapitálová hodnota nároků na důchod“ obsaženému v čl. 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců Společenství, ve znění nařízení Rady č. 723/2004 (dále jen „Služební řád“)? Zahrnuje tento pojem výši důchodových nároků stanovenou jak formou pojistně-matematické protihodnoty, tak i formou paušální odkupní hodnoty ve smyslu čl. 11 odst. 2 přílohy VIII Služebního řádu, ve znění před účinností nařízení Rady č. 723/2004, nebo je třeba jej ztotožnit jen s jedním z těchto pojmů, a pokud nikoliv, čím se od těchto pojmů liší?

2. Brání čl. 11 odst. 2 přílohy VIII Služebního řádu, ve spojení s čl. 4 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii, ve znění Lisabonské smlouvy, použití metody výpočtu důchodových nároků upravené v § 105a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a v nařízení vlády č. 587/2006 Sb., kterým se stanoví podrobnější úprava vzájemného převodu důchodových práv ve vztahu k důchodovému systému Evropských společenství? Je v této souvislosti relevantní okolnost, že tato metoda výpočtu vede v konkrétním případě ke stanovení výše důchodových nároků nabídnutých k převodu do důchodového systému EU ve výši nedosahující ani 1 objemu úředníkem uhrazených příspěvků do národního důchodového systému?

3. Je třeba rozsudek Evropského soudního dvora ve věci C – 293/03 Gregorio My proti Office national des pensions (ONP) vykládat v tom smyslu, že pro účely výpočtu hodnoty důchodových nároků převáděných do důchodového systému EU pojistně-matematickou metodou závislou na délce pojištění musí být do osobního vyměřovacího základu započteno i období, v němž byl přede dnem podání žádosti o převod důchodových nároků již úředník EU účasten v důchodovém systému EU?

Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 12. 2013, Časta (C-166/12). Text rozsudku dostupný zde.

Pojem „soud, který je příslušný též v trestních věcech“ uvedený v čl. 1 písm. a) bodě iii) rámcového rozhodnutí Rady 2005/214/SVV ze dne 24. února 2005 o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, ve znění rámcového rozhodnutí Rady 2009/299/SVV ze dne 26. února 2009, je autonomním pojmem unijního práva a musí být vykládán v tom smyslu, že pod něj spadá každý soud, před nímž probíhá řízení naplňující základní znaky trestního řízení. Unabhängiger Verwaltungssenat in den Ländern (Rakousko) tato kritéria splňuje, a proto je třeba na něj pohlížet tak, že pod uvedený pojem spadá.

Článek 1 písm. a) bod iii) rámcového rozhodnutí 2005/214, ve znění rámcového rozhodnutí 2009/299, musí být vykládán v tom smyslu, že na určitou osobu je třeba pohlížet tak, že měla příležitost k projednání věci před soudem, který je příslušný též v trestních věcech, i v případě, kdy byla povinna respektovat skutečnost, že před podáním opravného prostředku k soudu musí proběhnout správní řízení. Takový soud musí být plně příslušný k přezkoumání věci po právní stránce i po stránce skutkové.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 11. 2013, Baláž (C-60/12). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 15 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že fyzická osoba mající úzké profesionální nebo podnikatelské vazby na společnost, například ve formě jednatelství nebo většinového podílu na společnosti, nemůže být považována za spotřebitele ve smyslu tohoto ustanovení, pokud poskytuje směnečné rukojemství za vlastní směnku vystavenou k zajištění závazků této společnosti ze smlouvy o úvěru. Toto ustanovení se proto nepoužije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě.

Článek 5 bod 1 písm. a) nařízení č. 44/2001 se použije pro určení soudu příslušného pro rozhodnutí o žalobě, kterou remitent vlastní směnky usazený v jednom členském státě uplatňuje nároky z této vlastní směnky, která má v den svého podpisu neúplnou podobu a později je doplněna remitentem, vůči směnečnému rukojmímu s bydlištěm v jiném členském státě.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 3. 2013, Česká spořitelna, a. s., proti Geraldu Feichterovi (C-419/11). Text rozsudku dostupný zde.

Článek 66 odst. 2 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán tak, že pro založení působnosti tohoto nařízení pro účely uznání a výkonu soudního rozhodnutí je nezbytné, aby v době vydání tohoto rozhodnutí bylo uvedené nařízení platné jak v členském státě původu, tak v dožádaném členském státě.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 7. 2012, Wolf Naturprodukte GmbH proti SEWAR spol. s r. o. (C-514/10). Text rozsudku dostupný zde.

Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládáno v tom smyslu, že předpokladem použití pravidel stanovených tímto nařízením je, že situace, o kterou jde ve sporu, kterým se zabývá soud členského státu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti tohoto soudu. O takovou situaci se jedná v takovém případě, jaký nastal ve věci v původním řízení, kdy soud členského státu rozhoduje o žalobě proti státnímu příslušníkovi jiného členského státu, jehož bydliště není tomuto soudu známo.

 Nařízení č. 44/2001 musí být vykládáno v tom smyslu, že

– v takové situaci, o jakou se jedná v původním řízení, kdy spotřebitel, který je stranou smlouvy o dlouhodobém hypotečním úvěru s povinností informovat smluvního partnera o jakékoliv změně adresy, opustí své bydliště předtím, než je proti němu podána žaloba pro porušení smluvních povinností, jsou soudy členského státu, na jehož území se nachází poslední známé bydliště spotřebitele, na základě čl. 16 odst. 2 tohoto nařízení příslušné rozhodnout o této žalobě, jestliže nejsou podle článku 59 téhož nařízení schopny určit aktuální bydliště žalovaného a nemají ani průkazné indicie umožňující dospět k závěru, že žalovaný má skutečně bydliště mimo území Evropské unie;

– toto nařízení nebrání použití ustanovení vnitrostátního procesního práva členského státu, které ve snaze zabránit situaci odepření spravedlnosti umožňuje vést řízení proti osobě, která se neúčastní řízení a jejíž pobyt není znám, pokud se soud, který se sporem zabývá, ujistí předtím, než o něm rozhodne, že proběhla veškerá pátrání, která ukládají zásady řádné péče a dobré víry, aby byl zjištěn pobyt žalovaného.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 17. 11. 2011, Hypoteční banka, a. s., proti Udovi Mikovi Lindnerovi (C-327/10). Text rozsudku dostupný zde.

Text předběžné otázky dostupný zde.

Kolik orgánů pro hospodářskou soutěž se v Evropě může zabývat jednou a touž kartelovou dohodou a zúčastněným podnikům uložit sankce? To je v zásadě otázka, o jejíž vyjasnění je Soudní dvůr v tomto řízení o předběžné otázce žádán. Tato otázka nastoluje nejen základní problémy týkající se vymezení pravomocí mezi evropskými orgány pro hospodářskou soutěž, nýbrž i delikátní aspekty ochrany základních práv v Evropské unii zejména s ohledem na zákaz dvojího trestu (ne bis in idem). Pro fungování nového systému uplatňování kartelového práva, tak jak byl k 1. květnu 2004 zaveden nařízením (ES) č. 1/2003(2), mají tato témata význam, který nesmí být podceněn. Soudnímu dvoru kromě toho nabízejí možnost, aby dále rozvinul svoji více než čtyřicet let starou judikaturu vycházející z rozsudku Walt-Wilhelm.

Rozsudek Soudního dvora (velkého senátu) ze dne 14. 2. 2012, Toshiba Corporation a další (C-17/10), vysvětlující tuto problematiku, je dostupný zde.

Článek 24 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech musí být vykládán v tom smyslu, že se soud, jemuž byl spor předložen, aniž byla dodržena pravidla obsažená v oddílu 3 kapitoly II tohoto nařízení, musí prohlásit za příslušný, pokud se žalovaný účastní řízení před tímto soudem a neuplatní námitku nepříslušnosti, jelikož taková účast na řízení představuje konkludentní ujednání o příslušnosti.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 20. 5. 2010, Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group proti Michalu Bilasovi (C-111/09, Sbírka 2010, s. I-04545). Text rozsudku dostupný zde.

Rozsah osvobození nájmu nemovitého majetku od DPH - zahrnutí nákladů na úklid společných částí bytového domu. Nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu společných prostor této nemovitosti je třeba považovat - za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení - za samostatná a navzájem oddělitelná plnění, takže se toto ustanovení na uvedenou službu nevztahuje.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2009, RLRE Tellmer Property s. r. o. (C-572/07, Sbírka 2009, s. I-04983). Text rozsudku dostupný zde.

Žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách se týkala výkladu čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republikdy, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na základě kterého se Česká republika stala od 1. května 2004 členským státem Evropské unie. 

Předběžné otázky byly položeny v rámci sporu o pokutu uloženou společnosti Skoma-Lux za celní delikty, kterých se Skoma-Lux měla dopustit mezi březnem a květnem 2004, zahájeného Skoma-Lux z důvodu, že vůči ní nemohlo celní ředitelství uplatňovat právní úpravu Společenství, který ještě nebyla vyhlášena v českém jazyce v Úředním věstníku Evropské unie.

Text předběžných otázek dostupný zde.

Na předběžné otázky Soudní dvůr odpověděl následovně:

Článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Evropské unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby.

Soudní dvůr rozhodnutím o tom, že nařízení Společenství, které nebylo vyhlášeno v jazyce členského státu, nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v tomto státě, provádí výklad práva Společenství ve smyslu článku 234 ES.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 12. 2007, Skoma-Lux s. r. o. (C-161/06, Sbírka 2007, s. I-10841). Text rozsudku dostupný zde.

Žádost byla podána v rámci sporu mezi Telefónica O2 Czech Republic a. s., dříve Český Telecom a. s., a Czech On Line a. s. týkajícího se zamítnutí žádosti společnosti Czech On Line o rozšíření stávající spolupráce na širokopásmový vysokorychlostní internet společností Telefónica O2. 

Text předběžných otázek dostupný zde.

Na předběžné otázky Soudní dvůr odpověděl následovně:

Na základě přechodných ustanovení směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/19/ES ze dne 7. března 2002 o přístupu k sítím elektronických komunikací a přiřazeným zařízením a o jejich vzájemném propojení (přístupová směrnice) a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/21/ES ze dne 7. března 2002 o společném předpisovém rámci pro sítě a služby elektronických komunikací (rámcová směrnice) byl Český telekomunikační úřad oprávněn přezkoumat povinnost telekomunikačního podniku s významnou tržní silou ve smyslu směrnice Evropského parlamentu a Rady 97/33/ES ze dne 30. června 1997 o propojení v odvětví telekomunikací s cílem zajistit univerzální službu a interoperabilitu uplatněním zásad otevřeného přístupu k síti (ONP), ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 98/61/ES ze dne 24. září 1998, uzavřít smlouvu o propojení jeho sítě se sítí jiného operátora po 1. květnu 2004 v rámci ustanovení směrnice 97/33 v pozměněném znění.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 6. 2007, Český Telecom (C-64/06, Sbírka 2007, s. I-04887). Text rozsudku je dostupný zde

Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce byla předložena v rámci sporu mezi J. Vorlem a jeho zaměstnavatelem, Nemocnicí Český Krumlov, ohledně definice pojmu "pracovní doba" ve smyslu směrnic 93/104/ES o některých aspektech úpravy pracovní doby a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES, pokud jde o pracovní pohotovost zajišťovanou lékařem v nemocnici a ohledně odměny náležející za tuto pohotovost.

Text předběžné otázky dostupný zde.

Na předběžné otázky Soudní dvůr odpověděl následovně:

Pracovní pohotovost, kterou lékař vykonává v režimu fyzické přítomnosti na pracovišti, ale během které nevykonává žádnou skutečnou činnost, je nutno chápat jako pracovní dobu ve smyslu ochrany jejich zdraví a bezpečnosti. Pro potřeb odměňování je však možné zohlednit dobu reálně provedené práce v rámci pohotovosti.

Usnesení Soudního dvora ze dne 11. 1. 2007, Vorel (C-437/05, Sbírka 2007, s. I-00331). Text usnesení je dostupný zde