Ostatní předběžné otázky v oblasti správního práva
Městský soud v Praze položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Je čl. 2 bod 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/1024 z 20. 6. 2019 o otevřených datech a opakovaném použití informací veřejného sektoru třeba vykládat tak, že veřejným podnikem je též podnik, ve kterém více subjektů veřejného sektoru může dohromady vykonávat dominantní vliv na základě vlastnických práv, finanční účasti v něm nebo pravidel, jimiž se řídí?
2/ Je-li odpověď na první otázku kladná, předpokládá se dominantní vliv dle uvedeného článku směrnice 2019/1024 i v případě, že více subjektů veřejného sektoru dohromady drží většinu upsaného základního kapitálu podniku, disponují většinou hlasovacích práv vyplývajících z podílu na podniku, nebo mohou jmenovat více než polovinu členů správního, řídícího nebo dozorčího orgánu podniku, nebo je třeba zkoumat, zda tyto subjekty veřejného sektoru skutečně jednají ve shodě a mají společné zájmy?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 23. 7. 2024, čj. 11 A 27/2023-108.
Řízení je vedeno pod sp. zn. C-575/24.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je třeba čl. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (přepracované znění), vykládat tak, že lze za příznivější normu pro určování osob, které mají nárok na doplňkovou ochranu, ve smyslu tohoto ustanovení považovat právní úpravu členského státu umožňující udělení doplňkové ochrany žadateli o mezinárodní ochranu i v případě reálné hrozby takového typu vážné újmy, který nezná čl. 15 dané směrnice a který spočívá v tom, že by vycestování žadatele o mezinárodní ochranu z členského státu bylo v rozporu s mezinárodními závazky daného členského státu, za předpokladu, že se zároveň tento rozpor s mezinárodními závazky členského státu vztahuje k situaci v zemi původu žadatele o mezinárodní ochranu?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 9. 5. 2024, čj. 41 Az 46/2023-35.
Řízení je vedeno pod sp. zn. C-349/24.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Může být čl. 102 písm. a) SFEU vykládán tak, že zneužitím dominantního postavení ve smyslu tohoto článku je jednání organizace kolektivní správy, která má v členském státě faktický monopol a uplatňuje vůči provozovatelům ubytovacích zařízení ceny za poskytování licence ke zpřístupňování autorských děl prostřednictvím televizních a rozhlasových přijímačů umístěných na pokojích určených k soukromému ubytování hostů, ve kterých nezohledňuje skutečnou obsazenost jednotlivých pokojů daných ubytovacích zařízení?
2/ Pokud je odpověď na první předběžnou otázku kladná, je třeba takovou praktiku hodnotit z pohledu (a) uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, nebo (b) uplatňování excesivních cen?
- Pokud je správným standardem uplatňování nepřiměřených obchodních podmínek, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat?
- Pokud je správným standardem uplatňování excesivních cen, jakým konkrétním testem je třeba jej posuzovat – obecným „United Brands testem“ nebo jeho určitou upravenou verzí?
3/ Je třeba při prokazování porušení čl. 102 písm. a) SFEU v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat skutečné nebo potenciální negativní účinky na soutěž (včetně dopadů na spotřebitelský blahobyt a vykořisťovacích účinků jednání dominanta)?
4/ Je třeba při prokazování porušení čl. 102 písm. a) SFEU v souvislosti s jednáním uvedeným v první položené otázce prokazovat podstatný vliv jednání na obchod mezi členskými státy EU, nebo postačuje důvodný předpoklad, že by k takovému dopadu mohlo dojít a není nutné zkoumat jeho skutečnou míru?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 2. 2024, čj. 29 Af 8/2021-388.
Řízení je vedeno pod sp. zn. C-161/24.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je platné základní pravidlo určování původu uvedené u položky 7304 41 harmonizovaného systému popisu a číselného označování zboží stanovené v příloze 22-01 nařízení Komise v přenesené pravomoci (EU) 2015/2446 ze dne 28. července 2015, kterým se doplňuje nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 952/2013, pokud jde o podrobná pravidla k některým ustanovením celního kodexu Unie, v rozsahu, v němž vylučuje, že pro změnu původu za tepla dokončených trubek položky 7304 11 splňujících normu ASTM A312 je dostačující jejich zpracování za studena (úběrem za studena)?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 23. 1. 2024, čj. 60 Af 13/2021-184.
Soudní dvůr ve věci dosud nerozhodl. Řízení je vedeno pod sp. zn. C-86/24.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Může být elektrický vozík, vyznačující se těmito znaky:
- dvě nápravy s poháněnou zadní nápravou,
- dvě sady pneumatik, přičemž zadní pneumatiky jsou větší, proti přepadnutí,
- vozík se ovládá za pomocí řídítek uzavřeného oválného tvaru umístěných na samostatném odděleném sloupku řízení, je vybaven ovládacími prvky a uzpůsoben pro ovládání řízení a rychlosti jednou rukou,
- vozík je vybaven elektromagnetickou brzdou působící na zadní kola,
- rozměry vozíku jsou 122 x 63 x 125 cm (d-š-v) – výška je uváděna s opěradlem v provozní poloze,
- polohovatelné a otočné sedadlo s područkami,
- vodorovná plošina mezi přední a zadní částí vozíku,
- elektrický motor o výkonu 800 W, který umožňuje vozíku dosáhnout rychlosti až 15 km/hod a dojezdové vzdálenosti až 45 km,
zařazen pod číslo 8713 90 00 kombinované nomenklatury navzdory prováděcímu nařízení Komise (EU) 2021/1367 ze dne 6. srpna 2021 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 31. 8. 2023, čj. 22 Af 21/2022-113.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Číslo 8713 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění vyplývajícím z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 927/2012 ze dne 9. října 2012, z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1001/2013 ze dne 4. října 2013, z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014 a z prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/1577 ze dne 21. září 2020,
musí být vykládáno v tom smyslu, že
nezahrnuje takové zboží, jako je čtyřkolový vozík s elektrickým motorem, který je jednomístný, má polohovatelné a otočné sedadlo s područkami, je vybaven odděleným sloupkem řízení a elektromagnetickou automatickou brzdou působící na zadní kola, která jsou konstruována tak, aby bránila přepadnutí, ovládá se pomocí řídítek uzavřeného oválného tvaru umístěných na tomto sloupku řízení a jeho maximální rychlost je vyšší než 10 km/h, avšak nepřesahuje 16 km/h.
Rozsudek ze dne 28. 11. 2024 ve spojených věcech C-129/23 a C-567/23 (BG Technik proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 3. 2025, čj. 22 Af 21/2022-145.
Městský soud v Praze položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Má osoba, která je dle čl. 3 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů vyňata z působnosti této směrnice a podle čl. 3 odst. 3 této směrnice nepožívá volného pohybu služeb ve smyslu jejího čl. 34, právo na volný pohyb služeb zakotvený v čl. 56 SFEU, pokud sama neposkytuje investiční služby na základě jednotného evropského pasu zákazníkovi usazenému v jiném členském státě, ale investiční službu od zahraničního subjektu využívajícího jednotného evropského pasu přijímá, resp. se na jejím poskytování konečnému zákazníkovi jinak podílí (zprostředkovává jej)?
2/ Pokud je odpověď na předchozí otázku kladná, brání unijní právo, konkrétně čl. 56 SFEU, právní úpravě zakazující investičnímu zprostředkovateli předávat pokyny zákazníka zahraničnímu obchodníkovi s cennými papíry?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 26. 10. 2022, čj. 18 A 45/2021-96.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 3 odst. 1 písm. c) bod i) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/65/EU ze dne 15. května 2014 o trzích finančních nástrojů a o změně směrnic 2002/92/ES a 2011/61/EU
musí být vykládán v tom smyslu, že
osoby, které členský stát vyňal z působnosti této směrnice, jsou oprávněny předávat pokyny zákazníků s bydlištěm nebo sídlem v tomto členském státě k provedení investičním podnikům usazeným v jiném členském státě a povoleným za tímto účelem na základě uvedené směrnice příslušným orgánem tohoto jiného členského státu, a tudíž brání vnitrostátní právní úpravě, která takové předávání zakazuje.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 5. 2024 ve věci C-695/22 (Fondee proti České národní bance) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2024, čj. 18 A 45/2021- 218.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Má být kritérium určení bezpečných zemí původu pro účely čl. 37 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany v příloze I písm. b) k této směrnici – tedy že daná země poskytuje ochranu proti pronásledování nebo špatnému zacházení prostřednictvím dodržování práv a svobod stanovených v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a to zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 uvedené úmluvy nelze odchýlit – vykládáno tak, že pokud země odstoupí od závazků podle Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v případě ohrožení ve smyslu čl. 15 této úmluvy, pak již nesplňuje dané kritérium pro své označení coby bezpečné země původu?
2/ Má být čl. 36 a 37 směrnice 2013/32/EU vykládán tak, že brání tomu, aby členský stát označil určitou zemi jako bezpečnou zemi původu jen částečně s určitými teritoriálními výjimkami, v jejichž případě se domněnka, že je tato část země pro žadatele bezpečná, neuplatní, a pokud členský stát zemi s takovými teritoriálními výjimkami za bezpečnou označí, pak nelze dotčenou zemi jako celek pojímat coby bezpečnou zemi původu pro účely této směrnice?
3/ Je-li odpověď na některou ze dvou výše předložených předběžných otázek pozitivní, má být čl. 46 odst. 3 směrnice 2013/32/EU zve spojení s čl. 47 Listiny základních práv EU vykládán tak, že soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o zjevné nedůvodnosti žádosti podle čl. 32 odst. 2 uvedené směrnice, vydanému v řízení podle čl. 31 odst. 8 písm. b) této směrnice, musí k rozporu označení země za bezpečnou s unijním právem z uvedených důvodů přihlédnout z úřední povinnosti (ex officio) i bez námitky žadatele?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 20. 6. 2022, čj. 41 Az 14/2022-30.
Velký senát Soudního dvora rozhodl takto:
1/ Článek 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany ve spojení s její přílohou I musí být vykládán v tom smyslu, že třetí země nepřestává splňovat kritéria pro své označení coby bezpečné země původu pouze z toho důvodu, že využije právo na odstoupení od závazků stanovených v Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, která byla podepsána dne 4. listopadu 1950 v Římě, podle článku 15 této úmluvy, avšak příslušné orgány členského státu, který provedl takové označení, musí posoudit, zda podmínky uplatnění tohoto práva mohou toto označení zpochybnit.
2/ Článek 37 směrnice 2013/32 musí být vykládán v tom smyslu, že brání tomu, aby třetí země mohla být označena jako bezpečná země původu, pokud některé části jejího území nesplňují materiální požadavky takového označení, jež jsou uvedeny v příloze I této směrnice.
3/ Článek 46 odst. 3 směrnice 2013/32 ve spojení s článkem 47 Listiny základních práv Evropské unie musí být vykládán v tom smyslu, že je-li k soudu podán opravný prostředek proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany, která byla posouzena ve zvláštním režimu použitelném na žádosti podané žadateli pocházejícími z třetích zemí, které jsou v souladu s článkem 37 této směrnice označeny za bezpečné země původu, musí uvedený soud v rámci úplného a ex nunc posouzení, které stanoví tento čl. 46 odst. 3, přihlédnout na základě skutečností obsažených ve spise a těch, se kterými byl seznámen v průběhu řízení, k tomu, že došlo k porušení materiálních požadavků takového označení uvedených v příloze I uvedené směrnice, i když toto porušení není na podporu tohoto opravného prostředku výslovně namítáno.
Rozsudek velkého senátu Soudního dvora ze dne 4. 10. 2024 ve věci C-406/22 (CV proti Ministerstvu vnitra) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2024, čj. 41 Az 14/2022-154.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je v souladu se čl. 2 odst. 3 a čl. 2a odst. 2 směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce vykládaným ve světle čl. 47 Listiny základních práv EU, pokud česká právní úprava umožňuje zadavateli uzavřít smlouvu na veřejnou zakázku před podáním žaloby k soudu příslušnému k přezkumu zákonnosti druhostupňového rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o vyloučení uchazeče?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 5. 5. 2022, čj. 30 Af 6/2021-187.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 2 odst. 3 a čl. 2a odst. 2 směrnice Rady 89/665/EHS ze dne 21. prosince 1989 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přezkumného řízení při zadávání veřejných zakázek na dodávky a stavební práce musí být vykládány v tom smyslu, že nebrání vnitrostátní právní úpravě, podle které je uzavření smlouvy na veřejnou zakázku veřejnému zadavateli zakázáno pouze do okamžiku, kdy orgán prvního stupně ve smyslu tohoto čl. 2 odst. 3 rozhodne o návrhu na přezkum rozhodnutí o zadání této zakázky, aniž je v tomto ohledu relevantní, zda je tento orgán příslušný k přezkumu soudem či nikoli.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. 1. 2024 ve věci C-303/22 (CROSS Zlín proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) je dostupný zde.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Má být čl. 4 odst. 2 a 3 a čl. 5 in fine směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí ve spojení s čl. 2, čl. 4 a čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv EU vykládán tak, že brání tomu, aby se při posouzení, zda rozhodnutí o navrácení podle čl. 6 směrnice 2008/115/ES nepovede k porušení zásady nenavracení, použil koncept bezpečné země původu podle čl. 36 a 37 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany v kombinaci se zúženou definicí zásady nenavracení zaměřenou jen na zákaz špatného zacházení podle čl. 4 Listiny základních práv EU a čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 28. 2. 2022, čj. 41 A 35/2021-27.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 2 odst. 1 a čl. 3 bod 2 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí, jsou-li posuzovány ve světle bodu 9 odůvodnění této směrnice a ve spojení s čl. 9 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, musí být vykládány v tom smyslu, že brání vydání rozhodnutí o navrácení na základě čl. 6 odst. 1 směrnice 2008/115 vůči státnímu příslušníkovi třetí země poté, co podal žádost o mezinárodní ochranu, avšak před tím, než bylo o této žádosti rozhodnuto v prvním stupni, a to bez ohledu na dobu pobytu, které se týká uvedené rozhodnutí o navrácení.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 9. 11. 2023 ve věci C-257/22 (CD proti Ministerstvu vnitra) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 1. 2024, čj. 41 A 35/2021-118.
Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Jsou nosiče informací, které obsahují informace pro cestující v listinné podobě a jsou umístěné v prostorách železničních stanic, zařízeními služeb ve smyslu čl. 3 odst. 11 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru?
2/ Je směrnice 2012/34/EU dle čl. 288 SFEU závazná pro České dráhy, a. s., jako pro stát v širším smyslu? Mohou se jednotlivci dovolávat přímého účinku odchylně transponované či netransponované směrnice vůči Českým dráhám, a. s.?
Předběžné otázky byly položeny žádostí ze dne 19. 2. 2021, čj. UPDI-0567/21/MT.
Podle Soudního dvora však Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře nelze považovat za "soud" ve smyslu čl. 267 SFEU. Proto usnesením ze dne 26. 10. 2022 rozhodl, že žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách je zjevně nepřípustná. Usnesení je dostupné zde.
Městský soud v Praze položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Vyžaduje čl. 10 odst. 8 rozhodnutí Komise 2011/278/EU ze dne 27. dubna 2011, kterým se stanoví přechodná pravidla harmonizovaného přidělování bezplatných povolenek na emise platná v celé Unii podle článku 10a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES, ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí, přidělení bezplatných emisních povolenek pro období 2013–2020 pro zařízení, v němž probíhá proces kyslíkový konvertor, jehož vstupem je tekuté železo nasycené uhlíkem dovezené z jiného zařízení odlišného provozovatele, je-li zároveň zajištěno, že nedojde k dvojímu započítání ani dvojímu přidělení povolenek určených pro produkt tekutý kov?
2/ Je-li odpověď na první otázku záporná, je čl. 10 odst. 8 rozhodnutí 2011/278/EU ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí neplatný ve vztahu k produktu tekutý kov, a to pro rozpor s čl. 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ze dne 13. října 2003 o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství, ve spojení s přílohou I této směrnice, případně pro nesrozumitelnost?
3/ Je-li odpověď na druhou otázku kladná, je neplatný též čl. 1 odst. 1 rozhodnutí Komise 2013/448/EU ze dne 5. září 2013 o vnitrostátních prováděcích opatřeních pro přechodné bezplatné přidělování povolenek na emise skleníkových plynů v souladu s čl. 11 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05, a to pro pozbytí právního podkladu?
4/ Je-li odpověď na první otázku kladná, lze čl. 1 odst. 1 a odst. 2 třetí pododstavec rozhodnutí 2013/448/EU ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05 vykládat tak, že umožňuje přidělení povolenek určených pro produkt tekutý kov tomuto zařízení na základě nové žádosti České republiky, bude-li vyloučeno dvojí započítání i dvojí přidělení povolenek?
5/ Je-li odpověď na čtvrtou otázku záporná, je čl. 1 odst. 1 rozhodnutí 2013/448/EU ve vztahu k zařízení s identifikátorem CZ-existing-CZ-52-CZ-0102-05 neplatný pro rozpor s čl. 10 odst. 8 rozhodnutí 2011/278/EU ve spojení s přílohou I tohoto rozhodnutí?
6/ Je-li kladná odpověď na třetí, čtvrtou nebo pátou otázku, jak má podle unijního práva postupovat orgán členského státu, který provozovateli zařízení, v němž probíhá proces kyslíkový konvertor, v rozporu s unijním právem nepřidělil bezplatné emisní povolenky, pokud dané zařízení již není v provozu a období, pro něž byly povolenky přidělovány, již skončilo?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 9. 2020, čj. 10 A 35/2019-63.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 1 odst. 1 a odst. 2 třetí pododstavec rozhodnutí Komise 2013/448/EU ze dne 5. září 2013 o vnitrostátních prováděcích opatřeních pro přechodné bezplatné přidělování povolenek na emise skleníkových plynů v souladu s čl. 11 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES musí být vykládán v tom smyslu, že neumožňuje, aby spornému zařízení v původním řízení byly v rámci referenční úrovně produktu pro „tekutý kov“ přiděleny bezplatné povolenky na základě nové žádosti České republiky, i když bude vyloučeno dvojí započítání emisí a dvojí přidělení povolenek.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 21. 12. 2021 ve věci C-524/20 (VÍTKOVICE STEEL proti Ministerstvu životního prostředí) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2022, čj. 10 A 35/2019-145.
Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Je místo nakládky a vykládky pro přepravu věcí, včetně související koleje, součástí železniční infrastruktury ve smyslu čl. 3 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/34/EU ze dne 21. listopadu 2012 o vytvoření jednotného evropského železničního prostoru?
2/ Je v souladu se směrnicí 2012/34/EU, že provozovatel infrastruktury může kdykoliv změnit v neprospěch dopravců výši cen za použití železniční infrastruktury nebo zařízení služeb?
3/ Je směrnice 2012/34/EU dle čl. 288 SFEU závazná pro státní organizaci Správu železnic?
4/ Lze považovat za diskriminační pravidla obsažená ve zprávě o síti, pokud jsou v rozporu s takovými předpisy EU, které je Správa železnic povinna dodržovat?
Předběžné otázky byly položeny žádostí ze dne 23. 9. 2020, čj. UPDI-3466/20/KE.
Podle Soudního dvora však Úřad pro přístup k dopravní infrastruktuře nelze považovat za "soud" ve smyslu čl. 267 SFEU. Proto rozsudkem ze dne 3. 5. 2022 rozhodl, že žádost o rozhodnutí o předběžných otázkách je zjevně nepřípustná.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 3. 5. 2022 ve věci C-453/20 (CityRail proti Správě železnic) je dostupný zde.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je v rozporu se smyslem čl. 90 odst. 1 a 2 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vnitrostátní právní úprava stanovící podmínku, která znemožňuje plátci daně z přidané hodnoty, jestliže mu vznikla povinnost přiznat daň při uskutečnění zdanitelného plnění vůči jinému plátci, provést opravu výše daně na výstupu z hodnoty pohledávky vzniklé v období šesti měsíců před rozhodnutím soudu o úpadku plátce daně, který za plnění zaplatil jen částečně nebo vůbec?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 29. 7. 2020, čj. 62 Af 62/2018-64.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 90 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že brání vnitrostátnímu ustanovení, které pro opravu výše daně z přidané hodnoty stanoví podmínku, že zčásti nebo zcela nesplacená pohledávka nevznikla v období šesti měsíců před rozhodnutím o úpadku dlužnické společnosti, a tato podmínka přitom neumožňuje vyloučit, že by se tato pohledávka mohla nakonec stát s konečnou platností nevymahatelnou.
Rozsudek ze dne 11. 11. 2021 ve věci C-398/20 (ELVOSPOL proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2022, čj. 62 Af 62/2018-182 (č. 4322/2022 Sb. NSS).
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Představuje dokument V I 1 vydaný na základě nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína obsahující osvědčení autorizovaného subjektu třetí země, že výrobek byl vyroben za použití enologických postupů doporučených a zveřejněných Mezinárodní organizací pro révu a víno nebo schválených Společenstvím, pouhou administrativní podmínku pro vstup vína na území Evropské unie?
2/ Brání unijní právo vnitrostátnímu pravidlu, které umožňuje obchodníkovi s vínem dovezeným z Moldavska zprostit se odpovědnosti za správní delikt spočívající v uvedení vína podrobeného enologickým postupům nepovoleným v Evropské unii do oběhu, není-li vnitrostátními orgány vyvrácena domněnka tohoto obchodníka, že víno bylo vyrobeno za použití enologických postupů schválených Evropskou unií, kterou mohl nabýt z dokumentu V I 1 vydaného moldavskými orgány na základě nařízení č. 555/2008?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 14. 1. 2020, čj. 31 A 103/2016-409.
Soudní dvůr rozhodl takto:
1/ Článek 80 odst. 2 písm. a) a c) a čl. 90 odst. 3 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1308/2013 ze dne 17. prosince 2013, kterým se stanoví společná organizace trhů se zemědělskými produkty musí být vykládány v tom smyslu, že osvědčení obsažené v dokladu V I 1 vydaném – na základě čl. 43 nařízení Komise (ES) č. 555/2008 ze dne 27. června 2008, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení Rady (ES) č. 479/2008 o společné organizaci trhu s vínem, pokud jde o programy podpory, obchod se třetími zeměmi, produkční potenciál a kontroly v odvětví vína – pro určitou šarži vína dováženou do Evropské unie, podle něhož byla tato šarže vyrobena za použití enologických postupů doporučených a zveřejněných Mezinárodní organizací pro révu a víno nebo schválených Unií, je relevantní pro posouzení souladu této šarže s enologickými postupy uvedenými v čl. 80 odst. 2 písm. a) a c) nařízení č. 1308/2013, avšak samo o sobě k prokázání tohoto souladu nestačí.
2/ Článek 89 odst. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1306/2013 ze dne 17. prosince 2013 o financování, řízení a sledování společné zemědělské politiky, ve spojení s čl. 64 odst. 2 písm. d) tohoto nařízení a s čl. 80 odst. 2 nařízení č. 1308/2013, musí být vykládán v tom smyslu, že brání právní úpravě členského státu, která stanoví, že pokud osoba uvádějící na trh v tomto členském státě šarži vína dovezenou ze třetí země, která není v souladu s enologickými postupy uvedenými v čl. 80 odst. 2 písm. a) nebo c) nařízení č. 1308/2013, předloží doklad V I 1 vydaný pro tuto šarži a osvědčující, že byla vyrobena za použití enologických postupů doporučených a zveřejněných Mezinárodní organizací pro révu a víno nebo schválených Unií, leží důkazní břemeno v otázce zavinění tohoto obchodníka při porušení zákazu uvádění na trh stanoveného v čl. 80 odst. 2 nařízení č. 1308/2013 na straně příslušných orgánů tohoto členského státu.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 28. 4. 2022 ve věci C-86/20 (Vinařství U Kapličky proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 9. 2022, čj. 31 A 103/2016-547.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Je třeba zboží označované jako „Bob Martin Clear 50 mg roztok pro nakapání na kůži - spot-on pro kočky“ dodávaný v pipetách (0,5 ml), obsahující účinnou látku Fipronilum (v jedné pipetě 50 mg) a pomocné látky butylhydroxyanisol E 320, butylhydroxytoluen E 321, benzylalkohol a diethylenglykol-monoethyleter, zařadit do čísla 3004 nebo do čísla 3808 kombinované nomenklatury celního sazebníku?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 13. 12. 2019, čj. 64 Af 9/2018-41.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Kombinovaná nomenklatura uvedená v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění vyplývajícím z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014, musí být vykládána v tom smyslu, že výrobek tvořený roztokem určeným pro kočky, který se musí aplikovat nakapáním na kůži (spot-on) pomocí pipet (0,5 ml) a který obsahuje účinnou látku zvanou fipronil (50 mg na pipetu) a pomocné látky, jako je butylhydroxyanisol E 320, butylhydroxytoluen E 321, benzylalkohol a diethylenglykol-monoethyleter, spadá – s výhradou, že předkládající soud posoudí všechny skutkové okolnosti, které má k dispozici – do čísla 3808 této nomenklatury jakožto „insekticid“.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 3. 2021 ve věci C-941/19 (Samohýl group proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 4. 2021, čj. 64 Af 9/2018-64.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Má být pravidlo obsažené v příloze VII části E bodu 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům vykládáno tak, že u potraviny určené konečnému spotřebiteli v České republice lze uvádět v rámci složení výrobku směsnou složku vymezenou v příloze I části A bodu 2 písm. c) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/36/ES ze dne 23. června 2000 o kakaových a čokoládových výrobcích určených k lidské spotřebě bez rozvedení jejího složení pouze v případě, že je tato směsná složka označena přesně podle české jazykové verze přílohy I směrnice 2000/36/ES?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 25. 10. 2019, čj. 31 A 172/2017-119.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Příloha VII část E bod 2 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1169/2011 ze dne 25. října 2011 o poskytování informací o potravinách spotřebitelům musí být vykládána v tom smyslu, že hospodářský subjekt je při označování výrobků uváděných na trh na území určitého členského státu osvobozen od povinnosti uvádět všechny složky, jež jsou součástí směsné složky ve smyslu čl. 2 odst. 2 písm. h) tohoto nařízení, jen tehdy, je-li tato směsná složka, na kterou se vztahuje prodejní název podle přílohy I části A směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/36/ES ze dne 23. června 2000 o kakaových a čokoládových výrobcích určených k lidské spotřebě, označena v seznamu složek tímto prodejním názvem v jazykové verzi dotyčného členského státu.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 13. 1. 2022 ve věci C-881/19 (Tesco Stores ČR proti Ministerstvu zemědělství) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 3. 2022, čj. 31 A 172/2017-302, kterým bylo řízení zastaveno, neboť žalobce v této věci vzal žalobu v plném rozsahu zpět.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Brání existence výslovné vnitrostátní úpravy o ručení za chybějící daň v podvodném řetězci orgánům finanční správy v odepření nároku na odpočet daně z přidané hodnoty takovému ručiteli podle judikatorních závěrů Soudního dvora o podvodech na DPH? Brání takovému postupu v uvedené situaci čl. 17 odst. 1, čl. 20, čl. 52 odst. 1, čl. 52 odst. 6 a čl. 54 Listiny základních práv EU?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 18. 6. 2019, čj. 22 Af 33/2016-93.
Podle Soudního dvora však žádost o rozhodnutí o předběžné otázce nesplňovala požadavky na obsah výslovně uvedené v čl. 94 jednacího řádu. Proto usnesením ze dne 14. 11. 2019 rozhodl, že předběžná otázka je zjevně nepřípustná. Usnesení je dostupné zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2020, čj. 22 Af 33/2016-108.
Krajský soud v Praze položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Má být za osobu povinnou k dani uvedenou v čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty (dále jen „směrnice o DPH“) považována jakákoliv osoba povinná k dani? Pokud nikoliv, na které osoby povinné k dani se uvedené ustanovení vztahuje?
2/ Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH vztahuje na situaci, jako je v původním řízení (tedy, že nabyvatelem výrobků je osoba povinná k dani, která je registrována k dani), má být uvedené ustanovení vykládáno tak, že pokud je odeslání nebo přeprava těchto výrobků uskutečněna v souladu s příslušnými ustanoveními směrnice Rady 2008/118/ES o obecné úpravě spotřebních daní a o zrušení směrnice 92/12/EHS (dále jen „směrnice o spotřebních daních“), je třeba považovat za dodávku s nárokem na osvobození podle uvedeného ustanovení to dodání, které je spojeno s postupy podle směrnice o spotřebních daních, ačkoliv by jinak nebyly splněny podmínky pro osvobození podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH s ohledem na přiřazení přepravy zboží jiné transakci?
3/ Pokud bude odpověď Soudního dvora taková, že se čl. 138 odst. 2 písm. b) směrnice o DPH nevztahuje na situaci, jako je v původním řízení, je skutečnost, že zboží je přepravováno v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně skutečností rozhodnou pro to, kterému z více po sobě následujících dodání má být přičtena přeprava pro účely nároku na osvobození od DPH podle čl. 138 odst. 1 směrnice o DPH?
4/ Nabývá „právo nakládat se zbožím jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH osoba povinná k dani, jestliže nakoupí zboží od jiné osoby povinné k dani přímo pro konkrétního odběratele s cílem splnit jeho časově předcházející objednávku (určující druh zboží, jeho množství, místo původu a čas dodání), jestliže sama se zbožím nijak fyzicky nenakládá, neboť v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy její odběratel souhlasí s tím, že si zajistí přepravu zboží z místa jeho původu, a ona mu tak pouze zprostředkuje přístup k požadovanému zboží prostřednictvím svých dodavatelů a předá informace nezbytné pro převzetí zboží (jejím jménem či jménem jejích subdodavatelů v řetězci), přičemž jejím ziskem z transakce je rozdíl mezi nákupní a prodejní cenou tohoto zboží, aniž by v rámci řetězce byla fakturována cena přepravy zboží?
5/ Stanoví směrnice o spotřebních daních ve svých ustanoveních (např. v čl. 4 bodu 1, čl. 17 nebo čl. 19), ať již přímo, nebo nepřímo prostřednictvím omezení pro faktické nakládání s takovým zbožím, dostačující podmínky pro převod „práva nakládat se zbožím (podléhajícím spotřební dani) jako vlastník“ ve smyslu směrnice o DPH, takže převzetí dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně oprávněným skladovatelem či registrovaným příjemcem v souladu s podmínkami plynoucími ze směrnice o spotřebních daních je třeba považovat za dodání zboží i pro účely DPH?
6/ Je v této souvislosti pro úvahy o určení dodání, s nímž je spojena přeprava, v rámci řetězové dodávky zboží v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně s jedinou přepravou třeba považovat i přepravu ve smyslu směrnice o DPH za započatou a za skončenou v souladu s ustanoveními čl. 20 směrnice o spotřebních daních?
7/ Brání zásada neutrality DPH či jakýkoli jiný princip unijního práva aplikaci ústavní zásady vnitrostátního práva in dubio mitius, která orgánům veřejné moci přikazuje v situaci nejednoznačnosti právní normy, která objektivně nabízí více možných výkladových variant, vycházet z výkladové varianty ve prospěch adresáta právní normy (zde osoby povinné k DPH)? Byla by aplikace této zásady souladná s unijním právem alespoň tehdy, pokud by se omezila na situace, v nichž rozhodné skutkové okolnosti případu předcházely závaznému výkladu sporné právní otázky Soudním dvorem Evropské unie, který za správnou určil jinou, pro daňový subjekt méně vstřícnou výkladovou variantu?
V případě možnosti aplikace zásady in dubio mitius:
8/ Bylo možné z hlediska limitů daných unijním právem v době, v níž se uskutečnila zdanitelná plnění v dané věci (listopad 2010 - květen 2013), považovat otázku, zda právní pojem dodání, resp. právní pojem přepravy zboží má (či nemá) shodný obsah jak pro účely směrnice o DPH, tak i pro účely směrnice o spotřebních daních, objektivně za právně nejistou a nabízející dvojí výklad?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 6. 6. 2018, čj. 48 Af 41/2016-117.
Po vydání rozsudku ze dne 19. 12. 2018 ve věci C-414/17 (AREX CZ proti Odvolacímu finančnímu ředitelství), kterým Soudní dvůr odpověděl na několik obdobných předběžných otázek položených usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2017, čj. 9 Afs 137/2016-60, odpověděl Krajský soud v Praze na dotaz Soudního dvora, že na své žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce trvá, ale nepožaduje již poskytnutí odpovědi na otázky 1/ až 3/, 5/ a 6/. Soudní dvůr následně rozhodl takto:
1/ Článek 20 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že osoba povinná k dani, která uskutečňuje jedinou přepravu zboží uvnitř Společenství v režimu s podmíněným osvobozením od spotřební daně s úmyslem získat toto zboží pro svou ekonomickou činnost, jakmile bude v členském státě určení propuštěno do volného oběhu, nabývá právo nakládat s tímto zbožím jako vlastník ve smyslu tohoto ustanovení za podmínky, že má možnost činit rozhodnutí, která mohou ovlivnit právní situaci tohoto zboží, zejména rozhodnutí o jeho prodeji; skutečnost, že tato osoba povinná k dani měla od počátku v úmyslu získat toto zboží pro svou ekonomickou činnost, jakmile bude v členském státě určení propuštěno do volného oběhu, musí být vnitrostátním soudem zohledněna v rámci celkového posouzení všech konkrétních okolností věci, která je mu předložena, pro účely určení, kterému z několika po sobě následujících pořízení musí být tato přeprava uvnitř Společenství přičtena.
2/ Unijní právo brání tomu, aby vnitrostátní soud v situaci, kdy ustanovení vnitrostátního daňového práva, jímž bylo provedeno ustanovení směrnice 2006/112, dovoluje více výkladových variant, použil na základě vnitrostátní ústavní zásady in dubio mitius výkladovou variantu, která je pro osobu povinnou k dani nejpříznivější, i poté, co by Soudní dvůr rozhodl, že takový výklad je s unijním právem neslučitelný.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 23. 4. 2020 ve věci C-401/18 (Herst proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 9. 2020, čj. 48 Af 41/2016-234.
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Je prováděcí nařízení Komise (EU) 2015/23 ze dne 5. ledna 2015 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, v němž je zboží, popsané ve sloupci 1 tabulky obsažené v příloze, zařazené do položky 7 307 93 19 KN, platné?
2/ Je-li toto nařízení neplatné, mohou být dotčené výrobky zařazeny do podpoložky 7 322 19 00 KN?
3/ Je-li toto nařízení platné, musejí být dotčené výrobky zařazeny do podpoložky 7 307 93 19 KN?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 29. 3. 2018, čj. 65 Af 92/2016-36.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Kombinovaná nomenklatura uvedená v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014, musí být vykládána v tom smyslu, že takové ocelové svařované díly, o jaké jde ve věci v původním řízení, musí být – s výhradou, že předkládající soud posoudí všechny skutkové okolnosti, které má k dispozici – zařazeny do čísla 7307 kombinované nomenklatury jakožto „příslušenství (fitinky) pro trouby nebo trubky“.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 15. 5. 2019 ve věci C-306/18 (KORADO proti Generálnímu ředitelství cel) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 6. 2019, čj. 65 Af 92/2016-99.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Brání čl. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu vnitrostátní právní úpravě, která stanoví další podmínky pro osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu?
Předběžná otázka byla položena usnesením ze dne 16. 7. 2015 čj. 22 A 20/2013-34.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Článek 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/59/ES ze dne 15. července 2003 o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu a o změně nařízení Rady (EHS) č. 3820/85 a směrnice Rady 91/439/EHS a zrušení směrnice Rady 76/914/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že nebrání takové vnitrostátní právní úpravě, jako je právní úprava ve věci v původním řízení, která pro výkon předmětného řidičského povolání požaduje, aby se osoby, na které se podle tohoto článku vztahuje osvobození od povinnosti získat výchozí kvalifikaci řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu, nejprve podrobily pravidelnému školení v rozsahu 35 hodin.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 7. 7. 2016 ve věci C-447/15 (Muladi proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2016, čj. 22 A 20/2013-84.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
Brání články 56 a čl. 57 SFEU aplikaci vnitrostátní právní úpravy, která pro případ, že podnik poskytující pracovníky jinému podniku (poskytovatel) má své sídlo na území jiného členského státu, stanoví využívajícímu podniku povinnost srážet těmto pracovníkům daň z příjmů a odvádět ji do státního rozpočtu, zatímco v případě, kdy poskytovatel má své sídlo na území České republiky, má tuto povinnost poskytovatel?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 16. 1. 2013, čj. 22 Af 159/2011-41.
Soudní dvůr tuto věc spojil s věcí C-53/13 (Strojírny Prostějov proti Odvolacímu finančnímu ředitelství), ve které byly obdobné předběžné otázky položeny usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 38/2012-53. Následně rozhodl takto:
Článek 56 SFEU brání takové právní úpravě, jaká je dotčena v původních řízeních, podle níž jsou společnosti se sídlem v prvním členském státě, které využívají pracovníky zaměstnané a dočasně přidělené agenturami práce se sídlem v druhém členském státě, které však v prvním státě vyvíjejí svou činnost prostřednictvím pobočky, povinny srážet zálohu na daň z příjmů uvedených pracovníků a odvádět ji do rozpočtu prvního státu, kdežto společnosti se sídlem v prvním státě, které využívají služeb agentur práce se sídlem v tomtéž státě, takovou povinnost nemají.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 19. 6. 2014 ve spojených věcech C-53/13 a C-80/13 (Strojírny Prostějov a ACO Industries Tábor proti Odvolacímu finančnímu ředitelství) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014, čj. 22 Af 159/2011-74.
Krajský soud v Praze položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Jak je třeba rozumět pojmu „kapitálová hodnota nároků na důchod“ obsaženému v čl. 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců Společenství, ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004? Zahrnuje tento pojem výši důchodových nároků stanovenou jak formou pojistně-matematické protihodnoty, tak i formou paušální odkupní hodnoty ve smyslu čl. 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení č. 259/68, ve znění před účinností nařízení č. 723/2004, nebo je třeba jej ztotožnit jen s jedním z těchto pojmů, a pokud nikoliv, čím se od těchto pojmů liší?
2/ Brání čl. 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení č. 259/68, ve spojení s čl. 4 odst. 3 SEU, ve znění Lisabonské smlouvy, použití metody výpočtu důchodových nároků upravené v § 105a odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a v nařízení vlády č. 587/2006 Sb., kterým se stanoví podrobnější úprava vzájemného převodu důchodových práv ve vztahu k důchodovému systému Evropských společenství? Je v této souvislosti relevantní okolnost, že tato metoda výpočtu vede v konkrétním případě ke stanovení výše důchodových nároků nabídnutých k převodu do důchodového systému EU ve výši nedosahující ani 1 objemu úředníkem uhrazených příspěvků do národního důchodového systému?
3. Je třeba rozsudek Soudního dvora ze dne 16. 12. 2004 ve věci C-293/03, Gregorio My proti Office national des pensions (ONP), vykládat v tom smyslu, že pro účely výpočtu hodnoty důchodových nároků převáděných do důchodového systému EU pojistně-matematickou metodou závislou na délce pojištění musí být do osobního vyměřovacího základu započteno i období, v němž byl přede dnem podání žádosti o převod důchodových nároků již úředník EU účasten v důchodovém systému EU?
Předběžné otázky byly položeny usnesením ze dne 27. 3. 2012, čj. 42 Ad 152/2011-71.
Soudní dvůr rozhodl takto:
1/ Článek 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení Rady (EHS, Euratom, ESUO) č. 259/68 ze dne 29. února 1968, kterým se stanoví služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců Společenství a kterým se zavádějí zvláštní opatření dočasně použitelná na úředníky Komise, ve znění nařízení Rady (ES, Euratom) č. 723/2004 ze dne 22. března 2004, musí být vykládán v tom smyslu, že členský stát může stanovit výši kapitálové hodnoty nároků na důchod na základě metody pojistněmatematické protihodnoty, metody paušální odkupní hodnoty nebo i na základě jiných metod, za předpokladu, že částka, která má být převedena, materiálně představuje důchodové nároky vzniklé na základě dřívějších činností dotyčného úředníka.
2/ Článek 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení č. 259/68, ve znění nařízení č. 723/2004, a čl. 4 odst. 3 SEU musejí být vykládány v tom smyslu, že nebrání použití takové metody výpočtu kapitálové hodnoty důchodových nároků vzniklých na základě dřívějších činností, jako je metoda upravená v českých právních předpisech, a to ani tehdy, pokud tato metoda vede k tomu, že částka kapitálové hodnoty, která má být převedena do důchodového systému Unie, nedosahuje ani poloviny objemu příspěvků uhrazených úředníkem a jeho bývalým zaměstnavatelem do vnitrostátního důchodového systému.
3/ Článek 11 odst. 2 přílohy VIII nařízení č. 259/68, ve znění nařízení č. 723/2004, a čl. 4 odst. 3 SEU musejí být vykládány v tom smyslu, že pro účely výpočtu výše kapitálové hodnoty důchodových nároků vzniklých ve vnitrostátním důchodovém systému, která má být převedena do důchodového systému Unie, není namístě přihlížet k období, v němž byl již úředník účasten v posledně uvedeném systému.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 5. 12. 2013 ve věci C-166/12 (Časta proti České správě sociálního zabezpečení) je dostupný zde.
Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, čj. 42 Ad 152/2011-159.
Krajský soud v Brně položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Je třeba vykládat čl. 81 Smlouvy o ES (nyní čl. 101 SFEU) a nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy tak, že tyto předpisy je třeba aplikovat (v řízení zahájeném po 1. 5. 2004) na celou dobu trvání kartelu, který na území České republiky započal před jejím vstupem do Evropské unie (tj. před 1. 5. 2004) a pokračoval a byl ukončen po vstupu České republiky do Evropské unie?
2/ Je třeba čl. 11 odst. 6 ve spojení s čl. 3 odst. 1 a bodem 17 odůvodnění nařízení č. 1/2003, s bodem 51 oznámení Komise o spolupráci v rámci sítě orgánů pro ochranu hospodářské soutěže, se zásadou ne bis in idem vyplývající z článku 50 Listiny základních práv Evropské unie a s obecnými zásadami evropského práva vykládat tak, že zahájí-li Komise po 1. 5. 2004 řízení pro porušení čl. 81 Smlouvy o ES a ve věci samé rozhodne:
a) ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států bez dalšího pravomoczabývat se týmž jednáním jednou provždy?
b) ztrácejí orgány pro hospodářskou soutěž členských států pravomoc aplikovat na totéž jednání předpisy vnitrostátního práva obsahující obdobnou právní úpravu jako čl. 81 Smlouvy o ES (nyní čl. 101 SFEU)?
Soudní dvůr rozhodl takto:
1/ Ustanovení článku 81 ES a čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1/2003 ze dne 16. prosince 2002 o provádění pravidel hospodářské soutěže stanovených v článcích 81 a 82 Smlouvy musí být vykládána v tom smyslu, že nemohou být v řízení zahájeném po 1. květnu 2004 použita na kartelovou dohodu, jež vyvolala účinky v obdobích před 1. květnem 2004 na území členského státu, který přistoupil k Evropské unii k tomuto dni.
2/ Pokud Evropská komise zahájí ve věci kartelové dohody řízení podle kapitoly III nařízení č. 1/2003, neztrácí tím orgán pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu podle čl. 11 odst. 6 nařízení č. 1/2003 ve spojení s čl. 3 odst. 1 téhož nařízení pravomoc postihovat na základě vnitrostátního práva hospodářské soutěže protisoutěžní účinky, které tato dohoda vyvolala na území uvedeného členského státu v obdobích před jeho přistoupením k Evropské unii.
Zásada ne bis in idem nebrání tomu, aby byly podnikům, jež se účastnily kartelové dohody, vnitrostátním orgánem pro hospodářskou soutěž dotčeného členského státu uloženy pokuty postihující účinky, které tato dohoda vyvolala na území tohoto státu v době před jeho přistoupením k Evropské unii, vzhledem k tomu, že pokuty, které byly účastníkům této dohody uloženy rozhodnutím Evropské komise přijatým před vydáním rozhodnutí uvedeného vnitrostátního orgánu pro hospodářskou soutěž, uvedené účinky nepostihovaly.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 14. 2. 2012 ve věci C-17/10 (Toshiba Corporation a další proti Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže) je dostupný zde.
Krajský soud v Ústí nad Labem položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Lze ustanovení čl. 6 (poskytnutí služeb) a čl. 13 (osvobození od daně) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně vykládat tak, že nájem bytu (popřípadě nebytového prostoru) na straně jedné a s ním související úklid společných prostor na straně druhé lze považovat za samostatná, od sebe navzájem oddělitelná zdanitelná plnění?
2/ Jestliže odpověď na první otázku bude záporná - což Krajský soud v Ústí nad Labem předpokládá - ustanovení čl. 13 uvedené směrnice, jmenovitě jeho úvod a část B písm. b) požadují, vylučují, anebo ponechávají na rozhodnutí členského státu uplatnění daně z přidané hodnoty na úhradu úklidu společných prostor nájemního bytového domu?
Text předběžných otázek je dostupný zde.
Soudní dvůr rozhodl takto:
Pro účely použití čl. 13 části B písm. b) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně je třeba považovat nájem nemovitého majetku a službu spočívající v úklidu společných prostor této nemovitosti – za takových okolností, jaké nastaly ve věci v původním řízení – za samostatná a navzájem oddělitelná plnění, takže se toto ustanovení na uvedenou službu nevztahuje.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 6. 2009 ve věci C-572/07 (RLRE Tellmer Property proti Finančnímu ředitelství Ústí nad Labem) je dostupný zde.
První českou předběžnou otázku v oblasti správního práva položil Krajský soud v Ostravě, a to v rámci sporu o pokutu uloženou společnosti Skoma-Lux za celní delikty, kterých se měla dopustit mezi březnem a květnem 2004. Společnost Skoma-Lux namítala, že vůči ní nemohlo celní ředitelství uplatňovat právní úpravu Společenství, který ještě nebyla vyhlášena v českém jazyce v Úředním věstníku Evropské unie.
Krajský soud v Ostravě položil Soudnímu dvoru následující předběžné otázky:
1/ Lze čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, na jejímž základě se Česká republika stala od 1. 5. 2004 členským státem Evropské unie, vykládat tak, že členský stát může vůči jednotlivci uplatňovat nařízení, které nebylo v okamžiku své aplikace řádně publikováno v Úředním věstníku v úředním jazyce daného členského státu?
2/ V případě záporné odpovědi na otázku číslo 1, je nevymahatelnost předmětného nařízení vůči jednotlivci otázkou výkladu nebo otázkou platnosti komunitárního práva ve smyslu článku 234 Smlouvy o založení Evropského společenství?
3/ Pokud by Soudní dvůr dovodil, že předložená předběžná otázka se týká platnosti komunitárního aktu ve smyslu rozsudku ze dne 22. 10. 1987 ve věci C-314/85, Foto-Frost, je nařízení Komise (EHS) č. 2454/93 ze dne 2. července 1993, kterým se provádí nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství, ve vztahu k žalobkyni a jejímu sporu s celními orgány České republiky neplatné kvůli nedostatku řádného uveřejnění v Úředním věstníku podle čl. 58 Aktu o podmínkách přistoupení?
Text předběžných otázek je dostupný zde.
Soudní dvůr rozhodl takto:
1/ Článek 58 Aktu o podmínkách přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky, Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko a Slovenské republiky k Evropské unii a o úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie, brání tomu, aby povinnosti obsažené v právní úpravě Společenství, která nebyla vyhlášena v Úředním věstníku Evropské unie v jazyce nového členského státu, ačkoliv je tento jazyk jedním z úředních jazyků Evropské unie, mohly být uloženy jednotlivcům v tomto státě, i když se tyto osoby mohly seznámit s touto právní úpravou jinými způsoby.
2/ Soudní dvůr rozhodnutím o tom, že nařízení Společenství, které nebylo vyhlášeno v jazyce členského státu, nelze uplatňovat vůči jednotlivcům v tomto státě, provádí výklad práva Společenství ve smyslu článku 234 ES.
Rozsudek Soudního dvora ze dne 11. 12. 2007 ve věci C-161/06 (Skoma-Lux proti Celnímu ředitelství Olomouc) je dostupný zde.