Historie a budova soudu

Nejvyšší správní soud v novodobé České republice vznikl právně i fakticky až účinností zákona č. 150/2002 Sb., tedy dnem 1. ledna 2003, a zdá se na první pohled příliš ambiciózní zmiňovat se o jeho historii. Přesto příběh Nejvyššího správního soudu tak krátký není.

1867 - 1918

Ústavní základy správního soudnictví byly položeny již prosincovou ústavou Rakouského císařství, přesněji řečeno článkem 15 základního státního zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, který konstituoval Správní soudní dvůr ve Vídni. Tento soud byl jediným správním soudem pro celé Předlitavsko. Správní soudnictví tedy bylo koncipováno jako koncentrované a specializované. V uherské části monarchie vznikly správní soudy později a na poněkud jiných principech, ne tak moderních.

Současně byl zaveden důležitý princip, převzatý později i Ústavní listinou Československérepubliky z roku 1920 (k němuž se i reforma z roku 1993 znovu plně přihlásila): z pravomoci správního soudu byly vyloučeny věci, v nichž správní orgán rozhodoval podle své zákonné kompetence věci práva soukromého. Tyto záležitosti byly svěřeny k rozhodování civilním soudům (v pořadu práva).

Vlastní aktivování Správního soudního dvora a úprava procesu před ním byly upraveny až po téměř deseti letech zákonem z 22. října 1875, č. 36/ex 1876 ř. z., o správním soudním dvoru (v literatuře zpravidla označován jako „říjnový zákon“), a první jednání proběhlo v červenci 1876 pod předsednictvím prvního prezidenta soudu barona Stählina. Autorem zákona – dosud po zásluze vnímaného jako vynikající legislativní dílo – byl vysoký úředník ministerstva „kultu a vyučování“ Karl von Lemayer (rodák z moravských Boskovic; později se stal členem soudu, jeho senátním prezidentem a posléze i druhým prezidentem, tedy v dnešním chápání místopředsedou).

Zákon byl velmi stručný (50 paragrafů) a jeho koncepce, třebaže inspirovaná některými prvky staršího jihoněmeckého správního soudnictví, byla dokonale promyšlená a zcela originální. Tvůrce zákona šel zcela jinou cestou než zákonodárci současní, kteří ve stovkách paragrafů procesních předpisů, ostatně neustále měněných, vytvářejí spletitou houštinu pravidel velmi formalizovaných procesů v pochybné snaze zajistit do nejmenších detailů záruky procesních práv. Říjnový zákon záměrně stručnými a sevřenými formulacemi vytvořil rozsáhlý prostor (a také pevné a nepřekročitelné meze) pro pružné dotváření procesních ustanovení činností soudců, vynikajících a vzdělaných právníků. O kvalitě zákona snad nejlépe vypovídá to, že jak v Rakousku, tak v nově vzniklém Československu platil i nadále (u nás až do likvidace správního soudnictví po převratu v roce 1948) a také moderní úpravy rakouská i česká stojí doposud na jeho koncepčních základech.

O rozsáhlé a kvalitní judikatorní činnosti vídeňského soudu vypovídají rozsáhlé a kvalitně zpracované sbírky jeho rozhodnutí (jejich uspořadateli byli Exel, Alter, Popelka, Reissig, a zejména dr. Adam Budwinski).

 

1918 - 1945

Československá republika jedním ze svých prvních zákonů (č. 3/1918 Sb. z. a n., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů, citovaný také jako „zákon listopadový“) recipovala samotnou instituci Nejvyššího správního soudu a pro jeho činnost převzala s některými změnami („Pantůčkovy škrty“) také říjnový zákon. Ten tedy platil na území bývalého Československa až do konce roku 1952.

Časově prvním prezidentem soudu (jeho předsedou) se stal jeden z „mužů Října“ a člen tzv. Maffie, významný český politik, poslanec Říšské rady a poté senátní prezident vídeňského soudu Ferdinand Pantůček (1863–1925). Druhým prezidentem (tedy místopředsedou soudu) se stal Emil Hácha (1872–1945), jeden z historicky nejvýznamnějších českých administrativistů (a současně jedna z tragických postav novodobé české historie, která na svou rehabilitaci stále čeká), před rokem 1918 rada vídeňského soudu. Není bez zajímavosti, že Pantůček musel důrazně prosadit dokonce pohrůžkou své rezignace Háchovo jmenování proti snahám vlády obsadit místo druhého prezidenta osobností politickou. Po Pantůčkově smrti v roce 1925 byl Hácha prezidentem Masarykem jmenován prvním prezidentem soudu a zůstal jím až do své volby „státním prezidentem“ okleštěné „druhé republiky“ (v listopadu 1938).

Literatura často zdůrazňuje, že československé správní soudnictví bylo organizačně vybudováno podle rakouského vzoru. Ve skutečnosti to byl jen faktický stav; Pantůčkovy a Háchovy představy byly jiné. Ústava z roku 1920 totiž předpokládala, že československé správní soudnictví bude vytvořeno podle severoněmeckého (pruského) vzoru a že v nižších instancích budou ve věcech práv a povinností v oborech veřejné správy rozhodovat zvláštní správní senáty zřízené v okresech a tehdy zamýšlených župách. Skládat se měly z profesionálního úředníka a z občanských přísedících, volených okresními výbory. Teprve v nejvyšší instanci měl rozhodovat – a to pouze o otázkách zákonnosti – Nejvyšší správní soud. K provedení tohoto ústavního záměru byl současně s Ústavou v roce 1920 připraven a přijat zákon č. 158/1920 Sb. z. a n., o správním soudnictví u úřadův okresních a župních. Ten však nikdy nenabyl – zřetelně pro politickou nevůli a neshody a kvůli nezřízení žup v českých zemích – účinnosti (nebyl nadto až do současnosti výslovně zrušen). Nezřízení těchto nižších stupňů správního soudnictví se pak podepsalo na neúměrném zatížení Nejvyššího správního soudu, kde již v polovině dvacátých let trvale převyšoval počet nových věcí možnosti jejich vyřizování; řízení se tak postupně protahovalo až na několik let a nepomohlo postupné zvyšování počtu soudců (z původních 26 soudců až na přibližně padesát v době zániku svobodného Československa). Ani větší novela z roku 1937, jejíž přílohou byl první oficiální český text říjnového zákona, nepřinesla nápravu.

Nejvyšší správní soud byl v letech tzv. první republiky pracovištěm evropské právní úrovně. Jeho činnost je dostatečně zřejmá ze sbírek jeho rozhodnutí. Největšího významu dosáhla oficiální sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu, podle svého uspořadatele, senátního prezidenta Nejvyššího správního soudu Josefa V. Bohuslava známá jako „Bohuslavova sbírka“. V ní vyšlo od roku 1918 do roku 1948 ve dvou řadách (administrativní a finanční, v literatuře „Boh. A., Boh. F.“) několik desítek tisíc nálezů. Z nich přinejmenším šestina je dodnes aktuální; kompletní sbírka však je obtížně dostupná a v současné době známá jen z výběrů, naštěstí i aktuálně vycházejících tiskem a zařazovaných i do počítačových právních informačních databází).

Období protektorátu patří ke stinným stránkám činnosti soudu. Jeho rozhodovací činnost, jakkoli ji nelze hodnotit jako aktivistickou, se často dotýkala aplikace protižidovských zákonů, na druhé straně – díky omezení pravomocí soudu a díky spisové odluce s Německou říší – se podstatnou část nedodělků z předválečných let podařilo vyřídit, takže do poválečných let vstupoval Nejvyšší správní soud spisově (archivy vypovídají o tom, že i personálně) očištěn.

 

1945 - 1952

V roce 1945 nemohla být činnost soudu obnovena v plném rozsahu jednak pro protahující se problémy s personálním obsazením soudu, jednak v důsledku toho, že v Bratislavě vyvíjel svou činnost „konkurenční“ Správní soud, zřízený v období Slovenského štátu. Rozdělení kompetencí mezi oběma soudy zůstalo až do pražských dohod nejasné a bylo definitivně právně vyřešeno přenesením sídla soudu do Bratislavy (zákon č. 166/1949 Sb.). To bylo ovšem terminální řešení, přímo směřující k zániku soudu, o němž bylo politicky rozhodnuto záhy po Únoru 1948.

Instituce „Správního soudu“ byla sice konstituována také ustanovením §137 Ústavy z 9. 5. 1948, ale bezprostředně po únorovém převratu z roku 1948 již bylo jasné, že nezávislá soudní kontrola veřejné správy a poskytování ochrany veřejným subjektivním právům občanů naprosto nemá v novém režimu místo. Po personálních poválečných čistkách, a ještě tvrdších čistkách v únoru 1948, po penzionování „prvorepublikových“ soudců v červnu 1948 se stal pražský soud prakticky nefunkční. Některé jeho senáty pro nedostatek soudců vůbec nemohly být sestaveny a záhy u soudu nebyl ani jediný předseda senátu; noví soudci jmenováni nebyli. Dalším důsledkem byla nefunkčnost také soustavy satelitních soudů veřejného práva, personálně odvozených od Nejvyššího správního soudu (soudy patentový, kartelový, volební).

Po přenesení sídla soudu do Bratislavy na podzim roku 1949 Správní soud fungoval ještě do konce roku 1952, ale jeho faktickou činnost v těchto letech nelze z českých archivních fondů bezpečně zjistit.

Ústavně bylo správní soudnictví likvidováno ústavním zákonem č. 64/1952 Sb., o soudech a prokuratuře, který nově upravil ústavní pasáže o soudech a tichou cestou vypustil ustanovení o správním soudu. Generální derogací § 18 zákona č. 65/1952 Sb., o prokuratuře byly „všechny předpisy o správním soudu“ zrušeny. Jediným pozůstatkem veřejnoprávního soudnictví tak zůstalo soudnictví pojišťovací (upravené původně zákonem č. 221/1924 Sb. z. a n., o pojištění zaměstnanců pro případ nemoci, invalidity a stáří). To se transformovalo do zvláštního řízení o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů a procesně se včlenilo do občanského soudního řádu k opravným prostředkům; v obecném povědomí bylo chápáno jako zvláštní typ soudnictví ve věcech civilních.

 

1989 - 2002

K renesanci správního soudnictví tak mohlo (a muselo) dojít až po politických změnách v roce 1989. Ústavní základ byl znovu položen článkem 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (ústavní zákon bez čísla, uvozený ústavním zákonem č. 23/1991 Sb.; po vzniku samostatné České republiky a přijetí současné Ústavy byl republikován usnesením ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení LISTINY ZÁKLADNÍCH PRÁV A SVOBOD jako součásti ústavního pořádku České republiky.

Urychlené hledání odpovídající procesní a institucionální formy neumožnilo obnovit samotnou instituci Nejvyššího správního soudu (ani speciálních správních soudů), ale ani vytvořit speciální proces, platný jen pro řízení ve věcech správního soudnictví. V hektické době po listopadu 1989 to reálně možné nebylo. Soudní přezkoumání rozhodnutí orgánů veřejné správy se pak v letech 1992 až 2002 dělo podle zvláštních ustanovení páté části („Správní soudnictví“) občanského soudního řádu (§ 244 a násl.) vložené novelou č. 519/1991 Sb., a to v soustavě obecných soudů. Ve skutečnosti rozhodující judikatorní činnost vykonávaly krajské soudy a nejvyšší soudy republik (resp. od roku 1993 Vrchní soudy v Praze a od roku 1996 také v Olomouci). Věcná příslušnost okresních soudů a Nejvyšších soudů byla zejména po roce 1993 prakticky zanedbatelná.

Právně byl po vzniku samostatné České republiky v roce 1993 byl článkem 91 nové Ústavy obnoven také Nejvyšší správní soud, který tak měl tvořit druhý vrchol soudní soustavy. K jeho skutečnému zřízení však po deset let nedošlo. Situace se tak nepříjemně začala podobat konstituování Ústavního soudu v roce 1968, který také fakticky nikdy zřízen nebyl. Zde však spíše hrálo značnou roli to, že Nejvyšší správní soud se v Ústavě objevil nečekaně a do značné míry voluntaristicky jako deus ex machina, bez jasné koncepce ústavodárce a ze strany politických reprezentací málo promyšleně. Období devadesátých let tak bylo charakterizováno nemalými rozpaky nad otázkou, zda Nejvyšší správní soud skutečně zřídit a aktivovat (a pro řízení před ním také vytvořit kvalitní procesní předpis, soudní řád), nebo se vzdát nové instituce, z Ústavy jej vypustit a svěřit rozhodování ve veřejnoprávních věcech soudům obecné soudní soustavy).

Myšlenka revitalizace správního soudnictví, jeho oddělení od soudnictví civilního, vzniku nového soudu po vzoru moderních právních řádů se zachováním principiálních myšlenek kvalitního rakouského a meziválečného správního soudnictví se nakonec prosadila.

Značnou měrou k tomu přispělo, že procesní úprava v občanském soudním řádu v letech 1992–2002 vykazovala řadu právních i legislativních deficitů. Mezi nejzávažnější patřil rozpor s mezinárodněprávními závazky České republiky (čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Pravomoci správních soudů - omezené na přezkum zákonnosti rozhodnutí veřejné správy - nebyla například podrobena nezákonná nečinnost, u soudu nebylo možno dovolat se nezákonnosti zásahů, které se nedějí formou rozhodnutí. Nadto neexistovaly opravné prostředky proti rozhodnutím soudů ve správním soudnictví: to vedlo k odchylující se judikatuře krajských soudů. Stále naléhavěji vyvstávala potřeba rozbíhající se právní názory v této složité právní oblasti závazně sjednocovat. V neposlední řadě pak mohlo hrát roli i to, že vedení Nejvyššího soudu v této době radikálních proměn civilního a trestního procesu ani nepociťovalo ambici ujmout se náročné rozhodovací a sjednocovací činnosti v bouřlivě se rozvíjejícím oboru tak náročném a současně tak vzdáleném jeho dosavadním agendám.

V době, kdy již byla osnova soudního řádu správního po legislativní stránce do značné míry expertně připravena, ale vůbec nebylo jasné, zda se ji podaří politicky prosadit, vstoupil účinně do hry Ústavní soud. Ten ve svých nálezech od poloviny devadesátých let opakovaně upozorňoval na vážné deficity právní úpravy z roku 1991 a nakonec nálezem č. 276/2001 Sb. z 27. 6. 2001 zrušil celou pátou část občanského soudního řádu s účinností od 1. ledna 2003. Výrazně tak napomohl tomu, aby připravovaná zákonná úprava správního soudnictví se stala v obou parlamentních komorách průchodnou.

Po padesáti letech od likvidace pozůstatků Nejvyššího správního soudu tak byla činnost této instituce obnovena.

2003 - 2022

První obsazení soudu po datu 1. 1. 2003 bylo skrovné. Přestože zákon umožnil všem soudcům vrchních soudů, kteří byli činní na úseku správního soudnictví, přejít k Nejvyššímu správnímu soudu, jehož sídlo bylo odchylně od vládního návrhu umístěno do Brna, nevyužili této možnosti ani zdaleka všichni. Soud pod vedením JUDr. Josefa Baxy proto začal svou činnost se 13 soudci, bez asistentů, s pouhými čtyřmi administrativními pracovníky soudních kanceláří a deseti pracovníky správy soudu (ekonomika, investice, doprava, technická obsluha atp.).

Rok 2003 byl logicky rokem velmi rychlého rozvoje; na jeho konci měl již soud 88 zaměstnanců (22 soudců, 23 asistentů, 21 pracovníků soudních kanceláří a 22 pracovníků soudní správy). Od počátku, a se vzrůstajícím počtem zaměstnanců sílila také  potřeba vhodného a důstojného sídla soudu. Tím se od 1. září 2006 stala srostlice původně tří samostatně stojících domů na Moravském náměstí 6, kam se soud přestěhoval z pronajatých prostor domu na Masarykově ulici.

V roce 2008 se Nejvyšší správní soud stal kárným soudem ve věcech soudců a státních zástupců a následně od roku 2009 i exekutorů.

Rok 2018 byl ve znamení změny ve vedení soudu. Po 15 letech, kdy v čele Nejvyššího správního soudu stál JUDr. Josef Baxa, se novým předsedou stal dosavadní místopředseda soudu JUDr. Michal Mazanec a místopředsedkyní byla jmenována JUDr. Barbara Pořízková. Na konci roku 2021 zanikl dr. Mazancovi po dosažení věkové hranice 70 let soudcovský i funkcionářský mandát. Novým předsedou soudu byl prezidentem republiky 2. února 2022 jmenován JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M. (* 1973), který je soudcem Nejvyššího správního soudu od roku 2005.

 

Závěrem

Reforma správního soudnictví z roku 2002, tak dlouho prosazovaná, však zůstala v některých směrech jen na půl cestě. Je otázkou dalšího vývoje, zda zákonodárce nebude opakovat chyby politiků bývalé Československé republiky z let 1918 - 1938, a připustí – v duchu závěrů analýz, které reformě předcházely – dopracování soustavy správního soudnictví, ať již v intencích představ Ústavy z roku 1920 podle funkčního modelu pruského správního soudnictví (likvidovaného v podstatě až Hitlerem), nebo doplnění soustavy soudů o instituce obdobné nezávislým správním senátům, jimiž se dnes soustavy veřejnoprávního soudnictví posilují v kontinentální Evropě, anebo převzetím dobrých tradic orgánů typu anglických a amerických „boards“.

 

Budiž dovoleno tento historický exkurs uzavřít srovnáním: stejně tak, jako přítomnost určitých druhů ryb ve vodních tocích vypovídá o kvalitě vody, tak i stav a funkčnost nezávislé soudní kontroly veřejné správy je spolehlivým indikátorem stavu demokracie a právního státu.

 

                                                                                                                                                                              JUDr. Michal Mazanec

Dnešní sídlo Nejvyššího správního soudu pochází ze 70. let 19. století a vzniklo spojením původně tří samostatných budov. Jádrem stavebního souboru byl palácový dům Moravské nám. č. 6, který byl postaven v letech 1869 – 71 brněnským stavitelem a stavebním podnikatelem Moritzem Kellnerem, nobilitovaným s přídomkem „z Brunnheimu“, který jej stavěl nejen jako svoje sídlo, ale také jako nájemní obytný dům nadprůměrného soudobého bytového standardu. Od tohoto šlechtice budovu koupil v roce 1902 rakouský stát, aby zde umístil Okresní hejtmanství Brno-venkov.  Kancelářské využití budovy bylo zachováno také v následujících letech. Po vzniku Československé republiky v roce 1918 zde měl své kanceláře Úřad okresní politické správy či Zemská školní rada. Za německé okupace byl v první polovině 40. let v budově umístěn německý oberlandrát. Po osvobození se do budovy opět  vrátil Úřad okresní politické správy pro Brno-venkov.

V 70. letech 20. století byl k původnímu paláci Kellner připojen sousední bytový dům č. 1 v Joštově ulici a úplným připojením Fleischackerova domu č. 4 v Solniční ulici v roce 1993 bylo završeno vzájemné dispoziční a provozní propojení tří původně samostatných novorenesančních budov. Po kolaudaci v roce 1994 zůstaly v přízemí prodejny a místnosti taxislužby, v patrech byly kromě kanceláří Okresního úřadu, také Školský úřad, Okresní inspekce požární ochrany či pedagogicko psychologická poradna. Od roku 2003 prošel tento komplex budov rozsáhlou rekonstrukcí, která trvala až do roku 2006. V září téhož roku se do svého nového sídla přestěhoval Nejvyšší správní soud.

Interiér a exteriér budovy