Řízení před Ústavním soudem

Nejvyšší správní soud podal dne 28. 11. 2024 návrh na zrušení na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 24a odst. 1 zákona č. 117/1995, Sb., o státní sociální podpoře, ve znění zákona č. 17/2022 Sb., účinném do 31. 12. 2022.

Nejvyšší správní soud řešil v této věci otázku, kdy stěžovatelce nebyl přiznán příspěvek na bydlení a podle NSS se tak stalo v rozporu s ústavním pořádkem. Stěžovatelce nebyl přiznán příspěvek na bydlení, protože nebyla vlastníkem stavby pro individuální či rodinnou rekreaci stanovenou v § 24a odst. 1 státní sociální podpoře, který stanoví: „(1) Nárok na příspěvek na bydlení pro období od 1. ledna 2022 do 31. prosince 2022 má též vlastník, který užívá k trvalému bydlení stavbu pro individuální či rodinnou rekreaci, splňuje-li podmínky podle § 24 odst. 1. Ustanovení § 24 odst. 2 vět první a druhé, odst. 3 a 4 se použijí obdobně. Pro stanovení výše nákladů na bydlení a normativních nákladů na bydlení se použijí obdobně ustanovení § 25 až 27 určená pro vlastníky bytů.“

Nejvyšší správní soud aplikoval čtyřstupňový test ústavnosti pro kontrolu rovného zacházení, který Ústavní soud sumarizoval v nálezu ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 32/17. NSS konstatoval, že právní úprava nesleduje legitimní cíl a také by mohla vykazovat znaky libovůle. Dospěl tedy k závěru, že § 24a odst. 1 zákona o státní sociální podpoře, v rozhodném znění, na základě kterého nebyl stěžovatelce příspěvek na bydlení přiznán, odporuje čl. 1 Listiny a z tohoto důvodu se rozhodl věc předložit k posouzení Ústavnímu soudu.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 4 Ads 65/2024-30. 

Ústavní soud ve věci dosud nerozhodl, věc je řešena pod sp. zn. Pl. ÚS 38/24.

Nejvyšší správní soud podal dne 14. 6. 2024 návrh na zrušení § 6 odst. 3 zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech a o změně některých zákonů (zákon o auditorech), ve znění zákona č. 334/2014 Sb., (s účinností od 13. 1. 2015).

Podnětem k podání návrhu byl před soudem napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí Rady pro veřejný dohled nad auditem. Nejvyšší správní soud při posouzení věci nenalezl cestu k ústavně konformnímu výkladu § 6 odst. 3 zákona o auditorech, a proto dospěl k závěru, že jeho aplikace má za důsledek omezení svobodného výkonu povolání a podnikání stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dále poukázal i na porušení zásady rovnosti v právech ve smyslu čl. 1 věty první Listiny, resp. čl. 3 odst. 1 z důvodu odlišného zacházení s auditory vůči osobám ve srovnatelném postavení, u nichž zákonodárce připouští správní úvahu. Předmětné ustanovení zákona dle názoru Nejvyššího správního soudu svojí koncepcí zároveň popírá efektivní soudní přezkum rozhodnutí o pozastavení výkonu auditorské činnosti, což to vede k rozporu s právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 5 As 154/2023–36. 

Ústavní soud ve věci dosud nerozhodl, věc je řešena pod sp. zn. Pl. ÚS 19/24

Nejvyšší správní soud podal dne 3. prosince 2020 návrh na zrušení § 52 odst. 4 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů.

Podnětem k podání návrhu byl před soudem napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatele, proti Vězeňské službě ČR. Stěžovateli byl uložen kázeňský trest pokuty ve výši 1000 Kč. Městský soud v Praze rozhodl tak, že rozhodnutí, jímž je uložen kázeňský trest pokuty, nepodléhá podle § 52 odst. 4 věty druhé zákona o výkonu trestu přezkumu, a proto šlo o nepřípustnou žalobu podle § 68 odst. 1 písm. e) s. ř. s.

Nejvyšší správní soud při předběžném projednávání věci dospěl k závěru, že otázka nepřípustnosti soudního přezkumu podle § 52 odst. 4 věty druhé zákona o výkonu trestu odnětí svobody v případě rozhodnutí, jímž je uložen kázeňský trest pokuty až do výše 5000 Kč podle § 46 odst. 3 písm. d) téhož zákona, vyvolává pochybnosti o souladu této právní úpravy s ústavním pořádkem. Nejvyšší správní soud shledal popsanou soudní výluku v rozporu s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a dále s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv, zejména s právem na přístup k soudu.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 As 424/2018-72

Ústavní soud nálezem ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 112/20 (305/2021 Sb.), návrhu v části vyhověl a v části ho odmítl. Dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů došlo ke zrušení § 52 odst. 4 věty druhé zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 8. 2021 : čj. 1 As 424/2018–113

Nejvyšší správní soud podal dne 14. 7. 2020 návrh na zrušení § 16h odst. 1 písm. a) a § 16 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony.

Podnětem k podání návrhu byl před soudem napadený rozsudek, kterým Krajský soud v Brně zamítl žalobu spolku proti pokutě ve výši 27 000 Kč udělenou Úřadem pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí za to, že se žalobce zúčastnil volební kampaně bez předchozí registrace ve zvláštním registru spravovaném žalovaným podle § 16e odst. 1 zákona č. 247/1995, o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů.

Nejvyšší správní soud uvedl, že se při předběžném projednání věci ztotožnil se závěrem krajského soudu, že posuzovaná inzerce stěžovatele naplnila znaky volební kampaně ve smyslu § 16 odst. 1 věty druhé volebního zákona. Dále také konstatoval, že jakkoli registrace k výkonu svobody projevu není ještě povolení, svými důsledky se mu blíží, což lze charakterizovat jako porušení svobody (politického) projevu, která je nezbytná pro existenci demokratického právního státu.

Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že povinnost registrovat se pro účely vedení volební kampaně ve volbách do Parlamentu České republiky jako registrovaná třetí osoba by mohlo být v rozporu s čl. 17 odst. 1, 2 a 4 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci byl stěžovatel sankcionován právě za nesplnění výše uvedené povinnosti. Nejvyšší správní soud uzavřel, že zákon, jehož má při řešení této věci použít, konkrétně § 16h odst. 1 písm. a) ve spojení s § 16 odst. 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění zákona č. 322/2016 Sb., kterým se mění volební zákony a další související zákony, by mohly být v rozporu s ústavním pořádkem, a proto Ústavnímu soudu v souladu s čl. 95 odst. 2 Ústavy navrhl zrušení těchto ustanovení.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu:Ars 4/2019-53

Ústavní soud nálezem ze dne 11. 4. 2023, sp. zn. Pl. ÚS 92/20, návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2023: čj. Ars 4/2019-109

Nejvyšší správní soud podal dne 6. 12. 2019 návrh na zrušení § 80 odst. 1 a 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.

Podnětem návrhu bylo před soudem napadené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla odmítnuta žaloba na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra z důvodu marného uplynutí lhůty k podání této žaloby. Nejvyšší správní soud při posouzení věci nenalezl cestu k ústavně konformnímu výkladu daného ustanovení a proto dospěl k závěru, že § 80 odst. 1 a 2 s. ř. s. je v rozporu s principem materiálního právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy a s právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ustanovení § 80 odst. 1 a 2 zákona soudního řádu správního, podle kterých platí, že žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu lze podat nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy marně uplynula lhůta pro vydání rozhodnutí nebo osvědčení, případně – není-li taková lhůta stanovena – ode dne, kdy žalobce vůči správnímu orgánu nebo správní orgán vůči žalobci učinil poslední úkon, přičemž zmeškání lhůty pro podání žaloby nelze prominout

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 Azs 300/2018-51.

Ústavní soud nálezem ze dne 14. 7. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 25/19 (č. 347/2020 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 9. 2020, čj. 2 Azs 300/2018-75.

Nejvyšší správní soud podal dne 30. 7. 2019 návrh na zrušení § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.

Podnětem návrhu bylo před soudem napadené rozhodnutí o žádosti o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců. Krajský soud v Plzni žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl. Uvedl, že současná právní úprava umožňuje přezkum důvodnosti trvání zajištění v rozumných intervalech.   Nejvyšší správní soud ale dospěl k tomu, že § 129a odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném do 30. 6. 2013 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 173/2023 Sb.), je protiústavní.

Toto ustanovení opravňovalo zajištěného cizince podat žádost o propuštění ze zařízení nejdříve po uplynutí 30 dní od nabytí právní moci rozhodnutí o zajištění, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení, nepodal-li žalobu proti takovému rozhodnutí, nebo nejdříve po uplynutí 30 dní od právní moci posledního rozhodnutí o jeho žalobě proti rozhodnutí o zajištění cizince, rozhodnutí o prodloužení doby zajištění cizince nebo proti rozhodnutí o nepropuštění ze zařízení.

Nejvyšší správní soud návrh podal v souvislosti s projednáváním kasační stížnosti zajištěného cizince. Řízení v této věci předcházela série zamítavých rozhodnutí správních soudů ve věci jeho zajištění a opětovného prodloužení. V mezidobí, kdy tento přezkum probíhal, podal stěžovatel několik žádostí o propuštění ze zařízení pro zajištění cizinců podle § 129a zákona o pobytu cizinců. V dané věci byla podstatná žádost ze dne 21. 11. 2017, ke které stěžovatel doložil lékařskou zprávu o zhoršení svého zdravotního stavu. Policie však žádost zamítla, neboť dospěla k závěru, že ji žalobce podal v době, kdy k tomu podle napadeného ustanovení ještě nebyl oprávněn, protože dosud neuplynulo 30 dní od právní moci rozhodnutí o prodloužení doby zajištění ze dne 4. 11. 2017. Žádost tak byla považována za předčasnou. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatel brojil žalobou, kterou Krajský soud v Plzni zamítl. Uvedl, že současná právní úprava umožňuje přezkum důvodnosti trvání zajištění v rozumných intervalech.

Nejvyšší správní soud naopak v řízení o kasační stížnosti proti tomuto rozhodnutí dospěl k závěru, napadené ustanovení brání včasnému, účinnému a pravidelnému přezkumu zákonnosti (trvání) zajištění cizince, pročež je v rozporu s právem na osobní svobodu (čl. 8 Listiny), právem na soudní ochranu a přístup k soudu (čl. 36 Listiny) a právem na přezkum zákonnosti zbavení osobní svobody (čl. 5 odst. 4 Úmluvy).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 8 Azs 26/2018-48.

Ústavní soud nálezem ze dne 19. 7. 2022, sp. zn. Pl. ÚS 12/19 (č. 279/2022 Sb.) návrh zamítl.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 9. 2022, čj. 8 Azs 26/2018-99.

Nejvyšší správní soud podal dne 6. 12. 2017 Návrh na zrušení § 26 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství, ve znění pozdějších předpisů.

Podnětem návrhu bylo před soudem napadené rozhodnutí Ministerstva vnitra, které na základě vyjádření bezpečnostních služeb dospělo k závěru, že stěžovatel ohrožuje bezpečnost České republiky. Městský soud v Praze žalobu odmítl, přičemž poukázal na § 26 zákona č. 186/2013, o státním občanství. Toto ustanovení vylučuje soudní přezkum rozhodnutí o zamítnutí žádosti o udělení státního občanství podle § 22 odst. 3 téhož zákona, tj. z důvodu ohrožení bezpečnosti státu.

Nejvyšší správní soud dospěl v řízení o kasační stížnosti stěžovatele k závěru, že dané ustanovení, které by měl aplikovat, je v rozporu se zákazem diskriminace podle čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s právem na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Podal proto Ústavnímu soudu návrh na jeho zrušení.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 64/2017-35.

Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 201, sp. zn. Pl. ÚS 24/17 (č. 212/2019 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 23. 7. 2019, čj. 2 As 64/2017-88.

Nejvyšší správní soud podal dne 30. 8. 2017 návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 530/2005 Sb.

Podnětem k podání návrhu byl před soudem napadený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Generálnímu řediteli Hasičského záchranného sboru České republiky. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že omezení výdělečné činnosti, za jehož překročení byla stěžovatelka postižena propuštěním ze služebního poměru, interním předpisem ředitele bezpečnostního sboru porušilo ústavní
výhradu zákona pro stanovení mezí základních práv a svobod, předepsanou čl. 26 odst. 2 a čl. 44 Listiny, ve spojení s čl. 4 odst. 2 a 4 Listiny.

Jednalo se o návrh na zrušení § 48 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném od 1. 1. 2007 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 530/2005 Sb.), které stanovilo, že příslušník nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost než službu podle tohoto zákona; toto omezení se nevztahuje na případy uvedené v § 29, 31 a § 33 písm. a) a na další činnosti stanovené interními akty vydanými řediteli bezpečnostních sborů.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 6 As 176/2017-43.

Ústavní soud nálezem ze dne 11. 9. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 24/17 (č. 235/2018 Sb.), rozhodl, že § 48 odst. 2 zákona o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů ve znění účinném od 1. 1. 2007 se ruší dnem 30. 6. 2019.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2018, čj. 6 As 176/2017-96 (č. 3831/2019 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud podal dne 4. 5. 2016 návrh na zrušení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).

Kárný senát Nejvyššího správního soudu podal návrh na zrušení ustanovení § 160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění účinném do 30. 6. 2017 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 64/2017 Sb.), které stanovilo:  jestliže by projednání a rozhodnutí incidenčního sporu v rámci insolvenčního řízení mohlo vést k průtahům v insolvenčním řízení, přikáže předseda insolvenčního soudu takový spor jinému soudci insolvenčního soudu.

Kárný senát je přesvědčen o tom, že toto ustanovení insolvenčního zákona je v rozporu s právem na zákonného soudce zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny, právem na nezávislý a nestranný soud chráněným čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a dále s principem nezávislosti soudní moci obsaženým v čl. 81 Ústavy a principem nezávislosti soudců stanoveným čl. 82 odst. 1 Ústavy

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 13 Kss 1/2016-86.

Ústavní soud nálezem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 22/16 (č. 268/2017 Sb.) návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozhodnutí kárného senátu ze dne 6. 12. 2017, čj. 13 Kss 1/2016-217

Nejvyšší správní soud podal dne 4. 3. 2016 návrh na zrušení ustanovení § 12 odst. 4 a odst. 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů.

NSS dospěl k závěru, že ustanovení upravující podmínky bezúhonnosti pro výkon funkce myslivecké stráže ve smyslu § 12 odst. 4 a odst. 5 zákona o myslivosti jsou nastavena v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, neboť neodůvodněně znevýhodňují osoby splňující všechna kritéria stanovená v § 12 odst. 3 zákona o myslivosti, které byly shledány bezúhonnými pro získání zbrojníhoprůkazu i loveckého lístku, avšak kdykoli v minulosti se dopustily úmyslného trestného činu nebo přestupku na úseku myslivosti nebo jim byla uložena pokuta podle zákona o myslivosti.Jedná se tudíž o porušení čl. 26 odst. 1 a čl. 21 odst. 4 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny.

Podle § 12 odst. 4 a 5 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, se pro účely tohoto zákona za bezúhonného nepovažuje ten, kdo byl praavomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin nebo uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku myslivosti nebo komu byla pravomocně uložena pokuta podle tohoto zákona (odst. 4). Při posuzování bezúhonnosti se nepřihlíží k zahlazení odsouzení podle zvláštního zákona (odst. 5).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 278/2015-25.

Ústavní soud nálezem ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 8/16 (č. 26/2018 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 31. 1. 2018, čj. 2 As 278/2015-67.

Nejvyšší správní soud podal dne 8. 4. 2015 návrh na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích,ve znění zákona č. 185/2001 Sb., účinném do 30. 6. 2012 (tj. ve znění před novelizací provedenou zákonem č. 174/2012 Sb.).

Toto ustanovení ukládalo poplatkovou povinnost za provoz systému komunálního odpadu všem fyzickým osobám, které mají v obci trvalý pobyt. Napadené ustanovení zní: „a) fyzická osoba, která má v obci trvalý pobyt; za domácnost může být poplatek odváděn společným zástupcem, za rodinný nebo bytový dům vlastníkem nebo správcem; tyto osoby jsou povinny obci oznámit jména a data narození osob, za které poplatek odvádějí,“.

NSS dospěl k závěru, že ustanovení zákona o místních poplatcích je v části, ve které ukládá poplatkovou povinnost i nezletilým dětem, které mají v obci trvalý pobyt, přičemž nepřenáší tuto poplatkovou povinnost alespoň v platební rovině na zákonné zástupce nezletilého, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zároveň s ohledem na to, že došlo s účinností od 1. 7. 2012 ke změně příslušného ustanovení nemohl NSS podat návrh na jeho zrušení. Z tohoto důvodu podal návrh na vyslovení jeho protiústavnosti dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 9 As 211/2014-98.

Ústavní soud návrhu vyhověl. Nálezem ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15 (č. 338/2017 Sb.), rozhodl, že § 10b odst. 1 písm. a) zákona o místních poplatcích ve znění účinném do 30. 6. 2012 bylo v rozsahu, v němž ukládalo povinnosti nezletilým poplatníkům,v rozporu s čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 (ve spojení s čl. 4 odst. 4) a čl. 32 odst. 1 (ve spojení s čl. 4 odst. 4) Listiny.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2017, čj. 9 As 211/2014-153.

Nejvyšší správní soud podal dne 3. 9. 2014 návrh na zrušení přechodného ustanovení § 264 odst. 4 věty první a druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů.

Návrh na zrušení § 264 odst. 4 věty první a druhé zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád. Podle tohoto přechodného ustanovení se běh a délka lhůty pro vyměření daně, která započala podle dosavadních předpisů a neskončila do dne nabytí účinnosti daňového řádu od tohoto dne posuzuje podle ustanovení daňového řádu, která upravují lhůtu pro stanovení daně; okamžik počátku běhu této lhůty určený podle dosavadních předpisů zůstává zachován. Účinky právních skutečností, které mají vliv na běh této lhůty a které nastaly přede dnem nabytí účinnosti daňového řádu, se posuzují podle dosavadních předpisů.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 4 Afs 105/2014-38.

Nejvyšší správní soud návrh na zrušení těchto ustanovení podal při projednávání kasační stížnosti Odvolacího finančního ředitelství proti rozsudku Městského soudu v Praze. Ten na základě žaloby daňového subjektu zrušil dodatečné platební výměry z března 2012, kterými mu byla doměřena DPH za zdaňovací období druhého až čtvrtého čtvrtletí 2007. Rozhodnutí o kasační stížnosti záviselo na tom, zda byla daň doměřena pravomocným rozhodnutím před uplynutím k tomu stanovené prekluzivní lhůty. Zahájení daňové kontroly u stěžovatelky v listopadu 2009 představovalo úkon, kterým byl podle § 47 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, přerušen běh prekluzivní lhůty pro vyměření DPH za uvedená zdaňovací období. Nová tříletá lhůta tak započala běžet ode dne 31. 12. 2009 a k jejímu uplynutí mělo dojít na konci roku 2012. Přitom bylo nesporné, že napadené výměry nabyly právní moci až v lednu 2013. Ke včasnému doměření daně proto mohlo dojít pouze v případě, že ještě před uplynutím prekluzivní lhůty nastala právní skutečnost, která měla za následek její opětovné přerušení nebo prodloužení. Zatímco městský soud žádnou takovou skutečnost neshledal, Nejvyšší správní soud věc hodnotil po právní stránce jinak. Podle jeho názoru bylo třeba doručení těchto výměrů v březnu 2012 na základě přechodného ustanovení posuzovat podle daňového řádu – jako oznámení rozhodnutí o doměření daně, s nímž § 148 odst. 2 písm. b) spojuje prodloužení lhůty pro stanovení daně o jeden rok. Tyto úvahy vedly Nejvyšší správní soud k předběžnému závěru, že vzhledem k prodloužení lhůty byla z hlediska podústavního práva DPH za uvedená zdaňovací období pravomocně doměřena včas.

Přesto však kasační stížnosti (zatím) nemohl vyhovět. Zároveň totiž dospěl k závěru, že přechodné ustanovení, které takové prodloužení lhůty ve věci stěžovatelky umožnilo, je v rozporu se zákazem retroaktivity jako jedním z principů demokratického právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. Za situace, kdy prekluzivní lhůta pro stanovení daně začala běžet za účinnosti zákona o správě daní a poplatků, je třeba v jejím prodloužení na základě pozdější právní úpravy – v důsledku oznámení rozhodnutí o doměření daně podle § 148 odst. 2 písm. b) daňového řádu – spatřovat výjimečný případ ústavně nepřípustné nepravé retroaktivity. Tato lhůta totiž časově vymezuje existenci právního vztahu mezi správcem daně a daňovým subjektem, do něhož by se nemělo zasahovat stanovením jiných pravidel, mají-li mít za následek její prodloužení. V opačném případě by byla do tohoto právního vztahu vnesena nejistota, která by se dotýkala práv daňového subjektu, včetně těch, jež souvisí s jeho povinnostmi plynoucími z jiných právních předpisů (např. povinností uchovávat účetní a jiné doklady).

Napadeným ustanovením stanovené řešení vztahu staré a nové právní úpravy by navzdory tomuto negativnímu dopadu do právní jistoty daňového subjektu mohlo obstát, Nejvyšší správní soud k tomu však neshledal žádný významný či naléhavý důvod. Za ten podle něj nebylo možné považovat ani snahu vyhnout se výkladovým problémům souvisejících se změnou právní úpravy posuzování lhůt pro stanovení a placení daně (a s ní spojené hledisko právní jistoty) a dvojímu právnímu režimu posuzování lhůty pro stanovení daně ve vztahu k úkonům učiněným od 1. 1. 2011 (od nabytí účinnosti daňového řádu). Jakkoliv lze pravidla obsažená v daňovém řádu označit za přesněji formulovaná, již za předchozí právní úpravy byla řada výkladových nejasností odstraněna prostřednictvím judikatury. Situace, kdy se určitý institut aplikuje u některých právních vztahů podle dosavadní právní úpravy a u jiných podle nové, jsou navíc v praxi zcela běžným jevem. Rozdílné posuzování běhu lhůt představovalo relativně krátkodobou záležitost, která daňové správě nemohla činit větší obtíže. Žádný další důvod, pro který by prekluzivní lhůta pro stanovení daně započatá ještě za účinnosti zákona o správě daní a poplatků musela být ve vztahu k úkonům učiněným od 1. 1. 2011 posuzována podle daňového řádu, již nebylo možné vymyslet. Takto vymezenou nepravou retroaktivitu proto bylo podle Nejvyššího správního soudu třeba hodnotit jako neproporcionální.

Ústavní soud nálezem ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 18/14 (č. 299/2015 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 15. 10. 2015, čj. 4 Afs 105/2014-101.

Nejvyšší správní soud podal dne 24. 6. 2014  návrh na zrušení ustanovení § 47 zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje 5% uzavírací klauzuli pro postup do skrutinia,a na zrušení ustanovení § 48 odst. 1 ve slovech „které postoupily do skrutinia,“ téhož zákona, neboť tato část ustanovení s § 47 citovaného zákona bezprostředně aplikačně souvisí. 

NSS se domníval, že napadená ustanovení omezují volnou, resp. svobodnou soutěž politických sil v demokratické společnosti (článek 5 Ústavy, resp. článek 22 Listiny základních práv a svobod), rovnost hlasovacího práva všech voličů (čl. 21 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) i právo na přístup občanů k voleným funkcím za rovných podmínek (čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: Vol 16/2014-78

Ústavní soud nálezem ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 14/14 (č. 176/2015 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: usnesení volebního senátu ze dne 10. 6. 2015, čj. Vol 16/2014-122.

Nejvyšší správní soud podal dne 30. 5. 2014 návrh na zrušení ustanovení § 14e odst. 4 v části „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“ zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů.

Návrh na zrušení § 14e odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb. o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), v části vyjádřené slovy „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“, ve znění účinném od 30. 12. 2011 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 465/2011 Sb.). Napadené ustanovení vylučovalo ze soudního přezkumu opatření o nevyplacení části dotace, které podle § 14e odst. 1 rozpočtových pravidel mohl poskytovatel dotace vydat, domníval-li se, že došlo k porušení pravidel pro zadávání veřejných zakázek spolufinancovaných z rozpočtu Evropské unie. Výplatu části dotace mohl pozastavit až do výše, která byla stanovena v rozhodnutí o poskytnutí dotace jako nejvyšší možná výše odvodu za porušení rozpočtové kázně; přitom měl přihlédnout k závažnosti porušení a jeho vlivu na dodržení cíle dotace.

Vzhledem k novelizaci provedené zákonem č. 25/2015 Sb. byl návrh změněn na vyslovení protiústavnosti tohoto ustanovení (resp. jeho části) ve znění účinném do 19. 2. 2015.NSS se domníval, že uvedené ustanovení o rozpočtových pravidlech je v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a že opatření o nevyplacení části dotace by soudnímu přezkumu mělo podléhat.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 12/2014-45

Ústavní soud nálezem ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 12/14 (č. 177/2015 Sb.), rozhodl, že § 14e odst. 4 rozpočtových pravidel ve znění účinném do 19. 2. 2015 byl ve slovech „a je vyloučeno jeho soudní přezkoumání“ v rozporu s čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 2 Listiny

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soud: rozsudek ze dne 22. 7. 2015, čj 2 As 12/2014-82.

Nejvyšší správní soud podal návrh ze dne 12. 5. 2014 na zrušení ustanovení § 158 písm. a) zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších přepisů.

Předmětné ustanovení vylučovalo ze soudního přezkumu rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby. Podle ustanovení § 158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění „ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí o výplatě nemocenského po uplynutí podpůrčí doby."

NSS dospěl k závěru, že je namístě zrušit ustanovení § 158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění pro rozpor s nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/ 

Ustanovení § 158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění  rozvádí a opětovně výslovně zakotvuje pravidlo obsažené v ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s., podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena rozhodnutí, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob nebo technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti.

Ústavní soud ale v nálezu ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12, vyložil ustanovení § 70 písm. d) s. ř. s. tak, že „úkony správního orgánu, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení zdravotního stavu osob, jsou ze soudního přezkoumání vyloučeny, ledaže by samy o sobě znamenaly právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské, popřípadě jiné hospodářské činnosti, nebo ledaže by šlo o úkony dotýkající se základních práv zaručených Listinou základních práv a svobod.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 4 Ads 116/2013-29.

Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 9/14 (č. 14/2015 Sb.), že § 158 písm. a) zákona o nemocenském pojištění se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: rozsudek ze dne 23. 1. 2015, 4 Ads 116/2013-73.

Nejvyšší správní soud podal dne 21. 8. 2012 návrh na zrušení ustanovení čl. IV bodu 3 zákona č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání.

NSS dospěl k závěru, že čl. IV bod 3 zákona č. 304/2007 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s čl. 1, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 81 a čl. 90 Ústavy České republiky.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 As 45/2009-519

Ústavní soud usnesením ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 22/12, návrh odmítl pro nepřípustnost, neboť mu v jeho projednání bránila překážka věci zahájené (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obsahově velmi podobný návrh na zrušení téhož ustanovení totiž stejný senát Nejvyššího správního soudu podal již dříve (řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 38/08).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 28. 11. 2012, čj. 1 As 45/2009-535.

Nejvyšší správní soud podal dne 11. 5. 2012 návrh na zrušení části ustanovení § 70 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve slovech „zdravotního stavu osob nebo“.

Podle názoru NSS rozhodování o uznání osoby za osobu zdravotně znevýhodněnou podle ustanovení § 67 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, nemůže být vyloučeno ze soudního přezkumu. Toto rozhodování totiž zasahuje do práva podle ustanovení čl. 29 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a proto je soudní přezkum rozhodnutí garantován podle ustanovení čl. 36 odst. 2 Listiny (byť by i formálně byla splněna podmínka pro výluku podle napadeného ustanovení).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 6 Ads 109/2009-72.

Ústavní soud nálezem ze dne 15. 1. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 15/12 (č. 82/2013 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: usnesení rozšířeného senátu ze dne 19. 2. 2013, čj. 6 Ads 109/2009-114, a rozsudek ze dne 10. 4. 2013, čj. 6 Ads 109/2009-123.

Nejvyšší správní soud podal dne 20. 4. 2011 návrh na na zrušení § 171 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění účinném od 1. 1. 2011 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 427/2010 Sb.), resp. na vyslovení protiústavnosti téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2010.

NSS se domníval, že předmětné ustanovení je v rozporu s čl. 36 odst. 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 As 85/2010-87

Ústavní soud usnesením ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 23/11 (č. 234/2012 Sb.), návrh na zrušení § 171 písm. a) zákon o pobytu cizinců na území České republiky ve znění účinném od 1. 1. 2011 odmítl a návrh na vyslovení protiústavnosti téhož ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2010 zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: 1 As 85/2010-153

Nejvyšší správní soud podal dne 29. 12. 2010 návrh na zrušení § 8 odst. 3 písm. c) zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, a § 1 odst. 7 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv, ve znění účinném od 1. 10. 2008 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 314/2008 Sb.). 

Podle napadených ustanovení může ombudsman iniciovat kárné řízení proti předsedovi nebo místopředsedovi soudu v souvislosti s působností ombudsmana ve vztahu k oblasti tzv. státní správy soudů. Nejvyšší správní soud projednával návrh na zahájení kárného řízení podaný veřejným ochráncem práv Otakarem Motejlem proti místopředsedovi Vrchního soudu v Praze. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že svěření pravomoci zahajovat kárné řízení veřejnému ochránci práv je protiústavní.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 13 Kss 1/2010-82

Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 60/10, návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozhodnutí kárného senátu ze dne 17. 5. 2011, čj. 13 Kss 1/2010-145

Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu podal dne 21. 9. 2010 návrh na zrušení § 33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního.

Podnětem k návrhu byla kasační stížnost proti usnesení krajského soudu, kterým byl stěžovateli v řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí, kterým byla zamítnuta jeho žádost o přiznání dávky sociální péče, ustanoven opatrovníkem advokát. Krajský soud přitom vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel byl omezen ve způsobilosti k pracovněprávním úkonům, a z napadeného ustanovení soudního řádu správního, které z procesní způsobilosti v řízení před správními soudy vylučovalo osoby bez plné způsobilosti k právním úkonům. Stěžovatel toto rozhodnutí považoval za hrubou urážku své osoby.

Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu, který o jeho kasační stížnosti měl rozhodovat, postoupil věc rozšířenému senátu. Ten dospěl k závěru, že napadené ustanovení bylo v rozporu s právem na přístup k soudu i s Úmluvou o právech osob se zdravotním postižením. Ve svém návrhu argumentoval, že ustanovení opatrovníka má ochrannou funkci: jeho smyslem je, aby účastníku postrádajícímu plnou způsobilost k právním úkonům v nezbytné míře v soudním řízení pomáhala osoba způsobilá tak, aby neutrpěl újmu na svých hmotných či procesních právech. Na druhé straně je však omezením či zbavením práva na přístup k soudu, nemůže-li se účastník sám obrátit na soud a aktivně se podílet na řízení, je-li toho schopen, zejména pokud se jeho omezení nijak nedotýká daného řízení. Osobě částečné omezené ve způsobilosti k pracovněprávním úkonům tedy nelze bez dalšího odejmout procesní způsobilost, aniž by byly brány v úvahu její faktické schopnosti. Napadené ustanovení však takový postup předpokládá tím, že vylučuje z procesní způsobilosti osoby nemající plnou způsobilost k právním úkonům. Soud však musí v řízení dbát na vyváženost zájmů a zajistit řádný proces i v případě obtížné komunikace s účastníkem řízení, aniž by krátil jeho práva. Daná úprava navíc byla ve vnitrostátním soudnictví ojedinělá a nemohla být zdůvodněna žádnou zvláštností správního soudnictví.

Dle názoru NSS osobě částečně omezené ve způsobilosti k pracovněprávním úkonům nelze bez dalšího odejmout procesní způsobilost, aniž by byly brány v úvahu její faktické schopnosti. Ustanovení § 33 odst. 3 s. ř. s. věty první však takový postup předpokládá tím, že vylučuje z procesní způsobilosti osoby nemající plnou způsobilost k právním úkonům. Soud však musí v řízení dbát na vyváženost zájmů a zajistit řádný proces i v případě obtížné komunikace s účastníkem řízení, aniž by krátil jeho práva. Daná úprava je navíc ve vnitrostátním soudnictví ojedinělá a nemůže být zdůvodněna žádným specifikem správního soudnictví. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že ustanovení § 33 odst. 3 věta první s. ř. s. je v rozporu se závazky vyplývajícími z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.), z čl. 12 a čl. 13 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (č. 10/2010 Sb.m.s.) a s čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2, a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 4 Ads 93/2009-257

Ústavní soud nálezem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 43/10 (č. 130/2011 Sb.), rozhodl, že § 33 odst. 3 věta první soudního řádu správního se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: usnesení rozšířeného senátu ze dne 10. 5. 2011, čj. 4 Ads 93/2009-315, a rozsudek ze dne 26. 5. 2011, čj. 4 Ads 93/2009-322.

Nejvyšší správní soud podal dne 25. 8. 2010 návrh na zrušení části šesté zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (§ 39a až § 39q).

Napadená část zákona upravuje regulaci cen a úhrad léčivých přípravků a potravin pro zvláštní lékařské účely, resp. specifické správní řízení před Státním ústavem pro kontrolu léčiv. Soud měl za to, že celá konstrukce, na níž je rozhodování Ústavu o výši a podmínkách úhrady ze zdravotního pojištění postaveno, odporuje zásadám právního státu a právní jistoty zakotveným v čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. Ústavy, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 3 Ads 48/2010-216

Ústavní soud usnesením ze dne 15. 3. 2011, sp. zn.  Pl. ÚS 42/10, návrh odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 28. 4. 2011, čj. 3 Ads 48/2010-237

Nejvyšší správní soud podal dne 19. 8. 2010 návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Jednalo se o návrh na vyslovení protiústavnosti § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tj. do novelizace provedené zákonem č. 303/2011 Sb.). Toto ustanovení stanovilo sedmidenní lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí Ministerstva vnitra o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany z důvodu nepřípustnosti žádosti.

Nejvyšší správní soud tuto lhůtu považoval za nepřiměřeně krátkou a neposkytovala neúspěšným žadatelům dostatečnou soudní ochranu, přičemž svůj návrh na zrušení, resp. na vyslovení protiústavnosti tohoto ustanovení (poté, co bylo s účinností od roku 2012 zrušeno) odůvodnil stejně jako ve věci sp. zn. Pl. ÚS 17/09. S odkazem na nález Ústavního soudu v této věci dospěl k závěru, že „není ani žádného důvodu pro další existenci sedmidenní lhůty k podání žaloby proti rozhodnutí, jímž bylo správní řízení zastaveno z důvodu nepřípustnosti žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Je tomu tak proto, že procesní problematika a její ústavně právní obtíže jsou naprosto shodné.“

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 7 Azs 3/2010-51

Ústavní soud nálezem ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 41/10 (č. 466/2013 Sb.), rozhodl, že ustanovení § 32 odst. 2 písm. c) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění účinném do 31. 12. 2011, bylo v rozporu s ústavním pořádkem.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: usnesení ze dne 13. 11. 2013, čj. 7 Azs 3/2010-93.

Nejvyšší správní soud podal dne 17. 6. 2010 návrh na vyslovení na vyslovení protiústavnosti části třetí hlavy II. dílu 7 soudního řádu správního (§ 101a až § 101d), ve znění účinném do 31. 12. 2011 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 303/2011 Sb.). Jedná se o dřívější úpravu řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.

NSS se domníval, že výše uvedené ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně s principem právní jistoty, případně také ve spojení s právem na vlastnictví, s právem na podnikání a s rovností účastníků řízení před soudem. NSS ve svém návrhu k ÚS označil úpravu části zákona za kusou a nedokonalou. Dosavadní stav umožňoval bránit se pouze proti správním aktům či nečinnostem, které byly vydány na základě aktu majícího charakter opatření obecné povahy, avšak v řízení nebylo možné zpochybnit samotné opatření obecné povahy, což bylo v řadě případů zcela určující pro výsledek sporu. NSS v návrhu uvedl, že soudní přezkum opatření obecné povahy považuje za mimořádně významný nástroj, který umožňuje adresátům takového opatření včasnou a efektivní ochranu proti jeho důsledkům.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 Ao 1/2010-150

Ústavní soud nálezem ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 34/10 (č. 284/2012 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 28. 8. 2012, čj. 1 Ao 1/2010-247 (č. 2710/2012 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud podal dne 18. 12. 2009 návrh na zrušení přechodných ustanovení  k části první, čl. II., bodů 3 až 7 zákona č. 183/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád)

NSS považoval postup, podle kterého má prošetřovat již rozpracované kárné návrhy od samého počátku, v rozporu s efektivitou řízení i právem na spravedlivý proces. Upozorňoval také na možné zneužití zkrácené legislativní procedury v Poslanecké sněmovně, protože příslušný zákon přijala hned v prvním čtení a na údajnou nepřípustnou zpětnou platnost tohoto zákona.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 11 Kse 3/2009-55

Ústavní soud nálezem ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 38/09 (č. 269/2011 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozhodnutí kárného senátu ze dne 17. 10. 2012, čj. 11 Kse 3/2009-129.

Nejvyšší správní soud podal dne 2. 12. 2009 návrh na zrušení přechodných ustanovení k části první, čl. II, bodů 3 až 7 zákona č. 183/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Návrh se týkal kárných žalob, které NSS převzal od Exekutorské komory. Aplikace přechodných ustanovení v již zahájených řízeních, tak podle NSS ve svém důsledku znamenalo vedení kárného řízení zcela od počátku, bez možnosti přihlédnutí k úkonům, které byly v řízení před Exekutorskou komorou v souladu s platnou právní úpravou učiněny včetně pravomocných rozhodnutí.

Ve věci nově rozhodoval zcela jiný orgán, který by v řízení postupoval dle jiného právního předpisu. S výjimkou úkonů zahájení řízení a případných písemných vyjádření ke kárné žalobě tak kárný senát rozhodující dle zákona č. 7/2002 Sb. by byl povinen v souladu se zásadou nezměnitelnosti senátu provést řízení včetně dokazování znovu. Takový postup, pokud jeho důvody nejsou ve vztahu ke kárnému řízení soudních exekutorů nikterak transparentně deklarovány, je dle názoru NSS nejen v rozporu se zásadou ekonomie a efektivity řízení, ale zejména v rozporu s právem na legitimní očekávání účastníků řízení ohledně dodržení zákazu retroaktivity; a tedy i s právem na spravedlivý proces.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 11 Kseo 6/2009-91

Ústavní soud usnesením ze dne 16. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/09, návrh odmítl, neboť mu v jeho projednání bránila překážka věci zahájené (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Obsahově stejný návrh na zrušení téhož ustanovení totiž stejný kárný senát podal již dříve, byť téhož dne (řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 38/08).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozhodnutí kárného senátu ze dne 23. 3. 2012, čj. 11 Kseo 6/2009-152.

Nejvyšší správní soud podal dne 27. 10. 2009 návrh na zrušení zákona č. 7/2002 Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů, ve znění účinném od 1. 10. 2008 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 314/2008 Sb.)

Kárný senát NSS spatřoval možný rozpor stávající právní úpravy s ústavním pořádkem v tom, že kárné řízení bylo podle této úpravy vedeno pouze v jednom stupni bez možnosti odvolání a přezkumu.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 11 Kss 4/2009-92

Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 33/09 (č. 332/2010 Sb.), návrh na zrušení § 21 zákona o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudní exekutorů zamítl; ve zbytku návrh odmítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozhodnutí kárného senátu ze dne 18. 5. 2001, čj. 11 Kss 4/2009-215

Nejvyšší správní soud podal dne 21. 10. 2010  návrh na zrušení ustanovení § 104e písm. b) zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů.

NSS zaujal názor, že ustanovení zákona je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, pokud stanoví, že ze soudního přezkumu jsou vyloučena rozhodnutí o prominutí penále, čímž je zkráceno právo povinného na soudní ochranu.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 4 Ads 6/2010-40

Ústavní soud nálezem ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 46/10 (č. 177/2011 Sb.), rozhodl, že § 104e písm. b) zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 30. 6. 2011, čj. 4 Ads 6/2010-65

Nejvyšší správní soud podal dne 8. 10. 2009 návrh na zrušení § 14 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle tohoto ustanovení (v současnosti se jedná o odstavec 7) platí, že pravidla pro vyloučení z projednávání a rozhodování věci pro podjatost obsažená v předchozích odstavcích se nepoužijí pro vedoucí ústředních správních úřadů.

NSS se domníval, že toto ustanovení zákona je v rozporu s ústavními principy nestrannosti při rozhodování, proporcionality a přístupu k soudu, a proto navrhuje jeho zrušení.  

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 Afs 7/2009-680

Ústavní soud usnesením ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 30/09, návrh odmítl pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] neboť dospěl k závěru, že ustanovení navrhované ke zrušení nemohlo být při řešení věci použito.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 26. 6. 2013, čj. 1 Afs 7/2009-753 (č. 2906/2013 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud podal dne 25. 6. 2009  návrh na zrušení ustanovení § 32 odst. 2 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky.

NSS se zabýval otázkou práva na soudní ochranu v případě rozhodnutí o žádosti o mezinárodní ochranu. NSS navrhl zrušení výše uvedených ustanovení zákona, neboť každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, má právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 Azs 72/2008-41

Ústavní soud nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (č. 47/2009 Sb.), rozhodl, že ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 161/2006 Sb., , se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 42/2006-74.

Nejvyšší správní soud podal dne 23. 4. 2009  návrh na zrušení některých ustanovení  čl. IV bodů 3, 5 a vět druhé a poslední bodu 6 č. 304/2007 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání.

NSS měl za to, že zákonodárce přijetím výše uvedeného zákona porušil zásadu rozdělení mocí ve státě a svými vlastními akty vstoupil do sféry vyhrazené moci soudní. Zákon byl totiž přijat rok a půl poté, co byla rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání o udělení licencí napadena správními žalobami, a půl roku poté, co Městský soud v Praze napadená rozhodnutí zrušil a věci vrátil radě k dalšímu řízení. Než však rada povinnost uloženou soudem splnila, uložil jí zákonodárce v čl. IV nově přijatého zákona novou povinnost, aby zastavila licenční řízení k provozování zemského digitálního televizního vysílání šířeného prostřednictvím vysílačů zahájená a pravomocně nedokončená do dne nabytí účinnosti tohoto zákona.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 As 101/2008-84

Ústavní soud nálezem ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 8/09 (č. 444/2012 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 27. 11. 2012, čj. 1 As 101/2008-136

Nejvyšší správní soud podal dne 6. 11. 2008 návrh na zrušení ustanovení § 76 odst. 6 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů.

NSS navrhl zrušit následující větu: „Nestanoví-li tento zákon jinak, nepodléhají rozhodnutí vydaná v kázeňském řízení přezkoumání soudu.“ NSS s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva argumentoval potřebou diferenciace mezi jednotlivými druhy kázeňských trestů  a domníval se, že soudní přezkum uložených kázeňských trestů by neměl vliv na operativnost jejich výkonu, neboť zákon o výkonu trestu nepřiznává stížnosti proti rozhodnutí o uložení kázeňského trestu odkladný účinek.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 9 As 2/2008-73

Ústavní soud nálezem ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 32/08 (č. 341/2010 Sb.), rozhodl, že § 76 odst. 6 odst. 1 písm. c) zákona o výkonu trestu odnětí svobody se ruší dnem 30. 6. 2011

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 24. 11. 2010, čj. 9 As 2/2008-125 (č. 2259/2011 Sb. NSS).

Nejvyšší správní soud podal dne 22. 10. 2008 návrh na zrušení § 42 odst. 11 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů v části vyjádřené slovy „nebo dopravní prostředek“

NSS navrhl zrušit ustanovení, které umožňuje celním úřadům uložit propadnutí dopravního prostředku, kterým je transportováno zboží přepravované v rozporu se zákonem o spotřební dani, i v případě, kdy prostředek nepatří kontrolované osobě a majitel prostředku je celním úřadům znám. Dle názoru NSS nelze akceptovat stav, kdy propadnutí dopravního prostředku podle zákona o spotřebních daních není omezeno podobnými podmínkami jako v trestním a přestupkovém právu.

Tato právní úprava by tak podle NSS mohla vést až ke zcela absurdním situacím, kdy by nemohlo být vysloveno propadnutí dopravního prostředku, který pachatel použil při spáchání trestného činu, avšak nebyl v jeho vlastnictví, naopak je možno vyslovit propadnutí vozidla, které jeho majitel v rámci své obchodní činnosti pronajal a nájemce je využil pro transport zboží v rozporu se zákonem o spotřebních daních.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 9 Afs 183/2007-51

Ústavní soud nálezem ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08 (č. 38/2013 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 7. 2. 2013, čj. 9 Afs 183/2007-105.

Nejvyšší správní soud podal dne 9. 10. 2008 návrh na na vyslovení protiústavnosti § 8, § 9, § 10 a § 15 zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 420/2003 Sb.).

Tato ustanovení upravovala subjekt, předmět, základ a sazbu daně z převodu nemovitostí. NSS ve svém návrh uvedl, že samotnou daň z převodu nemovitostí v její podstatě považuje za protiústavní. Ve skutečnosti totiž tato daň není ničím jiným než zdaněním změny v osobě vlastníka, nejedná se tedy o zdanění přírůstku hodnoty.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 Afs 178/2006-46 

Ústavní soud nálezem ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 29/08 (č. 181/2009 Sb.), návrh na vyslovení protiústavnosti § 8 odst. 1 písm. a), § 9 odst. 1 písm. a), § 10 písm. a) věty první a § 15 zákona o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí ve znění účinném do 31. 12. 2013 zamítl; ve zbytku návrh odmítl.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2009, čj. 2 Afs 178/2006-87.

Nejvyšší správní sosud podal  dne 21. 12. 2007 návrh na vyslovení protiústavnosti  ustanovení § 124 odst. 1 č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

Podle tohoto ustanovení byla policie oprávněna zajistit cizince, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, je-li nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 22/2006-90

Ústavní soud nálezem ze dne 12. 5. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/08 (č. 229/2009 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 13. 8. 2009, čj. 2 As 22/2006-135.

Nejvyšší správní soud podal dne 8. 11. 2007 návrh na zrušení ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 161/2006 Sb.

NSS se zabýval otázkou práva na soudní přezkum správního rozhodnutí o vyhoštění cizince. NSS navrhl, mimo jiné s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, zrušení výše uvedeného ustanovení zákona, neboť každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné moci, má právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, pokud zákon nestanoví jinak. Z takové pravomoci soudu nesmí být ovšem vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 8 As 42/2006-52

Ústavní soud nálezem ze dne 9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 26/07 (č. 47/2009 Sb.), rozhodl, že ustanovení § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění zákona č. 161/2006 Sb., se ruší dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2009, čj. 8 As 42/2006-74.

Nejvyšší správní soud podal dne 15. 6. 2007  návrh na vyslovení protiústavnosti  ustanovení § 23 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 217/2002 Sb. a zákona č.  320/2002 Sb.

Nejvyšší správní soud navrhl vyslovení protiústavnosti následujícího textu v § 23 písm. b) zákona: „Vydání cestovního dokladu se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost  orgánu činného v trestním řízení občanovi, proti kterému je vedeno trestní stíhání pro úmyslný trestný čin.“

Nejvyšší správní soud přerušil řízení o kasační stížnosti a předložil Ústavnímu soudu návrh na vyslovení protiústavnosti shora citovaného ustanovení, neboť dle jeho názoru je vázanost rozhodujícího správního orgánu podaným návrhem bez výslovného svěření jakékoliv možnosti správního uvážení o důvodech, přiměřenosti a nezbytnosti učinit tak závažný zásah, kterým je odnětí cestovních dokladů, a tedy i omezení svobody pohybu, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.

Nejvyšší správní soud dále argumentoval, že pokud je správní orgán, který věcně rozhoduje, zbaven možnosti posoudit úvahy policejního orgánu, vést dokazování o podmínkách pro odnětí cestovního dokladu vážit argumentaci účastníka řízení a na základě toho učinit vlastní závěr, nastává nepřijatelná situace, neboť v žádném stadiu tohoto řízení není dán prostor pro ochranu práv účastníka řízení, protože daná úprava výrazně limituje i soudní přezkum na pouhé posouzení existence návrhu a trestního řízení.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 52/2004-73

Obsahově se jednalo o téměř stejný návrh jako v řízení sp. zn. Pl. ÚS 48/05, tentokrát však již směřoval proti „správnému“, tj. v dané věci použitelnému ustanovení. 

Ústavní soud nálezem ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (č. 355/2008 Sb.), rozhodl, že ustanovení § 23 písm. b) zákona o cestovních dokladech, ve znění účinném do 31. 12. 2004, bylo v rozporu s čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 14 odst. 1 a čl. 36 odst. 2 Listiny a s čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 6. 2008, čj. 2 As 52/2004-101.

Nejvyšší správní soud podal dne 13. 4. 2007 návrh na vyslovení protiústavnosti  ustanovení § 139 odst. 1 zákona č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní a informační službě, ve znění účinném do 31. 12. 2006 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 362/2003 Sb.).

NSS navrhl vyslovení protiústavnosti následujícího textu v ustanovení zákona: „Soud nepřezkoumává rozhodnutí služebního orgánu s výjimkou rozhodnutí o a) propuštění ze služebního poměru podle § 40 odst. 1 písm. c) nebo d), b) náhradě škody, přesahuje-li požadovaná částka 5000 Kč.“

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 5 As 65/2006-44

Ústavní soud nálezem ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 10/07 (č. 5/2010 Sb.), rozhodl, že § 139 odst. 1 zákona o Bezpečnostní informační službě ve znění účinném do 31. 12. 2006 bylo v rozporu s čl. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 10. 12. 2009, čj. 5 As 65/2006-73.

Nejvyšší správní soud podal dne 28. 12. 2006 návrh na zrušení části ustanovení bodu 2 Čl. XXIX, části dvacáté deváté, zákona č. 237/2004 Sb., ve slovech „z českého důchodového pojištění“.

Podnětem k návrhu NSS byla soudní žaloba fyzické osoby pobírající starobní důchod ze Slovenska, které Česká správa sociálního zabezpečení odmítla přiznat jednorázový příspěvek důchodci ve  výši  1000  Kč na kompenzaci za zvýšené DPH, přestože tato osoba měla trvalý pobyt na území ČR.

NSS ve svém návrhu poukázal na neodůvodněnou nerovnost mezi důchodci žijícími na území České republiky, neboť z hlediska důvodu pro poskytnutí jednorázového příspěvku důchodci státem by měly být adresáty této jednorázové státní dávky především všechny osoby žijící na území státu, který změny ve výši DPH zákonem přijal.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 3 Ads 22/2005-49

Ústavní soud nálezem ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 4/07 (č.10/2010 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 6. 1. 2010, čj. 3 Ads 22/2005-73

Návrh ze dne 5. 10. 2006 na vyslovení protiústavnosti  ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 5. 2006 (tj. před novelizací provedenou zákonem č. 230/2006 Sb.).

NSS považoval za protiústavní následující text ustanovení: „Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno.“

NSS spatřoval protiústavnost ustanovení v tom, že ručitel má stejnou povinnost jako poplatník platit vyměřenou daň, ale podmínky pro uplatňování práva má nesrovnatelně omezenější. Zákon, aniž by pro to byly dány věcné důvody, přiznává rozdílná práva poplatníkovi a ručiteli. Platná právní úprava ve vztahu k ručiteli zcela opomíjí procesní úpravu jeho postavení v řízení vyměřovacím, neboť mu neumožňuje účast v tomto řízení, jehož zahájení mu není známo, nemůže např. nahlížet do spisu, a ani účinně využit opravných prostředků a ukládá mu povinnosti s minimální garancí práv v řízení.

Nejvyšší správní soud i nadále považoval právní úpravu postavení ručitele ve vyměřovacím řízení za protiústavní ze stejných důvodů jako ve věci sp. zn. Pl. ÚS 30/05 a argumentoval, že Ústavní soud byl v řízení o tehdejším návrhu a byl i v řízení o tomto návrhu oprávněn posoudit ústavnost uvedeného ustanovení na základě přímé aplikace čl. 95 odst. 2 Ústavy.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 Afs 108/2005-83

Ústavní soud nálezem ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 72/06 (č. 291/2008 Sb.), rozhodl, že § 57 odst. 5 věta třetí zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 5. 2006, bylo v rozporu s čl. 1, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny a s čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; ve zbytku návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 31. 3. 2008, čj. 2 Afs 108/2005-120.

Nejvyší správní soud podal dne 14. 2. 2006 návrh na na zrušení § 64 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a na vyslovení protiústavnosti § 37a odst. 1 věty první zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, a § 105 odst. 1 věty třetí zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty 

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 5 Afs 85/2004-40

Ústavní soud nálezem ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (č. 342/2008 Sb.) návrhy z části zamítl a z části odmítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 14. 8. 2008, čj. 5 Afs 85/2004-72.

Nejvyšší správní soud podal dne 6. 10. 2005 návrh na zrušení ustanovení § 23 písm. c)  zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

Podle tohoto ustanovení zákona platilo: "Vydání cestovního dokladu občanovi se odepře nebo vydaný cestovní doklad se odejme na žádost (…) c) orgánu činného v trestním řízení, je-li proti občanovi vedeno trestní stíhání pro trestný čin, za který lze uložit trest odnětí svobody nejméně 3 léta (…)"

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 As 52/2004-64 

Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo napadené ustanovení v rozporu s ústavním pořádkem, neboť stanovilo vázanost rozhodujícího správního orgánu podaným návrhem, aniž mu výslovně svěřilo jakoukoliv možnost správního uvážení o důvodech, přiměřenosti a nezbytnosti učinit tak závažný zásah, kterým je odnětí cestovních dokladů, a tedy omezení svobody pohybu člověka.

Ústavní soud usnesením ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 48/05, návrh odmítl pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], neboť dospěl k závěru, že ustanovení navrhované ke zrušení nemohlo být při řešení věci použito. Návrh totiž směřoval proti § 23 písm. c) zákona o cestovních dokladech ve znění účinném od 1. 1. 2005 (tj. po novelizaci provedenou zákonem č. 559/2004 Sb.), přestože ve věci mělo být použito písmeno b) téhož paragrafu ve znění účinném do 31. 12. 2004. Obě ustanovení sice byla věcně podobná, avšak obsahově se mírně lišila.

Následně Nejvyšší správní soud podal nový, obsahově téměř stejný návrh (čj. 2 Ads 2/2004-73) – viz řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/07.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu: 2 As 52/2004-101

Nejvyšší správní soud podal dne 2. 6. 2005 návrh na zrušení  ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, týkající se povinnosti ručitele zaplatit daňový nedoplatek poplatníka daně.

Podle tohoto ustanovení zákona platilo: „Daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit také ručitelé, pokud jim zákon povinnost ručení ukládá a pokud jsou k plnění této platební povinnosti správcem daně vyzváni. Proti této výzvě se může ručitel odvolat. V odvolání může ručitel namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno."

Nejvyšší správní soud tento návrh podal v souvislosti s projednáváním kasační stížnosti žalobkyně – obchodní společnosti, kterou správce daně vyzval jako ručitele k zaplacení nedoplatku na dani z převodu nemovitostí. Daňový dlužník, který na žalobkyni v roce 1998 převedl nemovitost, totiž byl vykázán nedoplatek na dani ve výši přes 21 mil. Kč. Odvolání proti této výzvě Finanční ředitelství v Brně zamítlo s odůvodněním, že žalobkyni jako nabyvateli nemovitostí byla povinnost ručení uložena přímo zákonem, rozhodnutí o stanovení daně již bylo pravomocné, správce daně jím byl vázán, a že daňový dlužník vyměřenou daň nezaplatil. Žalobkyně nebyla úspěšná ani s žalobou podanou u Krajského soudu v Brně, ve které mj. namítala, že jí byla upřena stejná procesní práva a povinnosti jaké má daňový subjekt zúčastněný na daňovém řízení.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu bylo napadené ustanovení v rozporu s principem rovnosti účastníků v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), neboť – aniž by pro to byly dány věcné důvody – přiznávalo rozdílná práva daňovým poplatníkům a ručitelům. I když totiž ručitel měl v podstatě stejnou povinnost jako poplatník zaplatit vyměřenou daň, podmínky pro uplatňování svých práv měl nesrovnatelně omezenější. Skutečnost, že se stal ručitelem, přitom nemohl nijak ovlivnit, protože povinnost ručení byla stanovena zákonem. Právní úprava ukládala ručiteli povinnosti – a přiznávala mu jen minimum práv – poprvé až ve vymáhacím řízení, zcela však opomíjela jeho postavení v řízení vyměřovacím, neboť mu neumožňovala účast v tomto řízení, jehož zahájení mu ani nebylo známo, nemohl například nahlížet do spisu nebo účinně využít opravných prostředků (a namítat, že daňová povinnost byla stanovena v rozporu se zákonem, třeba že se na poplatníka vztahovalo osvobození od daně, jak namítala žalobkyně v dané věci).

Ústavní soud usnesením ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 30/05, řízení o návrhu zastavil, neboť napadené ustanovení v důsledku novelizace provedené zákonem č. 230/2006 Sb. pozbylo platnosti (§ 67 zákona o Ústavním soudu).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 31. 10. 2008, čj. 7 Afs 116/2004-197.

Nejvyšší správní soud podal dne 4. 11. 2004 návrh na zrušení ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění.

Toto ustanovení obsahovalo pravidla, podle nichž se důchodový věk mužů a žen postupně sbližuje a po 31. 12. 2012 by měl shodně u mužů a bezdětných žen činit 63 let, ponechal však u žen rozdíl při stanovení důchodového věku podle počtu vychovaných dětí, aniž takovouto úpravu zakotvil pro muže, v čemž NSS spatřoval jeho protiústavnost.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 3 Ads 17/2004-24

Ústavní soud usnesením ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 72/04, návrh odmítl, neboť mu v jeho projednání bránila překážka věci zahájené (§ 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

Obsahově stejný návrh na zrušení téhož ustanovení totiž dříve podal jiný senát Nejvyššího správního soudu (řízení vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 53/04).

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 14. 11. 2007, čj. 3 Ads 17/2004-39

Nejvyšší správní soud podal dne 20. 10. 2004 návrh na zrušení ustanovení § 32 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který pro muže stanoví pevný důchodový věk, zatímco pro ženy odlišně v závislosti na počet vychovaných dětí.

Nejvyšší správní soud tento návrh podal v souvislosti s projednáváním kasační stížnosti žalobce, kterému byly po rozvodu manželství svěřeny do výchovy dvě nezletilé děti. V roce 2003, před dosažením důchodového věku stanoveného pro muže, požádal o starobní důchod. Česká správa sociálního zabezpečení však žádost zamítla pro nesplnění podmínek podle § 31 a § 32 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění. Krajský soud následnou žalobu proti tomuto rozhodnutí rovněž zamítl. V kasační stížnosti pak žalobce namítal, že napadená úprava je vůči mužům diskriminující. Zakládá totiž nedůvodnou nerovnost, neboť rozdíl mezi muži a ženami vychovávajícími děti není takový, aby odůvodňoval výhody v rámci důchodového zabezpečení, konkrétně rozdílné stanovení důchodového věku. V této věci bylo klíčové, že pokud by byl důchodový věk u mužů stanoven shodně jako u žen v závislosti na počtu vychovaných dětí, žalobce by již nárok na (předčasný) starobní důchod měl.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu byla napadená úprava v rozporu s ústavním pořádkem (s čl. 1, čl. 3 a čl. 30 odst. 1), neboť – aniž by pro to byly dány věcné důvody související s rozdílným pohlavím – zakládá odlišným způsobem právo na účast takové osoby na důchodovém pojištění a stanoví pro muže a ženy nerovné podmínky při stanovení důchodového věku v souvislosti s péčí o děti, tedy zakládá nerovnost mužů a žen v jejich právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří. Rovnost v tomto právu je třeba chápat jako zajištění přiměřeného zabezpečení pro všechny, nikoliv za stejných podmínek či ve stejné výši, pokud jsou rozdíly racionálně odůvodněny. Takové důvody však nelze spatřovat tam, kde je jen určité skupině osob poskytnuto zvýhodnění vyplývající ze splnění zvláštních podmínek a jiné skupině naplňující stejné podmínky je výhoda upřena. Tak je tomu v případě, kdy zákon stanoví odlišně důchodový věk pro ženy v závislosti na počtu vychovaných dětí a u mužů k výchově dětí nepřihlíží ani v případě, kdy mu byly děti soudem svěřeny do výchovy a výchovnou funkci plnil v celém rozsahu sám. Listina sice ženám v některých případech přiznává zvýhodněné postavení (čl. 29 odst. 1), péči o děti a jejich výchovu však chápe jako součást práv obou rodičů (čl. 32 odst. 4).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 2 Ads 2/2004-36

Ústavní soud rozhodl nálezem ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 53/04 (č. 341/2007 Sb.), návrh zamítl.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 20. 11. 2007, čj. 2 Ads 2/2004-48.

Nejvyšší správní soud podal dne 23. 6. 2004  návrh na zrušeníí § 5 odst. 3 věty druhé a třetí zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, a  § 6 odst. 4 písm. a) bod 11 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 1996 (tj. po novelizaci provedené zákonem č. 118/1995 Sb.), v částech vyjádřených slovy „péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a“ a „tyto děti a“.

Podle těchto ustanovení platilo, že muž se pro účely účasti na důchodovém pojištění považuje za osobu pečující o dítě, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě. O době a rozsahu péče muže o dítě rozhodovala okresní správa sociálního zabezpečení v řízení zahájeném na jeho návrh.

Nejvyšší správní soud tento návrh podal v souvislosti s projednáváním dovolání (původně podané u Nejvyššího soudu, po nabytí účinnosti soudního řádu správního postoupené NSS) v řízení o žalobě proti rozhodnutí okresní správy sociálního zabezpečení, podle kterého žalobce nebylo možné v době od dubna 1996 do února 1998 považovat za osobu pečující o dítě. Přihlášku k účasti na pojištění a současně návrh na zahájení řízení o době a rozsahu péče muže o dítě do čtyř let věku podal až po uplynutí zákonem stanovené dvouleté lhůty od skončení péče o dítě. Žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení toto rozhodnutí potvrdila. Proti rozhodnutí žalované se žalobce bránil u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který však žalobu zamítl. Vrchní soud jeho žalobu rovněž zamítl s tím, že ustanovení, které stanovilo povinnost podat přihlášku ve dvouleté lhůtě, bylo zcela jednoznačné, a zákon z něj nepřipouštěl žádnou výjimku. V dovolání pak žalobce namítal, že napadená ustanovení byla diskriminující vůči mužům proto, že ženy žádnou lhůtou omezeny nebyly.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu napadená úprava – aniž by pro to byly dány věcné důvody související s rozdílným pohlavím – pouze v závislosti na pohlaví osoby pečující o dítě zakládala odlišným způsobem právo na účast takové osoby na důchodovém pojištění a stanovila pro muže a ženy nerovné podmínky pro účast na pojištění v souvislosti s péčí o děti. Zatímco ženám samotná péče o dítě postačovala k tomu, aby jim byla doba péče o dítě jako náhradní doba pojištění započtena do celkové doby pojištění, mužům zákon ukládal navíc podmínku, že v zákonem stanovené lhůtě musí podat přihlášku a návrh na zahájení řízení, v němž správní orgán rozhodne o době a rozsahu jejich péče o dítě; pokud tuto lhůtu zmeškali, pak přestože o dítě pečovali, jim tato péče nezaložila účast na pojištění a doba takové péče jim nebyla nijak započtena.

Proto Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadená ustanovení byla v rozporu s ústavním pořádkem (s čl. 1, čl. 3 a čl. 30 odst. 1 Listiny), neboť zakládala v závislosti na pohlaví osoby pečující o dítě nerovnost mužů a žen v jejich právu na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří, případně při nezpůsobilosti k práci.

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 1 Ads 1/2003-64

Ústavní soud nálezem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04 (č. 405/2006 Sb.), rozhodl, že § 5 odst. 3 věty druhá a třetí zákona o důchodovém pojištění, a § 6 odst. 4 písm. a) bod zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění účinném od 1. 1. 1996, v částech vyjádřených slovy „péče muže o dítě ve věku do čtyř let, péče o dítě ve věku do 18 let, je-li dlouhodobě těžce zdravotně postižené vyžadující mimořádnou péči, a“ a slovy „tyto děti a“, se zrušují dnem 1. 7. 2007.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 23. 8. 2006, čj. 1 Ads 1/2003-102.

Nejvyšší správní soud podal dne 5. 4. 2004 návrh na zrušení ustanovení na zrušení § 44 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, v části vyjádřené číslicí „3“.

Toto ustanovení vylučovalo použití obecných předpisů o správním řízení – mimo jiné – na řízení podle § 3 zákona o státní památkové péči, tj. na prohlašování věcí za kulturní památky.

Svůj první návrh na zrušení části zákona Nejvyšší správní soud podal v souvislosti s projednáváním žaloby (původně podané u Vrchního soudu v Praze, po nabytí účinnosti soudního řádu správního postoupené NSS) vlastníka souboru kreseb a grafických listů z tzv. Morawetzovy sbírky, který Národní galerie v Praze navrhla prohlásit za kulturní památku. Souhlas vyslovil i Státní ústav památkové péče, žalobce se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Na základě předložených listinných materiálů Ministerstvo kultury rozhodlo o prohlášení tohoto souboru za kulturní památku, neboť dospělo k závěru, že vybraná díla jsou nejen reprezentativními součástmi historicky vzniklé sbírky, ale také významným dokladem vývoje české a evropské kresby a grafiky v období od 16. do 19. století. Žalobce v žalobě proti tomuto rozhodnutí namítl protiústavnost napadeného ustanovení, zejména z důvodu nemožnosti podat odvolání.

Podle názoru Nejvyššího správního soudu nelze samotné vyloučení použití obecných pravidel (tj. správního řádu) bez dalšího považovat za protiústavní, pokud je zákonodárce nahradí zvláštními – pro daný typ řízení vhodnějšími – pravidly. Složitost a rozmanitost veřejné správy totiž vyžaduje i existenci zvláštních úprav. O ústavnosti této úpravy však lze pochybovat, jestliže zákon vyloučí obecná pravidla, aniž je nahradí jinými. Důsledkem totiž je, že správní orgán není zákonem vázán chránit práva a zájmy občanů, není povinen věc vyřídit včas a bez zbytečných průtahů ani nemusí dbát o to, aby rozhodnutí vycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu; naopak osoba, o jejíž práva v řízení jde, nemá možnost taková práva sama hájit nebo se vyjádřit k podkladům rozhodnutí. Stejně tak neplatí řada dalších povinností a pravidel: ve věci může rozhodovat i podjatá úřední osoba, nikomu nemusí být umožněno nahlížet do spisu, není stanovena lhůta pro vydání rozhodnutí, které nemusí být doručeno, dokonce ani písemně vyhotoveno, nelze podat odvolání atd. Vzhledem k tomu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že naprosté vyloučení správního řádu při rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob za situace, kdy neexistuje jiná úprava, podle které by byl správní orgán povinen postupovat, v rozporu s principem zákonnosti (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny) i s právem na stanovený postup při domáhání se svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny).

Číslo jednací návrhu Nejvyššího správního soudu: 6 A 102/2001-32 

Ústavní soud nálezem ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 21/04 (č. 240/2005 Sb.), rozhodl, že § 44 zákona o státní památkové péči, v části vyjádřené číslicí „3“, se zrušuje dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů.

Následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci: rozsudek ze dne 29. 6. 2005, čj. 6 A 102/2001-59.