Záběry zlodějů pořízené kamerovým systémem má obchodník poskytnout policii a ne zveřejňovat

V této věci přezkoumávaly správní soudy na základě podané žaloby rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů, kterým byla žalobci ekolo. cz s. r. o. uložena pokuta v celkové výši 5000,-Kč za dva správní delikty 1)neoznámení záměru zpracovávat osobní údaje prostřednictvím kamerového systému a dále 2) za zpracovávání osobních údajů v rozporu s účelem, k němuž byly shromážděny. Druhý delikt měl spočívat v tom, že žalobce zveřejnil na sociální síti Facebook fotografii z kamery zachycující osobu podezřelou z krádeže, aniž k tomu měl její souhlas a aniž by tento postup za této situace umožňoval zákon. Právě spáchání tohoto deliktu bylo předmětem sporu. Městský soud v Praze po provedeném testu proporcionality dospěl ve svém rozsudku k závěru, že jednání žalobce nebylo možno sankcionovat, neboť jeho zájem na ochraně majetku v daném případě převýšil zájem na ochraně osobních údajů pachatele krádeže zachyceného kamerovým systémem.

Tento rozsudek ke kasační stížnosti podané Úřadem Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Při posouzení právní otázky, zda došlo k neoprávněnému nakládání s osobními údaji, dal za pravdu názoru Úřadu. Nezpochybnil přitom právo žalobce na ochranu majetku prostřednictvím kamerového systému, neztotožnil se však s jeho dalším postupem ve věci. Účelem provozování kamerového systému při ochraně majetku je totiž pouze shromáždění údajů pro jejich eventuální předání zákonem k tomu určeným orgánům k dalším úkonům, nikoliv jejich budoucí zveřejnění. Vyšetřování a postihování trestné činnosti, do něhož lze zahrnout i páchání přestupků, je přitom plně v kompetenci orgánů státu. V daném případě tedy mělo být právo žalobce na ochranu majetku realizováno prostřednictvím předání získaných údajů Policii ČR, překročením vymezené hranice již bylo zveřejnění takto získaných údajů na sociální síti, a to bez ohledu na skutečnost, zda tento postup posléze vedl k odhalení pachatele, či nikoliv.

Nejvyšší správní soud svým rozhodnutím navázal na dřívější judikaturu vyšších soudů, především Evropského soudu pro lidská práva a také Ústavního soudu, která spornou otázku zodpověděla zcela jednoznačně. Tato judikatura je v odůvodnění rozsudku výslovně citována a Nejvyšší správní soud se o ni ve své argumentaci také opíral. 

Pro další řízení pak zavázal Městský soud v Praze tím, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu osobních údajů bylo zákonné.

Informace k rozsudku sp.zn. 3 As 118/2015. Celý rozsudek naleznete zde.