Vzpomínky soudce NSS na Elišku Wagnerovou

Osobní vzpomínky soudce NSS Ivo Pospíšila na zesnulou Elišku Wagnerovou

Vážení pozůstalí, vážení smuteční hosté,

nechci zde dnes rozvíjet úvahy o tom, co Eliška znamenala a vykonala pro českou justici a veřejný život. O tom už bylo napsáno v minulých dnech mnohé, a nakonec to jednou bude práce pro historiky. Dnes bych se chtěl s Eliškou rozloučit jako s mou bývalou šéfovou, z níž se nakonec stala moje blízká přítelkyně, a to i navzdory věkovému rozdílu jedné generace. Ostatně i to byl Eliščin povahový rys – věk pro ni bylo jen číslo v kalendáři; připoutávala k sobě osoby různého stáří a především různých sociálních prostředí. 

Dovolte mi dnes proto, prosím, vzpomínky spíše osobní.

Elišku jsem osobně poznal v roce 2002, kdy mě jako začínajícího právnického eléva přijímala na Ústavním soudu. Bylo to od ní odvážné – tehdy to totiž nebylo vůbec samozřejmé, asistenty bývali do té doby ctihodní docenti či profesoři ústavního práva, nikoliv mladí „rybízci“ po škole. Ona si takto mladý tým prosadila a změnila tak napořád vnitřní chod soudu. 

Sami s manželem Arnoštem neměli děti, a o to víc se ráda obklopovala mladými lidmi a přijala nás všechny do své velké rodiny – později i s našimi partnery a dětmi.

Pak jsem poznal i Arnošta – a hned jsme si padli do oka. Byl to totiž muž ironičtější a sarkastičtější, než jsem já, a špičkování s ním mě neskutečně bavilo. Pro mnohé by to bylo zcela nekorektní a za hranou, ale v jeho podání to nikdy nebylo vulgární. Zvlášť, když takovou diskusi včas ukončila Eliška svým káravým a milujícím současně: „Arnošte, už stačilo!“

A pak zde byla agenda Ústavního soudu – imponovalo mně, jak je Eliška sečtělá s obrovským přehledem, a i když třeba neznala přesné znění českých zákonů, měla obecnou právní intuici, lidově řečeno čuch na řešení případu.

Ačkoliv mnohá její řešení byla zpočátku kritizovaná či vysmívaná, nakonec byla i hlasitými oponenty tiše následována. Eliška prostě přinášela neotřelá řešení, měla odvahu je prosazovat i proti všem a byla v tom inspirativní. Ve vztahu k nám však byla shovívavá a trpělivá. Nevadilo jí, že se s ní přeme o věcech, naopak to vyhledávala a oceňovala. Její styl práce byl prostě více akademický, ostatně asistenty oficiálně označovala po německém vzoru za vědecké spolupracovníky a určitě v nás neviděla své podřízené.

Dodnes si vzpomínám na její reakci, když jsem jí předložil první koncept nálezu, jinak pečlivě zpracovaný podle tehdejších zaběhnutých vzorů. Shovívavě se na mě usmála a konstatovala: „Ivoši, tak takhle to fakt dělat nebudeme!“ A zavedla úplně nový styl – do výroků jsme k údivu a rozčarování zbytku soudu začali uvádět základní právo, které bylo porušeno, odůvodnění začínalo lidským příběhem, následoval výklad ústavního práva a jeho dopad do práva podústavního. Jistě, jak jasné, jak logické, ale přišla s tím Eliška. A ejhle, po prvotním odmítání se tomu všichni tiše přizpůsobili. Tak takhle to s námi Eliška koulela často… 

Současně byla svobodomyslná a v pravém slova smyslu intelektuálka – ostatně nezapomenu na úterky po plénech, kdy jsme se sešli u ní v kanceláři k diskusím o všem podstatném, a přitom ochutnávali vždy nějaký jiný koňak, my – mladí asistenti, Eliška, Vojta Cepl, někdy Vladimír Klokočka. Upřímně, to mně dalo víc než předchozí léta studia. To byla Eliščina skutečná škola života.

Když odešla z Ústavního soudu – a spousta přítomných promine – , už to nikdy nebylo takové. Chyběla mně její intelektuální stimulace, diskuse nad tématy politickými, o mezinárodních vztazích nebo klábosení jen tak o životě, to už mně nikdy nikdo nenahradil.

Jsem rád, že jsem jí mohl zůstat nablízku alespoň v soukromí, i když už jsme na sebe nikdy neměli tolik času jako tenkrát. Snad to dnes mohu přiznat, Eliška se postupem času změnila – její bojovnost a idealismus se měnily v rozčarování, zklamání a pesimismus nad veřejným a politickým životem.

Nepochybně k tomu nakonec přispěla i ztráta Arnošta – myslím, že on byl vlastně jejím životním motorem a intelektuální výzvou – byl totiž ještě svobodomyslnější a bohémštější než Eliška.

Kdo jsme ji znali, víme, že se v posledních letech společenského života v podstatě stranila. I osobní rozhovory s ní se scvrkávaly na povinné informování o tom, co moje děti, co rodiče, žádné intelektuální stimuly, žádné diskuse o politice, právu, filozofii. Ne, že by toho nebyla schopna, naopak; ale nechtěla. Uzavřela se do sebe a do vzpomínek na Arnošta. Říkala, že každý den je jako druhý. Myslím, že ztratila „elan vital“ a že vlastně tak trochu zapomněla žít.

A pak přišlo období nemocí – úraz a komplikace po něm. Eliška v ten okamžik chtěla bojovat a určitě na to nebyla sama. Byla nás spousta, kdo jí pomáhal. Ale ukázalo se, že už nezbývá sil.

Jsem moc rád, že jsem jí mohl být nablízku ve všech polohách života – na vrcholu, kdy byla plná tvůrčích sil a optimismu, ale i na úplném konci, kdy už na žití rezignovala. To všechno k naší pozemské pouti jistě patří – a upřímně, ona toho na ní vykonala pro nás všechny vrchovatě.

Představuji si, jak ve světě, kam nyní odešla, se znovu špičkuje s Arnoštem a umravňuje ho svým káravým a milujícím současně: „Arnošte, už stačilo.“

Eliško, prosím tě, užijte si to tam stejně intenzivně jako jste žili s námi na světě vezdejším. Sbohem.