Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Yevgeniye Nikulina

Stěžovatel, státní příslušník Ruské federace, přicestoval do České republiky na turistické vízum dne 4. 10. 2016, dne 5. 10. 2016 byl zadržen Policií České republiky na základě mezinárodního zatykače vydaného Spojenými státy. Dne 30. 5. 2017 rozhodl Městský soud v Praze o přípustnosti vydání žalobce jak do Spojených států, kde se měl dopustit neoprávněného vniknutí do zabezpečené počítačové sítě několika obchodních společností a neoprávněně tak získat přístup k osobním údajům z účtů jejich klientů (v počtu desítek milionů), tak i do Ruské federace, kde se měl dopustit odcizení majetku přes internet v rámci organizované skupiny. Stížnost proti citovanému usnesení Vrchní soud v Praze zamítl. Dne 6. 12. 2017 podal žalobce žádost o mezinárodní ochranu, kterou Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 12. 1. 2018 zamítlo jako zjevně nedůvodnou. Žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 3. 2018 zamítl.

Stěžovatel v řízení o udělení mezinárodní ochrany neuvedl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů uvedených v § 12 zákona o azylu nebo že mu hrozí újma podle § 14a téhož zákona, zároveň mu v době podání žádosti hrozilo vydání k trestnímu stíhání do cizího státu, žádost podal teprve po 14 měsících pobytu na území České republiky a z jeho prohlášení učiněných během správního řízení a ze všech okolností případu jasně vyplývá, že žádost o mezinárodní ochranu podal pouze s cílem vyhnout se vydání do Spojených států. Ministerstvo vnitra proto správně zamítlo žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou dle § 16 odst. 1 písm. h) zákona o azylu.

Nejvyšší správní soud se s ohledem na uplatněné kasační námitky zabýval otázkou, zda lze institut mezinárodní ochrany, konkrétně azyl z humanitárních důvodů, využít k ochraně žadatele před hrozbou pronásledování či vážné újmy v jiném než domovském státě, přičemž dospěl k závěru, že to možné není. S ohledem na definici uprchlíka v Ženevské úmluvě o právním postavení uprchlíků i historický prapůvod tohoto institutu je udělování mezinárodní ochrany, ve všech jejích podobách, nutno primárně spojovat se selháním (a následném nahrazením) ochrany ze strany státu původu. Ačkoli text § 14 zákona o azylu (tj. azyl z humanitárních důvodů) výslovně ztrátu ochrany země původu nezmiňuje, s ohledem na systematiku zákona a účel daného ustanovení nelze tuto základní zásadu azylového práva při výkladu opomíjet. Mezi obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu Nejvyšší správní soud ve své ustálené judikatuře řadí například poskytnutí ochrany osobám zvláště těžce postiženým či zvláště těžce nemocným nebo osobám přicházejícím z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými či přírodními faktory, rovněž ovšem za situace absence či nedostatku ochrany ze strany země původu.

Řízení o udělení mezinárodní ochrany a řízení o přípustnosti vydání k trestnímu stíhání jsou dvě samostatná řízení, z nichž každé sleduje jiný účel a jejichž průběh se vzájemně nepodmiňuje.

„Předmětem řízení o udělení mezinárodní ochrany však nemůže být poskytnutí ochrany proti třetímu státu. Stěžovatel, který je občanem Ruské federace, se v řízení o udělení mezinárodní ochrany nemohl domáhat ochrany proti vydání do Spojených států, neboť taková žádost je zcela v rozporu se samotnou podstatou institutu mezinárodní ochrany. Ten vždy slouží k poskytnutí ochrany před nebezpečím hrozícím ze strany země původu (nebo jí schvalovaným). Námitky, které stěžovatel uvedl v žádosti o udělení mezinárodní ochrany a následně pak v řízení před správními soudy, tj. politické pozadí případu a nepřiměřená výše trestu, který mu ve Spojených státech hrozí, byly posouzeny a vypořádány v řízení o přípustnosti vydání završeném rozhodnutím Ústavního soudu a správní soudy nejsou povolány se jimi v tomto řízení zabývat“, uvedla k rozhodnutí soudkyně Nejvyššího správního soudu Eva Šonková..

Na okraj je třeba dodat, že předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem byl pouze rozsudek Městského soudu v Praze o zamítnutí žaloby stěžovatele proti správnímu rozhodnutí žalovaného (a nepřímo tedy i zákonnost tohoto správního rozhodnutí). Předmětem přezkumu naopak nebyl, a ani v rámci tohoto řízení o kasační stížnosti nemohl být, postup ministra spravedlnosti spočívající ve (faktickém) vydání stěžovatele do Spojených států.

Informace k rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp.zn. 2 Azs 114/2018, celé naleznete zde.