Nejvyšší správní soud k právní úpravě dorovnání tzv. česko-slovenských důchodů

Nejvyšší správní soud se vyjádřil k další fázi problematiky tzv. česko-slovenských důchodů. Šestý senát Nejvyššího správního soudu rozhodoval o kasační stížnost stěžovatelky, která se v roce 1953 narodila na Slovensku, studovala zde, žila a pracovala až do rozpadu federace a její zaměstnání ve Slovenské republice pokračovalo až do května 1996. Od července 1996 byla zaměstnána u zaměstnavatele se sídlem v Praze. Stěžovatelka se u České správy sociálního zabezpečení s odkazem na některé dřívější nálezy Ústavního soudu domáhala dorovnání starobního důchodu ve výši rozdílu mezi předpokládaným důchodem, který by jí náležel, pokud by „federální“ doby důchodového pojištění byly počítány jakožto doby české, a úhrnem důchodů, které jí přiznaly české a slovenské orgány sociálního zabezpečení. Česká správa sociálního zabezpečení ani Městský soud v Praze stěžovatelce nevyhověly, neboť nesplňovala podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu obsažené v § 106a a násl. zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění od 1. prosince 2013.

Nejvyšší správní soud tento závěr potvrdil a kasační stížnost stěžovatelky zamítl. „Podmínky pro přiznání dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu komplexně stanoví zákon o důchodovém pojištění. Po nabytí účinnosti zákona č. 274/2013 Sb., který zavedl tuto novou dávku, se nelze domáhat přiznání dorovnávacího přídavku pouze na základě odkazu na některé dřívější nálezy Ústavního soudu,“ uvedl k rozhodnutí soudce zpravodaj Tomáš Langášek.

Nejvyšší správní soud totiž vysvětlil, že zákonodárce zavedením dorovnávacího přídavku některým poživatelům českého a slovenského starobního důchodu a stanovením podmínek pro jeho přiznání reflektoval předchozí komplikovaný vývoj judikatury Nejvyššího správního soudu, Ústavního soudu a Soudního dvora EU a vstoupil do ústavního dialogu se jmenovanými aktéry. Zákonodárce tak využil poměrně široký prostor, který Soudní dvůr vnitrostátním orgánům po rozsudku C-399/09 ve věci Landtová ponechal, a pokusil se jej zaplnit právní úpravou, která by vyhovovala požadavkům ústavního i unijního práva. Takový postup zákonodárce nelze bez dalšího označit za protivení se všeobecné závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť řešení problematiky tzv. česko-slovenských důchodů vyžadovalo komplexní pozitivněprávní úpravu, již soudy včetně soudu ústavního ve své kompetenci poskytnout nemohou.

S přihlédnutím k aktuální judikatuře Ústavního soudu k otázce česko-slovenských důchodů Nejvyšší správní soud současně dospěl k závěru, že aplikací zmíněných zákonných podmínek pro přiznání dorovnávacího přídavku na stěžovatelčin případ nedošlo k porušení jejích ústavně zaručených práv.

Informace k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. ledna 2016 sp. zn. 6 Ads 175/2015.