Dřívější právní úprava týkající se poplatků za odpad byla protiústavní
Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/15 vyhlášeným dne 15. srpna 2017 Ústavní soud vyhověl návrhu Nejvyššího správního soudu podanému dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 185/2001 Sb., účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zákon o místních poplatcích“).
Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 9/15 vyhlášeným dne 15. srpna 2017 Ústavní soud vyhověl návrhu Nejvyššího správního soudu podanému dle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) na vyslovení protiústavnosti ustanovení § 10b odst. 1 písm. a) zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění zákona č. 185/2001 Sb., účinném do 30. 6. 2012 (dále jen „zákon o místních poplatcích“).
V konkrétní věci Nejvyšší správní soud rozhoduje o kasační stížnosti dívky, za kterou matka nezaplatila poplatky za odpad za roky 2002, 2003 a 2006. Platební výměry byly doručovány zákonné zástupkyni stěžovatelky, ta ale zůstala po celou dobu nečinná. Když dívka dosáhla zletilosti, skončila kvůli nedoplatkům v exekuci. Exekuční příkaz napadla žalobou a následně kasační stížností.
Nejvyšší správní soud při předběžném projednání dospěl k závěru, že ustanovení zákona o místních poplatcích je v části, ve které ukládá poplatkovou povinnost i nezletilým dětem, které mají v obci trvalý pobyt, přičemž nepřenáší tuto poplatkovou povinnost alespoň v platební rovině na zákonné zástupce nezletilce, v rozporu s ústavním pořádkem České republiky. Zároveň s ohledem na to, že došlo s účinností od 1. 7. 2012 ke změně příslušného ustanovení ale nemohl Nejvyšší správní soud podat návrh na jeho zrušení. Z tohoto důvodu podal návrh na vyslovení jeho protiústavnosti dle čl. 95 odst. 2 Ústavy.
Deficity posuzované právní úpravy spočívají podle Nejvyššího správního soudu v tom, že zatěžuje nezletilce možnými dluhy bez ohledu na to, zda v rozhodné době byli či nebyli subjekty vlastnického práva. Úprava poplatkové povinnosti činila z nezletilého, v převážné většině případů nemajetného dítěte, poplatníka, který na jedné straně nemá žádnou možnost splnění své poplatkové povinnosti ovlivnit, na straně druhé je to výlučně nezletilé dítě, kdo nese odpovědnost za její splnění a po kom může být vymáhána.
„Je nepochybné, že plní-li zákonní zástupci řádně povinnosti vyplývající z jejich rodičovské odpovědnosti a poplatek ze svých příjmů (nikoli z příjmů nezletilého) dobrovolně hradí, považuje stát poplatkovou povinnost nezletilého za řádně splněnou. Právní úprava tak „v tichosti předpokládá“, že za tyto osoby budou poplatek hradit jejich rodiče (zákonní zástupci). Avšak v případě, že se tak neděje, zcela bezdůvodně neumožňuje vymáhat plnění od těch, od kterých obecně plnit předpokládá a plnění přijímá. Zatímco u nezletilců vyrůstajících ve zcela funkčních rodinách se považuje poplatková povinnost za splněnou postižením majetkové podstaty jejich zákonných zástupců, u nezletilců, jejichž zákonní zástupci svoji rodičovskou odpovědnost neplní, takto postupovat nelze. K takovému rozdílnému přístupu a nerovnosti mezi poplatníky není žádný ospravedlnitelný důvod. V tomto kontextu zdánlivě neutrální právní úprava zjevně diskriminuje na základě sociálního původu (čl. 3 odst. 1 Listiny)“, uvedla k návrhu Nejvyššího správního soudu soudkyně Barbara Pořízková.
Podle Úmluvy o právech dítěte a čl. 32 odst. 1 Listiny děti a mladiství požívají zvláštní ochrany. Tuto ochranu stát nezajistil, protože zcela bezdůvodně neumožnil přenést alespoň v rovině platební odpovědnost na toho, jež se nesplnění veřejnoprávní povinnosti dopustil, domnívají se soudci Nejvyššího správního soudu.
Informace ke sp.zn. 9 As 211/2014.