Kárný senát rozhodl o dvou kárných žalobách na soudce Okresního soudu v Mělníku Jana Veselého

Pokud jde o první skutek, plyne ze zákona o soudech a soudcích, že soudce nesmí vykonávat jinou výdělečnou činnost vyjma mj. správy vlastního majetku, což navíc může jen za podmínky, že taková jeho činnost nenarušuje důstojnost soudcovské funkce nebo neohrožuje důvěru v nezávislost a nestrannost soudnictví.

Otázka pro kárný soud tedy nezněla tak, zda soudce smí či nesmí podnikat – takové pojetí je přílišným zjednodušením problému. Stejně nebylo úkolem kárného senátu najít pro všechny případy hranici mezi výdělečnou činností nedovolenou a přípustnou. V daném případě kárně obviněný soudce nabyl velký majetek děděním po svých rodičích, tedy legálně. Jednalo se o majetek, jehož vlastnictví soudce nijak nedehonestuje. Podle názoru kárného senátu po soudci nelze požadovat, aby se tohoto majetku zbavil, stejně tak není řešením formální převedení na jiného rodinného příslušníka, nelze mu ani nakazovat, že jeho majetek nemůže být udržován, zvelebován a množen. Správu vlastního majetku také nelze označit za nepřípustnou proto, že je třeba k jejímu provozování živnostenského listu či placení daně z přidané hodnoty, což byl důvod, na kterém stál kárný návrh. Podstatná je činnost soudce při správě tohoto majetku. V posuzovaném případě se jednalo o dlouhodobé pronájmy bytů či jiných nemovitostí a dlouhodobé pronájmy zděděných automobilů. Praktickou péči o nemovitosti a faktickou údržbu bytů či jiných nemovitostí prováděla jedna zaměstnankyně, kárně obviněný sám se staral jen o záležitosti smluv a ekonomickou stránku. Přesto, že by soudce vlastnící větší majetek mohl zvolit i jiné způsoby jeho správy, nebylo tvrzeno, že tuto správu provádí způsobem, který by bylo nutno označit za závažné porušení povinností soudce. Stejně tak nebyly prokázány žádné konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že by konkrétní činnost kárně obviněného při spravování tohoto majetku v žalovaném období narušovala jeho důstojnost či ohrožovala důvěru v justici.

Kárný senát proto kárně obviněného v tomto případě zprostil viny.

Druhým skutkem, kdy kárně obviněný nahlížel do elektronického systému soudu z důvodů, které nebyly pracovní či studijní, naplnil podmínky zaviněného závažného porušení povinností soudce.

Problémem byla skutečnost, že bylo žalováno nahlížení do spisů z různých důvodů a po dlouhé časové období, což kárný navrhovatel označil za jeden pokračující skutek. Kárný senát ovšem neuznal vinu v případech, kdy návrhem nebyl tvrzen ani doložen důvod nahlížení, a tedy nebylo možno vyloučit, že se jednalo o nahlížení z důvodů pracovních či studijních. Stejně tak nebylo shledáno kárným proviněním, pokud nahlížel do spisů, v nichž byl účastníkem řízení a seznamoval se pouze s listinami, s nimiž byl jako účastník řízení oprávněn se seznámit. V těchto případech kárně obviněného zprostil viny. U zbývajících případů nahlížení do elektronického systému pak zkoumal časovou řadu a shledal, že je v ní časová prodleva přesahující dobu jednoho roku. Proto neakceptoval navrhovatelův názor, že jde o jeden pokračující skutek a uznal vinu pouze v případech, k nimž došlo v prekluzivní lhůtě, tj. v posledních třech letech před podáním kárného návrhu; ve vztahu k časově předcházejícím tři roky, řízení zastavil.

Za skutky, ohledně nichž byl soudce uznán vinným, mu byl uložen trest snížení platu ve výši 20 procent na dobu šesti měsíců. Kárný soud při úvaze o výši trestu vycházel ze závažnosti případů nahlížení do elektronického systému a z ostatních zjištění k osobě kárně obviněného, který na jedné straně nebyl příznivě hodnocen po pracovní stránce a na druhé straně dosud nebyl kárně trestán.

Informace k rozhodnutí ze dne 5. listopadu 2020 ve věci vedené pod sp. zn. 13 Kss 2/2020.