Nejvyšší správní soud
    
 

NSS rozhodl ve věci Ježek software

Nejvyšší správní soud rozhodl dnešního dne ve věci žalobce Ježek software s.r.o., proti žalované České správě sociálního zabezpečení proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 19. 3. 2009, č. j. 59 Ca 15/2009-38, o kasační stížnosti žalované. Tímto rozsudkem krajský soud zrušil rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení a jemu předcházející platební výměr vydaný Okresní správou sociálního zabezpečení v České Lípě, jímž byl žalobci vyměřen nedoplatek pojistného na sociálním zabezpečení za období od ledna do června 2007 ve výši 887.760,- Kč a penále z tohoto dlužného pojistného ve výši 49.447,- Kč. Nejvyšší správní soud vyhověl kasační stížnosti žalované, napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Rozsudek Nejvyššího správního soudu čj. 4 Ads 120/2009-88 je k dispozici v úplném znění zde

V odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší správní soud vycházel z následujících závěrů:

V důsledku několika novelizací zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, přijatých v roce 2006, došlo k legislativnímu pochybení, které spočívalo v tom, že tento zákon pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, na rozdíl od období předcházejícího a následného, neobsahoval výslovnou definici vyměřovacího základu organizace a malé organizace jakožto jednoho ze základních pojmů právní konstrukce pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Vláda se pokusila tento nedostatek odstranit vydáním nařízení ze dne 28.února 2007, č. 39/2007 Sb., o způsobu určení vyměřovacího základu zaměstnavatele pro odvod pojistného,  v němž  chybějící vyměřovací základ definovala. Učinila tak však částečně i zpětně pro období předcházející jeho vyhlášení.

Krajský soud  založil své rozhodnutí na tom, že vláda překročila meze zmocnění čl. 78 věty první Ústavy, podle něhož je obecně oprávněna vydávat nařízení k provedení zákona a v jeho mezích, neboť ke stanovení povinnosti  fyzickým a právnickým osobám nezvolila cestu zákona, nýbrž předpisu nižší právní síly, tedy nařízení. Postup vlády označil krajský soud za rozporný s ústavní maximou, podle níž lze státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon.  Odstraňování nedostatků a pochybení v postupu zákonodárné moci  legislativní aktivitou moci výkonné je v rozporu s dělbou moci. 

Vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace v nařízení vlády  totiž bránila výhrada zákona, neboť ze zákona č. 589/1992 Sb. vyplývá, že přímo v něm pojal zákonodárce úmysl komplexně definovat všechny pojmy potřebné pro určení výše pojistného, a nikoliv umožnit vymezení jednoho z těchto pojmů pouze u jednoho druhu poplatníků pojistného formou podzákonného předpisu. Navíc pokud zákonodárce mocensky zavedl platební povinnost veřejnoprávní povahy, které se nebylo možné vyhnout, a stanovil okruh poplatníků, pak musel také sám formou zákona určit její výši a toto oprávnění nebylo možné svěřit podzákonnému předpisu vydaného exekutivou, dokonce částečně retroaktivním způsobem. Nařízení vlády nesmí stanovovat primární práva a povinnosti, nemůže zasahovat do věcí vyhrazených zákonu a musí tu být zřejmá vůle  zákonodárce k úpravě nad zákonný standard. Konečně vadou nařízení vlády bylo i to, že nepřípustně regulovalo  povinnosti částečně i zpětně. Nejvyšší správní soud s s tímto názorem krajského soudu o nepoužitelnosti nařízení vlády na daný případ zcela ztotožnil.

Nejvyšší správní soud však nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace nebylo možné pro období od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007 odvodit přímo ze zákona samotného. Zákon č. 589/1992 Sb. totiž zařadil do okruhu poplatníků pojistného také organizace a malé organizace a stanovil jim povinnost odvádět pojistné, které byly povinny platit za sebe. Tato jejich platební povinnost tedy nemohla v rozhodné době zaniknout. Výše pojistného organizace a malé organizace za sebe samu byla stanovena  za pomoci tří veličin, z nichž zákon č. 589/1992 Sb. obsahoval a výslovně definoval rozhodné období a sazby pojistného. Pojem vyměřovacího základu organizace a malé organizace, byť výslovně nedefinovaný, bylo možné jednoznačně dovodit z definice vyměřovacího základu zaměstnance, který byl rovněž poplatníkem pojistného, neboť jen zaměstnanci se mohli účastnit systémů sociálního  pojištění a sociálního zabezpečení, na které se pojistné platilo, přičemž jejich zaměstnavatelům žádné plnění z těchto systémů náležet nemohlo.

Organizace a malá organizace tedy mohla platit pojistné za sebe samu pouze z těch příjmů svých zaměstnanců, které se zahrnovaly do jejich vyměřovacího základu. Navíc výslovný návod pro vymezení pojmu vyměřovacího základu organizace a malé organizace byl v rozhodné době obsažen v ustanovení § 21 odst. 2 zákona č. 589/1992 Sb., jež stanovilo výši přirážky k pojistnému na sociální zabezpečení až do 5 % z vyměřovacího základu organizace a malé organizace, který byl ve vztahu k jejich nižším složkám  určen jako úhrn vyměřovacích základů zaměstnanců této nižší složky.

Z jednotlivých ustanovení zákona č. 589/1992 Sb., ve znění účinném v první polovině roku 2007,  lze tedy učinit přesvědčivý, spolehlivý a zcela jednoznačný závěr, že vyměřovacím základem organizace a malé organizace nemohlo být ani v této době nic jiného než částka odpovídající úhrnu vyměřovacích základů jejich zaměstnanců. Jde přitom o vymezení dostatečně určité pro všechny adresáty právních povinností. Tento závěr nemá výkladovou alternativu a podporují jej všechny v úvahu přicházející výkladové metody, zejména výklad systematický, historický a teleologický, přičemž žádná jiná interpretace vůbec nepřichází v úvahu.

Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že v daném případě poukazem na zjištěnou legislativní chybu není možno dospět k závěru o přechodném zániku platební povinnosti k placení pojistného na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, neboť takový výklad by byl zcela mechanický a odhlížející od smyslu jednotlivých institutů, celkového kontextu posuzované právní úpravy, historie jejího vzniku a důvodů postupných novelizací.

Zdůrazňuje však zároveň, že jde o další z mnoha případů nepřehledného a chaotického legislativního procesu, jehož výsledkem je stále se zhoršující kvalita právního řádu, jež působí mezi adresáty právních povinností často oprávněné pocity bezradnosti,  snižuje důvěru v právo, vyvolává znepokojení a zbytečně též zatěžuje příslušné orgány a instituce, které přijaté normy aplikují a interpretují.

Poslední aktualizace: 26.2.2010

Aktuality

Správní úsek Krajského soudu v Praze obsazuje asistentskou pozici

Správní úsek Krajského soudu v Praze hledá vhodného kandidáta na pozici asistent/asistentka soudce.

JEDNÁNÍ SOUDU
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  13 Kss 2/2016
Datum jednání:  25.05.2016
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  11 Kss 6/2015
Datum jednání:  26.05.2016
Energetika
Sp. zn.:  7 As 331/2015
Datum jednání:  15.06.2016


Nové vydání Sbírky rozhodnutí NSS