Nejvyšší správní soud
    
 

Předběžné otázky podané NSS

1. Věc C-233/08 Milan Kyrian proti Celnímu úřadu Tábor

Nutnost předložit předběžnou otázku vyvstala poprvé v roce 2008, a to v souvislosti s doručováním a vykonatelností celních a daňových výměrů vydaných orgány jiných členských států Evropské unie a s vymáháním pohledávek vyplývajících z vykonatelných platebních výměrů v celních a daňových věcech. Soudní dvůr Evropské unie na otázku odpověděl svým rozsudkem ze dne 14. 1. 2010, Kyrian (C-233/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), ve kterém uvedl:

„Článek 12 odst. 3 směrnice Rady 76/308/EHS ze dne 15. března 1976 o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z některých dávek, cel, daní a jiných opatření, ve znění směrnice Rady 2001/44/ES ze dne 15. června 2001, musí být vykládán v tom smyslu, že soudy členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán, nemají v zásadě pravomoc k ověření vykonatelnosti dokladu o vymahatelnosti pohledávky. Naproti tomu v případě, že je k soudu uvedeného členského státu podána žaloba směřující proti platnosti a řádné povaze takových opatření k vymáhání pohledávky, jako je doručení exekučního titulu, je uvedený soud oprávněn ověřit, zda tato opatření byla řádně provedena v souladu s právními a správními předpisy uvedeného členského státu.

K tomu, aby v rámci vzájemné spolupráce zavedené na základě směrnice 76/308, ve znění směrnice 2001/44, mohl příjemce dokladu o vymahatelnosti pohledávky uplatnit svá práva, musí mu být tento doklad doručen v úředním jazyce členského státu, ve kterém má sídlo dožádaný orgán. K zajištění dodržení tohoto práva přísluší vnitrostátnímu soudu, aby použil své vnitrostátní právo a dbal přitom na zajištění plné účinnosti práva Společenství.“

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 5. 5. 2008, čj. 5 Afs 48/2007-107. Znění předběžné otázky dostupné zde.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 14. 1. 2010, Kyrian (C-233/08, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). Text rozsudku je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, 5 Afs 48/2007-173.

 

2. Věc C-299/09 DAR Duale Abfallwirtschaft und Verwertung Ruhrgebiet GmbH proti Ministerstvu životního prostředí, vzato zpět

Další předběžná otázka předložená NSS se týkala nařízení ES (z roku 1993) o dozoru nad přepravou odpadů v rámci Evropského společenství, do něj a z něj a o její kontrole a směrnice ES (z roku 1975) o odpadech. V průběhu řízení však byla vzata zpět.

Podstatou sporu byl dovoz odpadu z jedné členské země do druhé. Podle komunitárního práva může členský stát zakázat dovoz odpadu z jiné členské země na své území, pokud je dovážen za účelem likvidace. To Česká republika také v zákoně o odpadech učinila. Je-li však odpad dovážen za účelem jeho dalšího využití, např. k výrobě energie, členská země jeho dovoz zakázat nemůže. Rozhodující je přitom primární účel dovozu, nikoliv případný vedlejší efekt, který při nakládání s odpadem vzniká. NSS posuzuje spor mezi německou společností, která dováží odpad do české spalovny, a českým ministerstvem životního prostředí, které tento dovoz nepovolilo. Ministerstvo životního prostředí považuje za primární účel dovozu odpadu jeho likvidaci na území České republiky. Německý dovozce argumentuje, že spalovna, do které odpad dováží, vyrábí a dodává do rozvodné sítě tepelnou energii a odpad tak využívá především jako energetickou surovinu. NSS se v předběžné otázce mj. dotazoval Soudního dvora, zdali je možné považovat za primární účel dovozu energetické využití odpadu i v případě, kdy spalovna za odpad německému dovozci neplatí a kdy naopak německý dovozce platí spalovně za převzetí odpadu.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 7. 2009, č. j. 5 As 49/2009 - 138. Znění předběžné otázky odstupné zde.

Žádost o předběžnou otázku byla usnesením ze dne 8. 4. 2010 vzata zpět, neboť podáním ze dne 30. 3. 2010 vzal žalobce kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 30. 6. 2010, čj. 5 As 49/2009-186.

Řízení o předběžné otázce bylo usnesením ze dne 25. 5. 2010 vyškrtnuto z Rejstříku Soudního dvora. Usnesení dostupné zde.

 

3. Věc C-339/09 Skoma-Lux proti Celnímu ředitelství Olomouc (2), Nejvyšší správní soud

Další předběžná otázka se týká zařazení zboží do kombinované nomenklatury celního sazebníku. Nejvyšší správní soud se Soudního dvora zeptal, zda je třeba zboží označované jako „červené víno dezertní Kagor VK“, obsažené v lahvích à 0,75 l s obsahem alkoholu 15,8 % - 16,1 % vol, do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, tedy substance, které nemají původ v čerstvých hroznech, zařadit do čísla 2204 nebo do čísla 2206 kombinované nomenklatury celního sazebníku?

Soudní dvůr na tuto předběžnou otázku odpověděl následovně: „Nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění nařízení Komise (ES) č. 1719/2005 ze dne 27. října 2005, musí být vykládáno v tom smyslu, že kvašený (fermentovaný) nápoj z čerstvých hroznů, prodávaný v lahvích 0,75 l, s obsahem alkoholu 15,8 % až 16,1 % obj., do kterého byl v průběhu jeho výroby přidán řepný cukr a kukuřičný alkohol, je třeba zařadit do čísla 2206 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I tohoto nařízení.“

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 9. 2009, č. j. 7 Afs 11/2008-75. Znění předběžné otázky odstupné zde.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 16. 12. 2010, Skoma-Lux (C-339/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). Text rozsudku je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 1. 2011, 7 Afs 11/2008-109.

 

4. Věc C-393/09 Bezpečnostní softwarová asociace proti Ministerstvu kultury

Z oblasti autorského práva je třeba zmínit předběžnou otázku, kterou NSS položil Soudnímu dvoru ES ve věci sp. zn. 5 As 38/2008 . Zdejší soud se v zásadě dotázal, zda pro účely autorskoprávní ochrany počítačového programu jakožto autorského díla se podle směrnice Rady 91/250/EHS o právní ochraně počítačových programů „vyjádřením počítačového programu v jakékoliv formě“ rozumí také grafické uživatelské rozhraní počítačového programu nebo jeho část.

Soudní dvůr konstatoval, že „grafické uživatelské rozhraní není formou vyjádření počítačového programu ve smyslu čl. 1 odst. 2 směrnice Rady 91/250/EHS ze dne 14. května 1991 o právní ochraně počítačových programů, a nemůže se na něj vztahovat autorskoprávní ochrana počítačových programů podle této směrnice. Na takové rozhraní se však může vztahovat jakožto na dílo autorskoprávní ochrana podle směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES ze dne 22. května 2001 o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti, pokud je toto rozhraní vlastním duševním výtvorem autora.“ Soudní dvůr v odpovědi na druhou otázku podotkl, že „televizní vysílání grafického uživatelského rozhraní nepředstavuje sdělování autorského díla veřejnosti ve smyslu čl. 3 odst. 1 směrnice 2001/29.“

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 9. 2009, č. j. 5 As 38/2008-182. Znění předběžné otázky dostupné zde.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 12. 2010, Bezpečnostní softwarová asociace (C-393/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí). Text rozsudku je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 2. 2011, 5 As 38/2008 (č. 2293/2011 Sb. NSS). Dostupné zde.

 

5. Věc C-399/09 Landtová proti České správě sociálního zabezpečení

Další z řady předběžných otázek položil Nejvyšší správní soud ve věci 3 Ads 130/2008. Týká se aplikace nařízení Rady (ES) č. 1408/71 o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství na „slovenské důchody“. Předkládající soud se v podstatě táže, zda citované nařízení, respektive primární právo Unie, brání použití pravidla judikovaného Ústavním soudem ČR, podle kterého má být českou institucí sociálního zabezpečení zhodnocena doba pojištění na území bývalé České a Slovenské Federativní republiky před jejím rozdělením, tj. do 31. 12. 1992, k jejímuž zhodnocení je přitom příslušná Slovenská republika, tedy fakticky dvakrát, a sice jak pro stanovaní nároku na dávku, tak pro stanovení její výše.

SDEU uvedl, že se nejedná o přiznání souběžné české dávky ve stáří ani o dvojí zohlednění jedné a téže doby pojištění. Ustanovení části A bodu 6 přílohy III nařízení č. 1408/71 ve spojení s čl. 7 odst. 2 písm. c) tohoto nařízení tedy nebrání takovému vnitrostátnímu pravidlu, podle něhož je vyplácen vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních norem České republiky.

Na druhou otázku SDEU odpověděl, že nález Ústavního soudu, který umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze osobám s českou státní příslušností a bydlištěm na území České republiky, vede k diskriminaci. Uzavřel, že čl.  3 odst. 1 ve spojení s článkem 10 nařízení č. 1408/71 brání takovému vnitrostátnímu pravidlu, které umožňuje vyplácet vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří pouze českým státním příslušníkům s bydlištěm na území České republiky, aniž to z hlediska práva Unie nutně vede k tomu, že osoba, která obě tyto podmínky splňuje, bude o tento příspěvek připravena (resp. to není nezbytným důsledkem).

Předběžná otázka byla podána usnesením NSS ze dne 23. 9. 2009., č. j. 3 Ads 130/2008 - 107. Text předběžné otázky je dostupný zde

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 22. 6. 2011, Landtová (C-399/09, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí) je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2011, 3 Ads 130/2008-204.

 

6. Věc C-220/11 Star Coaches s. r. o. proti Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu

Předběžnou otázku předložil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru EU ve věci 1 Afs 103/2010. Podstatou projednávaného případu je vyřešení otázky, zda se na určitá plnění poskytovaná žalobkyní aplikuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře ve smyslu článku 306 směrnice Rady 2006/112/ES, resp. podle § 89 odst. 1 a 2 zákona o DPH.

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru konkrétně otázku, zda se čl. 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty vztahuje pouze na plnění poskytnutá cestovními kancelářemi konečným spotřebitelům cestovní služby (cestujícím), nebo i na plnění poskytnutá jiným osobám (zákazníkům).

Podstatou druhé otázky bylo, zda je nutno považovat za cestovní kancelář pro účely čl. 306 směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím (nikoli přímo cestujícím), a neposkytuje žádné další služby (ubytování, informace, konzultace apod.).

Soudní dvůr odpověděl, že přepravní společnost, která pouze zajišťuje přepravu osob tím, že poskytuje autobusovou přepravu cestovním kancelářím, a neposkytuje žádné další služby, jako je ubytování, průvodcovská činnost nebo poskytování rad, neuskutečňuje plnění, na která se vztahuje zvláštní režim pro cestovní kanceláře podle čl. 306 směrnice Rady 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 28. dubna 2011, č. j. 1 Afs 103/2010-68. Znění předběžné otázky dostupné zde.

Usnesení Soudního dvora Evropské unie ze dne 1. března 2012, Star Coaches (C-220/11) je dostupné zde

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, čj. 1 Afs 103/2010-274, je dostupný zde.

 

7. Věc C-401/11 Soukupová proti Ministerstvu zemědělství

Předběžnou otázku předložil Nejvyšší správní soud Soudnímu dvoru EU ve věci 8 As 8/2010. Zdejší soud se Soudního dvora tázal následovně:

Je možno pojem „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení, vykládat jako „věk potřebný pro nárok na starobní důchod“ u konkrétního žadatele podle vnitrostátní právní úpravy?

V případě kladné odpovědi na první otázku, je v souladu s právem a obecnými zásadami práva Evropské unie přípustné, aby „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku byl u jednotlivých žadatelů stanoven rozdílně v závislosti na jejich pohlaví a počtu vychovaných dětí?

V případě záporné odpovědi na první otázku, jaká kritéria by měl národní soud vzít v úvahu při výkladu pojmu „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ v okamžiku převodu zemědělského podniku dle čl. 11 nařízení Rady (ES) č. 1257/1999, o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení?

Soudní dvůr (třetí senát) rozhodl takto:

Není v souladu s unijním právem a jeho obecnými zásadami rovného zacházení a zákazu diskriminace, aby na základě ustanovení vnitrostátní právní úpravy důchodů dotyčného členského státu týkajících se věku potřebného pro nárok na starobní důchod byl „obvyklý věk pro odchod do důchodu“ ve smyslu čl. 11 odst. 1 druhé odrážky nařízení Rady č. 1257/1999 ze dne 17. května 1999 o podpoře pro rozvoj venkova z Evropského zemědělského orientačního a záručního fondu (EZOZF) a o změně a zrušení některých nařízení stanoven rozdílně v závislosti na pohlaví žadatele o podporu z titulu předčasného odchodu do důchodu v zemědělství a v případě žadatelek též v závislosti na počtu dětí, které dotyčná vychovala.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 4. 2013, sp. zn. C-401/11, najdete zde.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. dubna 2011, č. j. 8 As 8/2010-94

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2013, čj. 8 As 8/2010-233.

 

8. Věc C-390/11 CS Agro Ronov s. r. o. proti Ministerstvu zemědělství

Řešení sporu v projednávaném případě spočívá ve výkladu výše citovaného ustanovení článku 4a odstavec 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006, ve znění nařízení Rady (ES) č.1261/2007. Konkrétně se jedná o výklad slovního spojení žádost o podporu (…) provázenou závazkem, že (pěstitelé) přestanou dodávat cukrovou řepu. Stěžejní otázkou v daném případě totiž je, zda došlo k naplnění této podmínky žádosti o restrukturalizační podporu i v případě, kdy pěstitel jednostranně prohlásil, že cukrovou řepu nebude v následujícím hospodářském roce pěstovat (dodávat), a to za situace, kdy existuje soukromoprávní závazek mezi pěstitelem a cukrovarnickým podnikem na dodání stanoveného množství cukrové řepy v příslušném hospodářském roce (2008/2009).

Nejvyšší správní soud proto podal předběžnou otázku v následujícím znění:

1. Má být článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007, vykládán tak, že závazkem pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy podléhající kvótě podniku, s nímž uzavřel smlouvu o dodání v předcházejícím hospodářském roce, se rozumí jednostranné prohlášení pěstitele, že cukrovou řepu v hospodářském roce 2008/2009 nebude dodávat, nebo se tímto závazkem rozumí písemné ukončení smluvního vztahu pěstitele s cukrovarnickým podnikem o dodávkách cukrové řepy na uvedený hospodářský rok?

2. Může být následkem skutečnosti, že smluvní strana využije postupu zakotveného přímo závazným právním předpisem EU, nevymahatelnost závazku této smluvní strany založeného platnou smlouvou mezi subjekty soukromého práva, za předpokladu, že jsou druhé smluvní straně následkem této skutečnosti poskytnuty prostředky z veřejného rozpočtu?

Na předběžnou otázku odpověděl Soudní dvůr EU následovně:

1. Článek 4a odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 320/2006 ze dne 20. února 2006, kterým se zavádí dočasný režim restrukturalizace cukrovarnického průmyslu ve Společenství a kterým se mění nařízení (ES) č. 1290/2005 o financování společné zemědělské politiky, ve znění nařízení Rady (ES) č. 1261/2007 ze dne 9. října 2007, musí být vykládán v tom smyslu, že závazek přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 může mít formu jednostranného prohlášení pěstitele.

2. Článek 4a odst. 1 nařízení č. 320/2006, ve znění nařízení č. 1261/2007, musí být vykládán v tom smyslu, že jednostranný závazek pěstitele přestat dodávat určité množství cukrové řepy v hospodářském roce 2008/2009 nemá jako takový za následek nevymahatelnost jeho smluvních závazků vůči cukrovarnickému podniku.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 12. dubna 2011, č. j. 2 As 49/2011-83, které je dostupné zde.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 4. 10. 2012, CS Agro Ronov (C-390/11), je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 1. 2013, čj. 2 As 43/2011-170.

 

9. Věc C-534/11 Arslan

Ve věci sp. zn. 1 As 90/2011 (zajištění cizince, který si podal žádost o azyl) bylo dne 22. 9. 2011 rozhodnuto o položení následující otázky Soudnímu dvoru EU:

1. Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 ve spojení s bodem 9 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí tak, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka?

2. V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být zajištění cizince za účelem navrácení ukončeno v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85/ES a neexistují zde jiné důvody pro pokračování zajištění?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 90/2011-59.

Rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. C-534/11, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2013, čj. 1 As 90/2011-124.

 

10. Věc C-18/12 Žamberk proti Finančnímu ředitelství

Ve věci sp. zn. 5 Afs 1/2011 bylo třeba posoudit, zda je službu spočívající ve zpřístupnění areálu koupaliště nutno považovat za poskytování služeb úzce souvisejících se sportem nebo tělesnou výchovou osobám, které vykonávají sportovní nebo tělovýchovnou činnost, ve smyslu § 61 písm. d) zákona o dani z přidané hodnoty, resp. čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112/ES [a obdobně ve smyslu čl. 13 části A odst. 1 písm. m) šesté směrnice Rady 77/388/EHS ze dne 17. května 1977 o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice“), kterou nahradila s účinností od 1. 1. 2007 právě směrnice 2006/112/ES].

Nejvyšší správní soud proto položil Soudnímu dvoru EU usnesením ze dne 15. 12. 2011 tyto předběžné otázky:

1. Lze neorganizované, nesoustavné a rekreační sportovní aktivity, které je možné tímto způsobem provozovat v areálu letního koupaliště (např. rekreační plavání, rekreační provozování míčových her apod.), považovat za provozování sportu nebo tělesné výchovy ve smyslu čl. 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty?

2. V případě kladné odpovědi na první otázku, má být poskytování přístupu za úplatu do takového areálu letního koupaliště, který nabízí svým návštěvníkům uvedenou možnost provozování sportovních aktivit, ovšem vedle jiných druhů zábavy či odpočinku, považováno za službu úzce související s provozováním sportu nebo s tělesnou výchovou osobám vykonávajícím sportovní nebo tělovýchovnou činnost ve smyslu uvedeného ustanovení směrnice 2006/112/ES a tedy za službu osvobozenou, pokud ji poskytuje nezisková organizace a jsou splněny další podmínky podle této směrnice, od daně z přidané hodnoty?

Soudní dvůr (pátý senát) rozhodl takto:

1. Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice Rady 2006/112/ES ze dne 28. listopadu 2006 o společném systému daně z přidané hodnoty musí být vykládán v tom smyslu, že neorganizované a nesoustavné sportovní aktivity, jejichž cílem není účast ve sportovních soutěžích, lze považovat za provozování sportu ve smyslu tohoto ustanovení.

2. Článek 132 odst. 1 písm. m) směrnice 2006/112 musí být vykládán v tom smyslu, že zpřístupnění areálu koupaliště, který nabízí návštěvníkům nejen zařízení umožňující provozování sportovních aktivit, ale i jiné druhy zábavy či odpočinku, může představovat poskytování služeb úzce souvisejících s provozováním sportu. Předkládajícímu soudu přísluší určit, zda ve světle výkladových prvků poskytnutých Soudním dvorem Evropské unie v tomto rozsudku a s ohledem na konkrétní okolnosti věci v původním řízení tomu tak v daném případě je.

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 15. 12. 2011, č. j. 5 Afs 1/2011-58.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 21. 2. 2013, sp. zn. C-18/12, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2013, čj. 5 Afs 1/2011-140.

 

11. Věc C-276/12 Sabou proti Finančnímu ředitelství

V předběžné otázce ve věci sp. zn. 1 Afs 73/2011 se řešil problém týkající se práva subjektu účastnit se procesu dokazování v daňových věcech v jiném členském státě Unie. Nejvyšší správní soud proto položil SDEU následující otázky:

(a) Vyplývá z práva EU, že daňový subjekt má právo být informován o rozhodnutí daňové správy podat žádost o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS? Má daňový subjekt právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu? Pokud daňovému subjektu takováto práva nevyplývají z práva EU, je možné, aby mu obdobná práva přiznalo právo vnitrostátní?

(b) Má daňový subjekt právo účastnit se výslechu svědků v dožádaném státě v průběhu vyřizování žádosti o poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS? Je dožádaný členský stát povinen předem vyrozumět daňový subjekt o tom, kdy bude výslech prováděn, pokud by byl o to dožadujícím členským státem požádán?

(c) Je daňová správa v dožádaném členském státě při poskytnutí údajů podle směrnice 77/799/EHS povinna dodržet nějaký minimální obsah odpovědí tak, aby bylo zřejmé, z jakých zdrojů a jakým způsobem dospěla dožádaná daňová správa k poskytnutým informacím? Může daňový subjekt napadat správnost takto poskytnutých informací například z důvodu procesních vad řízení v dožádaném státě, které poskytnutí informací předcházelo? Či se uplatní princip vzájemné důvěry a spolupráce, podle něhož nelze informace poskytnuté dožádanou daňovou správou zpochybňovat?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 73/2011-90.

Na předběžné otázky odpověděl Soudní dvůr následovně:

1) Unijní právo, tak jak vyplývá zejména ze směrnice Rady 77/799/EHS ze dne 19. prosince 1977 o vzájemné pomoci mezi příslušnými orgány členských států v oblasti přímých daní a daní z pojistného, ve znění směrnice Rady 2006/98/ES ze dne 20. listopadu 2006, a ze základního práva být vyslechnut, musí být vykládáno v tom smyslu, že daňovému subjektu členského státu nepřiznává ani právo být informován o žádosti tohoto státu o pomoc adresované jinému členskému státu mimo jiné k ověření údajů poskytnutých tímto daňovým subjektem v rámci jeho přiznání k dani z příjmů, ani právo podílet se na formulování žádosti adresované dožádanému členskému státu, ani právo účastnit se výslechů svědků prováděných posledně uvedeným státem.

2) Směrnice 77/799, ve znění směrnice 2006/98, neupravuje otázku, za jakých podmínek může daňový subjekt napadnout správnost informace poskytnuté dožádaným členským státem, a nestanoví žádné zvláštní požadavky na obsah poskytnuté informace.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 10. 2012, sp. zn.C-276/12, je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2014, čj. 1 Afs 73/2011-167.

 

12. Věc C-253/12 JS proti České správě sociálního zabezpečení, vzato zpět

Předběžná otázka se týká tzv. česko-slovenských důchodů. Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru EU především otázku, zda se evropské předpisy o koordinaci sociálního zabezpečení z hlediska osobního rozsahu vztahují i na občany České republiky, kteří získali doby důchodového zabezpečení na území ČSFR do konce roku 1992:

1. Vylučuje nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství (nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení), ze svého rozsahu rationae personae občanku České republiky, která za okolností, jaké jsou v projednávané věci, před 1. 1. 1993 podléhala právním předpisům upravujícím důchodové zabezpečení zaniklého státu (České a Slovenské Federativní republiky), tyto doby se v souladu s článkem 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení zapsaném v příloze III nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (příloze II nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 883/2004) považují za doby Slovenské republiky a podle vnitrostátního pravidla vytvořeného Ústavním soudem ČR současně i za doby České republiky?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 negativní:                         

2. Brání čl. 18 Smlouvy o fungování Evropské unie ve spojení s čl. 4 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a s  čl. 3 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 1408/71 [popřípadě čl. 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004)] tomu, aby orgány České republiky mohly za okolností, jaké jsou v projednávané věci, poskytovat preferenční zacházení [vyrovnávací příspěvek k dávce ve stáří, pokud je výše této dávky přiznané podle článku 20 Smlouvy uzavřené 29. 10. 1992 mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a podle nařízení Rady (ES) č. 1408/71 (nařízení č. 883/2004) nižší než dávka, která by byla pobírána, kdyby byl starobní důchod vypočten podle právních předpisů České republiky)] toliko občanům České republiky, pokud k takovému zacházení vede základní právo na zabezpečení ve stáří vyložené Ústavním soudem ČR specificky ve vztahu k dobám důchodového zabezpečení získaným v zaniklé ČSFR a vnímané jako součást národní identity, a pokud takové zacházení není s to narušit právo volného pohybu pracovníků jako základní právo Unie, za situace, kdy by poskytnutí obdobného zacházení všem ostatním občanům členských států EU, kteří také získali v zaniklé ČSFR obdobné doby důchodového zabezpečení, vedlo k významnému ohrožení finanční stability systému důchodového pojištění České republiky?
 
Pokud je odpověď na otázku č. 2 pozitivní:

3.  Brání právo Evropské unie tomu, aby vnitrostátní soud, který je nejvyšším soudem státu v oblasti správního soudnictví, proti jehož rozhodnutí nejsou přípustné opravné prostředky, byl v souladu s vnitrostátním právem vázán právními posouzeními podanými Ústavním soudem ČR, pokud se zdá, že uvedená posouzení nejsou v souladu s právem Unie, jak je vyloženo Soudním dvorem Evropské unie?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 9. 5. 2012, č. j. 6 Ads 18/2012-82. Řízení před Soudním dvorem EU má spisovou značku C-253/12.

Žádost o předběžnou otázku byla usnesením ze dne 23. 1. 2013 vzata zpět, neboť podáním ze dne 6. 12. 2013 vzala žalobkyně kasační stížnost v plném rozsahu zpět. Řízení o kasační stížnosti bylo zastaveno usnesením ze dne 10. 5. 2013, čj. 6 Ads 18/2012-211.

Řízení o předběžné otázce bylo usnesením ze dne 27. 3. 2013 vyškrtnuto z Rejstříku Soudního dvora. Usnesení dostupné zde.

 

13. Věc C-299/12 Green-Swan Pharmaceuticals CR, a.s., proti Státní zemědělské a potravinářské inspekci

Soudnímu dvoru Evropské unie byly předloženy předběžné otázky, týkající se zdravotních tvrzení na potravinových doplňcích:

1. Je tvrzením o snížení rizika onemocnění ve smyslu čl. 2 odst. 2 bodu 6 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, následující zdravotní tvrzení: „Přípravek obsahuje navíc vápník a vitamín D3, které napomáhají snižovat riziko vzniku osteoporózy a zlomenin“, přestože z něj výslovně nevyplývá, že by konzumace tohoto přípravku významně snižovala riziko vzniku uvedeného onemocnění?

2. Zahrnuje pojem ochranná známka nebo obchodní značka ve smyslu čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, i obchodní sdělení uvedené na obalu produktu? 3. Lze přechodné opatření obsažené v čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, vykládat tak, že se vztahuje na (jakékoli) potraviny, které existovaly před 1. 1. 2005, nebo tak, že se vztahuje na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou a jako takové existovaly již před tímto datem? 

3. Lze přechodné opatření obsažené v čl. 28 odst. 2 nařízení č. 1924/2006 ze dne 20. prosince 2006 o výživových a zdravotních tvrzeních při označování potravin, ve znění nařízení Komise (EU) č. 116/2010, ze dne 9. 2. 2010, vykládat tak, že se vztahuje na (jakékoli) potraviny, které existovaly před 1. 1. 2005, nebo tak, že se vztahuje na potraviny, které byly opatřeny ochrannou známkou nebo obchodní značkou a jako takové existovaly již před tímto datem?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 6 Ads 167/2011-82.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. C-299/12, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 10. 2013, čj. 6 Ads 167/2011 - 151.

 

14. Věc C-80/13 ACO Industries proti Odvolacímu finančnímu ředitelství

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžné otázky týkající se daně z příjmu fyzických osob, které byly zaměstnány prostřednictvím zahraniční pracovní agentury v České republice:

1. Brání články 18, 45, 49 a 56 Smlouvy a fungování Evropské unie takové úpravě, podle níž je zaměstnavatel se sídlem v jednom členském státě povinen odvést zálohu na daň z příjmů zaměstnanců (příslušníků druhého členského státu), kteří jsou mu dočasně přiděleni agenturou práce se sídlem v druhém členském státě prostřednictvím pobočky zřízené v prvním členském státě?

2. Brání články 18, 45, 49 a 56 Smlouvy o fungování Evropské unie takové úpravě, podle níž je základ daně z příjmů takových zaměstnanců stanoven v paušální výši nejméně 60 % částky fakturované agenturou práce v případech, kdy je ve fakturované částce zahrnuta i odměna za zprostředkování?

3. Je-li odpověď na první nebo druhou otázku kladná, lze v situaci jako v projednávaném případě uvedené základní svobody omezit z důvodů veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, nebo veřejného zdraví, případně z důvodu účinnosti daňového dohledu?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 1. 2013, čj. 1 Afs 38/2012-53. Řízení před Soudním dvorem EU má spisovou značku C-80/13.

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. C-80/13, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2014, čj. 1 Afs 38/2012-127.

 

15. Věc C-212/13 Ryneš proti Úřadu pro ochranu osobních údajů

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se ochrany osobních údajů při provozování kamerových systémů:

Lze provozování kamerového systému umístěného na rodinném domě za účelem ochrany majetku, zdraví a života majitelů domu podřadit pod zpracování osobních údajů „prováděné fyzickou osobou pro výkon výlučně osobních či domácích činností“ ve smyslu čl. 3 odst. 2 směrnice 95/46/ES (Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vydání 13/015, s. 355), třebaže takovýto systém zabírá též veřejné prostranství?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 113/2012-59

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. C-212/13, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 113/2012-133.

 

16. Věc C-394/13 K. B. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se koordinace systémů sociálního zabezpečení:

1. Je třeba vykládat čl. 76 nařízení Rady (ES) č. 1408/71, o uplatňování systémů sociálního zabezpečení na zaměstnané osoby a jejich rodiny pohybující se v rámci Společenství tak, že je za okolností, jaké jsou v této věci, tj. žadatelka i její manžel a dítě žijí ve Francii, manžel tam pracuje, mají tam středobod svých zájmů a žadatelka v plném rozsahu čerpala rodinnou dávku, PAJE - prestation d'accueil du jeune enfant, ve Francii, Česká republika státem příslušným k poskytnutí rodinné dávky – rodičovského příspěvku?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 kladná:

2. Je třeba vykládat přechodná ustanovení nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení tak, že ukládají poskytovat rodinnou dávku Českou republikou po 30. 4. 2010, třebaže příslušnost státu může být od 1.5.2010 ovlivněna novou definicí bydliště podanou nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 987/2009, kterým se stanoví prováděcí pravidla k nařízení (ES) č. 883/2004, o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (čl. 22 a násl.)?

Pokud je odpověď na otázku č. 1 záporná:

3. Je třeba vykládat nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 883/2004 o koordinaci systémů sociálního zabezpečení (zejména čl. 87) tak, že je za okolností, jaké jsou v projednávané věci, Česká republika od 1. 5. 2010 příslušným státem k poskytování rodinné dávky?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 2. 5. 2013, čj. 6 Ads 1/2012 - 38.  

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. C-394/13, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 Ads 1/2012-129.

 

17. Věc C-43/14 ŠKO-ENERGO proti Odvolacímu finančnímu ředitelství

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie ve věci týkající se přidělování emisních povolenek:

Je třeba čl. 10 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/87/ES o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství vykládat v tom smyslu, že brání uplatnění takových vnitrostátních předpisů, které podrobují bezplatné přidělení emisních povolenek v příslušném období dani darovací?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 12. 2013, čj. 1 Afs 6/2013-46

Rozsudek Soudního dvora EU ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. C-43/14, najdete zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2015, čj. 1 Afs 6/2013-184.

 

18. Věc C-318/14 SAD Trnava proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku ve věci týkající se svobody usazování a provozování autobusové městské dopravy:

Je třeba vykládat čl. 49 ve spojení s čl. 52 Smlouvy o fungování Evropské unie tak, že brání uplatňování takové vnitrostátní úpravy, která vyžaduje od dopravce se sídlem v jiném členském státu usazeného v České republice prostřednictvím organizační složky, aby získal nad rámec licencí a koncesí opravňujících dopravce se sídlem v České republice k provozování vnitrostátní linkové dopravy (městské hromadné dopravy) pro výkon stejné činnosti ještě zvláštní povolení, jehož vydání závisí na uvážení správního orgánu?

Je pro posouzení první otázky relevantní to, že se jedná o městskou hromadnou dopravu provozovanou v režimu závazku veřejné služby na základě smlouvy o veřejných službách za kompenzaci vyplácenou z veřejných prostředků ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1370/2007 o veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a silnici a o zrušení nařízení Rady (EHS) č. 1191/69 a č. 1107/70?

Lze vykládat čl. 3 bod 3 nařízení Rady (ES) č. 12/98 , kterým se stanoví podmínky, za nichž může dopravce nerezident provozovat vnitrostátní silniční přepravu cestujících uvnitř členského státu, ve spojení s čl. 91 Smlouvy o fungování Evropské unie tak, že dovoluje členskému státu omezit provozování MHD dopravci se sídlem v jiném členském státu způsobem uvedeným v prvé otázce?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 6. 6. 2014, čj. 4 As 148/2013-94.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-318/14.

Usnesení Soudního dvora ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. C-318/14 (dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), je dostupné zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2015. 2015, čj. 4 As 148/2013-126.

 

19. Věc C-405/14 PST CLC proti Generálnímu ředitelství cel 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se svobody usazování:

Bylo nařízení Komise (ES) č. 384/2004 ze dne 1. 3. 2004, o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury, platné v době jeho účinnosti od 22. 3. 2004 do 22. 12. 2009 v rozsahu bodu 2 jeho přílohy, v němž se stanovilo, že výrobky sestávající z chladícího tělesa ‚heat sink‘ a z ventilátoru spadají do podpoložky 8414 59 30 KN, a bylo tedy aplikovatelné na nyní projednávanou věc?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 13. 8. 2014, čj. 2 Afs 51/2014-73.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-405/14.

Usnesení Soudního dvora ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. C-405/14 (dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), je dostupné zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 7. 2015, čj. 2 Afs 51/2014-123.

 

20. Věc C-11/15 Český rozhlas proti Odvolacímu finančnímu ředitelství

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se poplatků za vysílání veřejnoprávního rozhlasu:

Lze vysílání veřejnoprávního rozhlasu, které je financováno poplatky placenými na základě zákona, k jejichž úhradě je poplatník povinen z důvodu vlastnictví rozhlasového přijímače, jeho držby či z jiného právního důvodu opravňujícího k užívání tohoto přijímače, a to ve výši zákonem stanovené, považovat za „poskytování služby za protiplnění“ ve smyslu z čl. 2 bodu 1 šesté směrnice Rady 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu - Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně, které má být od daně z přidané hodnoty osvobozeno dle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) téže směrnice, nebo jde o neekonomickou činnost, která vůbec nepředstavuje předmět daně z přidané hodnoty dle čl. 2 šesté směrnice a tedy na ni nedopadá ani osvobození od daně podle čl. 13 části A odst. 1 písm. q) této směrnice?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 18. 12. 2014, čj. 5 Afs 124/2014-79.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-11/15.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. C-11/15, je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2016, čj. 5 Afs 124/2014-178.

 

21. Věc C-508/14 T-Mobile Czech Republic a. s. a Vodafone Czech Republic a. s. proti Českému telekomunikačnímu úřadu 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se služeb elektronických komunikací:

1) Je třeba články 12 a 13 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2002/22/ES, o univerzální službě a právech uživatelů týkajících se sítí a služeb elektronických komunikací, ze dne 7. 3. 2002 (dále jen „Směrnice“), vykládat v tom smyslu, že zde zakotvený institut „čistých nákladů“ na poskytování této služby brání tomu, aby do ceny zjištěných čistých nákladů této služby byl zahrnut i „přiměřený zisk“ jejího poskytovatele?

2) V případě kladné odpovědi na první otázku, mají tato ustanovení Směrnice (čl. 12 a 13) přímý účinek?

3) Mají-li články 12 a 13 Směrnice přímý účinek, lze se tohoto účinku dovolávat vůči obchodní společnosti, v níž členský stát drží (kontroluje) 51% akcií - zde společnost O2 Czech Republic a. s. (jde o „státní entitu“), či nikoliv?

4) V případě kladných odpovědí na otázky 1 až 3, lze Směrnici aplikovat i na vztahy vzniklé v období předcházejícím přistoupení České republiky k Evropské unii (od 1. 1. 2004 do 30. 4. 2004)?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 10. 2014, čj. 7 As 131/2013 – 86, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2014, čj. 7 As 131/2013 – 99.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-508/14.

Rozsudek Soudního dvora ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. C-508/14 (dosud nezveřejněné ve Sbírce rozhodnutí), je dostupný zde.

Následné rozhodnutí ve věci: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 2. 2016, čj. 7 As 131/2013-156.

 

22. Věc C-432/15 Baštová proti Odvolacímu finančnímu ředitelství, zatím nerozhodnuto 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se daně z přidané hodnoty:

1.a Je poskytnutí koně jeho majitelem (který je osobou povinnou k dani) pořadateli dostihu za účelem účasti koně v dostihu poskytnutím služby za úplatu ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) směrnice 2006/112/ESo společném systému daně z přidané hodnoty, a tedy plněním, které podléhá DPH?

1.b V případě kladné odpovědi, je třeba za protiplnění považovat cenu za umístění získanou v dostihu (kterou však nezíská každý kůň účastnící se dostihu) nebo přijetí služby spočívající v možnosti účasti koně v dostihu, kterou poskytuje pořadatel dostihu majiteli koně, nebo jiné protiplnění?

1.c V případě záporné odpovědi, je tato skutečnost sama o sobě důvodem pro krácení odpočtu DPH na vstupu z přijatých zdanitelných plnění vynaložených na přípravu vlastních koní pro dostihy nebo je třeba považovat účast koně v dostihu za součást ekonomické činnosti osoby, která podniká v oboru chov a trénink dostihových koní vlastních i cizích, a náklady na chov vlastních koní a jejich účast v dostizích zahrnout do obecných výdajů souvisejících s ekonomickou činností této osoby? Pokud je odpověď na tuto dílčí otázku kladná, je třeba zahrnout cenu za umístění do základu daně a odvést DPH na výstupu, nebo se jedná o příjem, který základ DPH vůbec neovlivní?

2.a Pokud je třeba hledět pro účely DPH na několik dílčích služeb jako na jediné plnění, jaká jsou kritéria pro určení jejich vzájemného vztahu, tedy pro určení, zda se jedná o plnění vůči sobě rovnocenná, nebo o plnění ve vztahu hlavní a vedlejší služby? Existuje mezi těmito kritérii nějaká hierarchie z hlediska jejich pořadí a váhy?

2.b Je třeba vykládat čl. 98 směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty ve spojení s přílohou III této směrnice tak, že vylučují zařazení služby do snížené sazby, pokud se skládá ze dvou dílčích plnění, na která je třeba hledět pro účely DPH jako na jediné plnění a zároveň jsou tato plnění vůči sobě rovnocenná, přičemž jedno z nich nelze samo o sobě zařadit do žádné z kategorií uvedených v příloze III směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty?

2.c V případě kladné odpovědi na otázku 2.b, brání kombinace dílčí služby oprávnění k využití sportovních zařízení s dílčí službou trenéra dostihových koní za okolností, jaké jsou v posuzované věci, zařazení této služby jako celku do snížené sazby DPH uvedené v bodu 14 přílohy III směrnice 2006/112/ES o společném systému daně z přidané hodnoty?

2.d Pokud by použití snížené daňové sazby nebylo vyloučeno na základě odpovědi na otázku 2.c, jaký bude mít vliv na zařazení do příslušné sazby DPH skutečnost, že osoba povinná k dani poskytuje kromě služby využití sportovních zařízení a služby trenéra, také ustájení, krmení a další péči o koně? Je třeba pro účely DPH hledět na všechna tato dílčí plnění jako na jeden celek sdílející společný daňový režim?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 23. 7. 2015, čj. 8 Afs 96/2013 - 42.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-432/15.

 

23. Věc C-528/15 A. Ch. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství Ústeckého kraje, zatím nerozhodnuto 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se posuzování vážného nebezpečí útěku cizince:

Má samotná skutečnost, že zákon nevymezil objektivní kritéria pro posuzování vážného nebezpečí útěku cizince [čl. 2 písm. n) nařízení č. 604/2013 (Úř.věst. L 180, 29.6.2013, s. 31)], za následek neaplikovatelnost institutu zajištění dle čl. 28 odst. 2 téhož nařízení?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 24. 9. 2015, čj. 10 Azs 122/2015 – 88.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-528/15.

 

24. Věc C-638/15 Eko-Tabak proti Generálnímu ředitelství cel, zatím nerozhodnuto 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku ve věci týkající se spotřebních daní:

1. Lze sušené, plošné, nepravidelné, částečně odřapíkované tabákové listy a/nebo jejich části, které prošly procesem primárního sušení a následného řízeného vlhčení, se zjištěnou přítomností glycerinu, které lze po jednoduchých úpravách (nadrcením nebo ručním nařezáním) kouřit, považovat za tabákové výrobky ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. c) bod ii), respektive čl. 5 odst. 1 písm. a) Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění)?

2. Pokud je odpověď na první otázku negativní, brání čl. 5 ve spojení s čl. 2 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění) takové vnitrostátní právní úpravě členského státu, která podrobuje spotřební dani z tabákových výrobků i tabák neuvedený v čl. 2 a čl. 5 Směrnice Rady 2011/64/EU o struktuře a sazbách spotřební daně z tabákových výrobků (kodifikované znění), který je určen k jinému účelu, než ke kouření, současně jej však je možno kouřit (je ke kouření způsobily či vhodný) a je upravený pro prodej konečnému spotřebiteli?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 29. 10. 2015, čj. 5 Afs 26/2015 - 29.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-638/15.

 

25. Věc C-391/16 M. proti Ministerstvu vnitra, zatím nerozhodnuto 

Nejvyšší správní soud položil Soudnímu dvoru Evropské unie následující předběžnou otázku:

Jsou ustanovení čl. 14 odst. 4 a 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU, o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany, neplatná z důvodu rozporu s čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie, čl. 78 odst. 1 Smlouvy o fungování Evropské unie a s obecnými zásadami práva Evropské unie podle čl. 6 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii?

Předběžnou otázku položil Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 16. 6. 2016, čj. 5 Azs 189/2015-36.

Řízení před Soudním dvorem byla přidělena spisová značka C-391/16.

Poslední aktualizace: 5.10.2016

Aktuality

JEDNÁNÍ SOUDU
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  16 Kss 3/2016
Datum jednání:  08.12.2016
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost exekutorů
Sp. zn.:  14 Kse 2/2016
Datum jednání:  12.12.2016
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  11 Kss 2/2016
Datum jednání:  14.12.2016


Nové vydání Sbírky rozhodnutí NSS