Nejvyšší správní soud
    
 

Policie neuspěla s kasační stížností proti rozsudku Městského soudu v Praze ve věci vyvěšení tibetské vlajky

Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost Ministerstva vnitra proti rozsudku Městského soudu v Praze, který označil postup Policie České republiky během návštěvy čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze dne 29. března 2016 za nezákonný zásah. Policie tehdy přikázala žalobcům odstranit z okna jejich kanceláře naproti hotelu Hilton, kde byl čínský prezident ubytován, dva papíry formátu A4 s vytištěnými vlajkami Tibetu a Tchaj-wanu s odůvodněním, že je to třeba k zajištění bezpečnosti chráněné osoby. Podle městského soudu a nyní i Nejvyššího správního soudu tento postup neodpovídal požadavku přiměřenosti dle § 11 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky a policie nepřípustně zasáhla do ústavního práva žalobců na svobodu projevu.

Jak konstatoval již městský soud, symbolika vlajky zejména Tibetu je natolik veřejně známá, že zasahujícím policistům muselo být zřejmé, že žalobci jejím vyvěšením vykonávají svá ústavně chráněná politická práva, konkrétně svobodu projevu. Ta je zaručena čl. 17 Listiny základních práv a svobod a je konstitutivním znakem demokratické pluralitní společnosti a jednou ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce. Zajištění bezpečnosti chráněné osoby je sice legitimním účelem, pro který lze právo na svobodu projevu omezit, toto omezení však musí být v souladu se zásadou přiměřenosti zakotvenou v čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Judikatura Ústavního soudu vyžaduje v takových případech aplikaci tzv. testu proporcionality. Zabezpečení výhledu do budovy nacházející se naproti hotelu, v němž je chráněná osoba ubytována, lze považovat za způsobilé k zajištění ochrany dané osoby (krok první testu proporcionality), postup policie však dle Nejvyššího správního soudu nesplňoval druhý krok testu, tj. kritérium potřebnosti.

Ze znaleckého posudku pořízeného v řízení před městským soudem vyplývá, že příslušný útvar policie disponoval technikou umožňující identifikovat osoby v místnosti s částečně zacloněnými skleněnými výplněmi. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil Ministerstvu vnitra, které tento závěr zpochybňovalo námitkami, že možnost sledovat prostor přes papírové vlajky záleží na mnoha faktorech (technické parametry policejní výbavy, povětrnostní podmínky, denní doba atd.). Znalec totiž následoval výslovné zadání soudu posoudit položenou otázku v podmínkách městské viditelnosti, přičemž ze soudního spisu, v němž jsou obsaženy fotografie onoho dne, vyplývá, že v době zásahu bylo jasno. Co se týká technických parametrů policejní výbavy, znalecký posudek vycházel z konkrétních informací sdělených Ministerstvem vnitra a zjištěných z veřejně dostupných zdrojů. Ministerstvo vnitra proti zadání znaleckého posudku nic nenamítalo, nepožadovalo provedení výslechu znalce, nepředložilo žádná tvrzení ani důkazy, které by znalecký posudek jakkoli zpochybňovaly.

Potřebnost v úvodu popsaného postupu policie dále zpochybňuje zjištění městského soudu, že policejní orgány nijak nezasahovaly v prostorách stejné kancelářské budovy, kde byla okna zcela zacloněna žaluziemi. Přitom dle znaleckého posudku nelze z informací poskytnutých znalci dovodit, že by příslušný útvar policie v dané době disponoval technikou s možností identifikovat vzdáleně v městské viditelnosti osoby v místnosti s úplným zacloněním skleněných výplní – například meziokenními žaluziemi. Jiné opatření ke zlepšení výhledu policistů zajišťujících bezpečnost chráněné osoby (např. posunutí vlajek), které by se nedotklo výkonu svobody projevu žalobců, policie nezvažovala.

Na závěr Nejvyšší správní soud konstatoval, že posuzovaný případ je třeba odlišit od judikatury týkající se zásahů policejních orgánů proti osobám neoprávněně obývajícím opuštěné nemovitosti (tzv. squatterům) či fotbalovým fanouškům, dle které lze akceptovat určitou míru disproporce zásahu a přičíst ji na vrub omezené době pro rozhodování a vypjaté situaci. Nejednalo se o dav agresivně jednajících osob, ale o dva kancelářské zaměstnance, kteří všem výzvám ze strany policie v klidu vyhověli. Žalobci vyvěšením papírových vlajek nejednali protizákonným způsobem, příkaz k odstranění vlajek ostatně samo Ministerstvo vnitra odůvodňuje pouze nemožností monitorovat prostory, v nichž se žalobci nacházeli. Policie nadto poté, co zkontrolovala kancelářské prostory žalobců a osoby uvnitř ztotožnila, eliminovala jakékoli imanentní nebezpečí hrozící chráněné osobě, a nebyla tedy nucena jednat ve vypjaté situaci.

Nejvyšší správní soud kvitoval, že už městský soud ve svém rozsudku připomnělvýznam svobody projevu, s jejímž potlačováním má česká společnost tak zásadní negativní zkušenost. „Vyjádření občanského postoje, které už nemusí být vzdorem, ale jen prostým výkonem zaručené svobody, je dědictvím sametové revoluce, které je třeba opatrovat“, uvedla k rozhodnutí soudkyně Nejvyššího správního soudu Eva Šonková.   

 

Informace k rozhodnutí ze dne 31. května 2018 ve věci sp.zn. 2 As 18/2018, celé rozhodnutí naleznete zde.

 

Poslední aktualizace: 31.5.2018
JEDNÁNÍ SOUDU
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  16 Kss 3/2021
Datum jednání:  08.11.2021
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  16 Kss 4/2021
Datum jednání:  11.11.2021
Kárná odpovědnost - Kárná odpovědnost soudců
Sp. zn.:  13 Kss 4/2021
Datum jednání:  23.11.2021


Sbírka rozhodnutí NSS